Svatý farizeus

Farizeové se v evangeliu zobrazují jako odpůrci Pána Ježíše Krista. Kvůli tomu se slovo farizeus stalo synonymem pokrytce, i sám Pán je takto nazývá: Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! (Matouš 23:13) Ale v čem spočívala vina farizeů? Mohl někdo z farizeů překonat své farizejství a poznat živého Boha? Církevní tradice nás učí, že se to stát mohlo.

Farizeové v evangeliu

Klasickým vzorem pokrytce v evangeliu je farizeus z Ježíšova podobenství. Popisuje se zde jakýsi nadutec, který děkuje Bohu za to, že je tak ideální a vzorný, a že není jako ostatní lidé – hříšníci, mezi které on samozřejmě nepatří. Ale v jakém smyslu je farizeus pokrytec? Za pokrytce můžeme označit člověka, který se před lidmi tváří jako ctnostný a slušný člověk, ale beze svědků se chová zcela opačně. Ale farizeus z podobenství mluví před Bohem, nikoliv před lidmi, a nemáme důvod se domnívat, že se nechoval tak, jak říká. Pravděpodobně se opravdu postil dvakrát týdně a dával desátky ze všeho, co získal.

Farizeové zpravidla nebyli vulgární pokrytci či podvodníci, kteří se chovali v rozporu se svými slovy. Byli to vážní lidé. A mohli bychom jen závidět společnosti, která si nevážila bohatství, ani pozemské moci, ale vzdělanosti a zbožnosti a usilovala o přesné naplnění zákona. Ale vina farizea je v tom, že soudí celníka i sebe samého. Sebe ospravedlňuje, celníka odsuzuje. Vynáší rozsudek, který může vynášet jenom Bůh. Zasahuje do moci Boha, dělá ze sebe soudce.

Další problém tohoto farizea a jeho spolubratrů je v tom, že samotného živého Boha podřizovali zákonu, představovali si, že Bůh se ve své blažené věčnosti zabývá studiem vlastního zákona. Z Boha vytvořili obraz jakéhosi věčného, nebeského, nesmrtelného, všemohoucího a bezúhonného farizea. Takový způsob myšlení, kdy je zákon postaven na stejnou úroveň s živým Bohem nebo dokonce nad něj, je velmi nebezpečný.

A dále se farizeus nespokojí s tím, že děkuje Bohu za svou dokonalost a věrnost zákonu, ale staví proti sobě hříšníky. Vedle celníka spravedlivost farizea jakoby vyniká ještě více. Samotné slovo farizeus je odvozeno z hebrejského slovesa, které znamená „oddělovat“. Farizeus je ten, kdo se oddělil od veškeré nečistoty, ale také od ostatních lidí, kteří jsou nečistí, kteří nejsou jako on. Protože je uctíván svou komunitou jako ochránce a plnitel zákona, je jeho povinností svědčit o zákonu a učit zákon hříšníkům. Ale farizeus se svou pyšností odděluje nejen od hříchu, ale i od hříšníka, a klade mezi sebou a lidmi nepřekonatelnou překážku, která mu brání v plnění jeho povinnosti – vyučovat zákon, předávat druhým to dobro, které, jak je přesvědčen, poznal.

Když křesťanští světci o sobě říkali, že jsou velkými hříšníky, nebylo to pokrytectví. Říkali to proto, že se skutečně ve svém srdci, ve svém živém svědomí, považovali za velké hříšníky. Měli před sebou nedosažitelný vzor a věděli, že duchovní růst nemá konce, nelze se stát ideálním, nelze být jako Bůh, ale lze o to nekonečně usilovat. Před nimi nebyl mrtvý standard, psaný zákon, který by člověk aspoň teoreticky mohl splnit, ale bylo nad jejich hlavami nedosažitelné Boží nebe.

Stoupenci jiných náboženství mohou splnit všechny předpisy a říct: „Dokázali jsme to, splnili jsme všechno, co naše božství po nás chce!“ Nebudeme se smát těmto lidem, splnit všechny předpisy v jakémkoliv náboženství není jednoduché, vyžaduje to opravdu obrovské úsilí a vytrvalost, a nejsme jejich soudci. Ale křesťan nikdy nebude moct prohlásit, že splnil všechno, protože naším vzorem je samotný Bůh, který se vtělil a ukázal nám cestu. Tahle cesta je ovšem nekonečná. A v tom je její krása. Ten, kdo dosáhne ideálu, je odsouzen se nudit. Po dosažení takového ideálu nevyhnutelně následuje úpadek. Ale my máme před sebou nekonečně radostnou cestu stálého zdokonalování a duchovního růstu, a to nejen v tomto životě, ale i v budoucím.

Spravedliví farizeové

Znamená to vše, že farizeové byli předurčeni k záhubě? Že jejich způsob myšlení jim nedovoloval za vysokou stěnou zákona spatřit živého Boha? Nikoliv. I samotné Písmo nám ukazuje upřímné farizeje, jejichž srdce se ozvalo, když zaslechlo hlas Pána Ježíše.

Snad každý si pamatuje pasáž z knihy Skutků sv. apoštolů, kdy židovští velekněží chtěli zabít apoštoly. Ale zastal se jich farizeus jménem Gamaliel, „učitel zákona, kterého si vážil všechen lid“. Ten řekl: „Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu“ (5:38 – 39). Ale zdaleka ne všichni možná vědí, že tento Gamaliel je uctíván jako svatý v pravoslavné církvi. Spolu s ním je uctíván i jeho syn Aviv.

Poté, co svatý mučedník diákon Štěpán byl ukamenován Židy, bylo jeho tělo ponecháno bez pohřbu, aby ho sežrala divoká zvířata. Druhou noc však slavný židovský učitel zákona Gamaliel, který se začal přiklánět k víře v Ježíše Krista jako Mesiáše a hájil apoštoly, poslal své služebníky, aby vzali Štěpánovo tělo a pohřbili ho ve hrobě, který patřil Gamalielovi. Byla to jeskyně poblíž Jeruzaléma.

Dalším upřímným a spravedlivým farizeem byl tajný učedník Páně Nikodém, který byl také člen židovské rady. Byl to právě Nikodém, kdo jako první uslyšel, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3:16).

Během farizejské porady se Nikodém odvážil zastat Pána Ježíše: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (Jan 7:51). Ale farizeové ho nenechali mluvit: „Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane!“ (Jan 7:52). Nevěděli totiž, že se Ježíš narodil v Betlémě. Nevěděl to ani Nikodém. Ale pro něj byly důležitější slova a skutky Páně. Po Kristově zmrtvýchvstání byl tento spravedlivý muž vyhnán z Judeje, ale nakonec se vrátil a po své smrti byl pohřben Gamalielem vedle sv. Štěpána. Sám Gamaliel, učitel apoštola Pavla, přijal křesťanství spolu se svým synem Avivem a oba byli po smrti uloženi v témž hrobu. V roce 415 byly ostatky všech těchto světců doby pozemského života Pána Ježíše nalezeny a slavnostně přeneseny do Jeruzaléma.  

Dalším svatým farizeem je Josef Arimatejský. Tento vysoce postavený člen židovské rady se objevuje, když se zdá, že příběh evangelia je již u konce. Kristus zemřel na kříži. A v tu chvíli Josef spěchá k Pilátovi, využívá svého postavení a žádá o povolení vzít Ježíšovo tělo. A pak ho spolu s Nikodémem pohřbívají v jeskyni, kterou si Josef koupil jako hrobku. Tak se díky němu naplnilo Izajášovo proroctví: Ač měl být pohřben se zločinci, octl se v hrobě s boháčem (53:9).

Svůj život Josef Arimatejský také ukončil jako křesťan. Utekl před pronásledováním spolu s Lazarem, Marií a Martou do Marseille a poté se ocitl v Británii, kde zemřel přirozenou smrtí.

Říkat, že všichni farizeové jsou zatracení a odsouzení za svůj způsob uvažování o Bohu a zákonu, by bylo skutečným farizejstvím. Bůh si nevšímá společenského postavení či příslušnosti k té či oné skupině. Pro Boha je důležité, zda člověk má čisté srdce a je schopen se proměnit. Příklad několika svatých farizeů to potvrzuje.

Redakce