Stoikové
Filozofové stoikové dokazovali existenci jediného Boha a nesvobodu člověka, jeho podřízenost osudu, vyzývali k „apatii“ – rovnému postoji k úspěchům i neúspěchům. Co bylo důvodem mimořádné popularity stoicismu mezi ranými křesťany? A co pro stoiky znamenala nenáruživost?
„Psí filozofové“ a Zenon
Stoicismus byl nejrozšířenější filozofickou školou v helénistické době a možná jedinou školou, která se rozvíjela nejen ve starověkém Řecku, ale i v Římě. Římané, i když nebyli nakloněni filozofování, přijali stoicismus jako svou vlastní filozofii. Ale i na rané křesťanství, křesťanskou filozofii a světonázor měl největší vliv ze všech helénistických škol stoicismus. Platon začal být populární později, ve 4. stol.
Zakladatelem filozofie stoicismu, která se objevila na konci 4. století před Kristem, byl Zenon z Kitia. Tento námořník a kupec původně neměl v úmyslu studovat filozofii. Jednou již ve zralém věku (bylo mu přes 30 let) vezl zboží z Fénicie do Athén. Během bouře loď ztroskotala. Zenon přežil, ale o všechno přišel. Po příjezdu do Athén zašel do knihkupectví a vzal si Xenofónovo dílo o Sokratovi. Okamžitě si ho přečetl a byl ohromen! Zeptal se prodejce: „Jsou ještě takoví lidé?“ V tu chvíli do obchůdku vstoupil kynický filozof Kratés a prodavač na něj ukázal. Zenon přesvědčil Kratése, aby ho přijal mezi své učedníky.
Název školy, do které patřil Kratés, je odvozen od chrámu na kopci Kynosarges, ale kynikové říkali, že název jejich školy je odvozen od slova kyón – pes, a sami sebe nazývali „psí filozofové“. Proto zlé jazyky později tvrdily, že celá Zenonova filozofie byla „napsána na konci psího ocasu“.
Kynikové se nestyděli za své vášně a instinkty, inspirovali se zvířaty. Člověk podle nich musí žít v souladu se svou přirozeností. Je to zaručená cesta ke štěstí. Nepovažovali za nutné skrývat své přirozené potřeby a místo toho, aby šli na záchod, mohli si ulevit přímo na ulici. Tím potvrzovali svou přezdívku „psí filozofové“.
K této škole patřil slavný Diogenés ze Sinópé. Vyprávělo se o něm mnoho různých historek. Mohl třeba chodit přes den po Athénách s lucernou a hledat nějakého člověka. Žil na athénském tržišti v sudu. Jednoho dne s ním chtěl mluvit Alexandr Makedonský. Diogenés v tu chvíli seděl a vyhříval se na slunci. „Jsem veliký král Alexandr,“ řekl panovník. „A já jsem pes Diogenés,“ odpověděl filozof. Po krátkém rozhovoru Alexander slíbil, že splní jakékoliv jeho přání. „Odstup mi ze slunce,“ řekl Diogenés a dále se vyhříval.
Svatý Augustin celou filozofii kyniků redukuje na sexuální nevázanost. Ale Zenon si od této školy vzal to nejdůležitější – schopnost žít v harmonii se světem. Je důležité poznamenat, že hlavním úkolem filozofie helénistického období je hledání štěstí, blaženosti v tomto složitém, obrovském, nepřívětivém světě.
Filozofie jako vejce
Po seznámení s filozofií kyniků Zenon, který miloval samotu (jak píše Diogenés Laertios, Zenon byl nevzhledný: velmi vysoký, hubený, s tlustýma nohama), založil svou vlastní školu na místě, kterému se Athéňané snažili vyhýbat. Bylo to místo popravy 1400 lidí za vlády 30 tyranů ustanovených Spartou po jejím vítězství nad Athénami v Peloponéské válce. Tam se nacházelo zdobené sloupořadí. Právě v tomto sloupořadí (řecky – stoa poikilé) založil Zenon svou školu. Z toho je odvozen i název školy Stoa. Zde si můžeme vzpomenout na Epikurovu Zahradu, Platonovu Akademii i Aristotelův Lykeion.
Postupem času Zenon získal mnoho učedníků. Nejznámější z nich jsou Kleanthés z Assu, Chrýsippos ze Soloi, ti pak měli své následovníky: Panaitia a Poseidónia. V 1. století před Kristem se tato filozofie rozšířila v Římě. Jejími představiteli byli otrok Epiktétos, vychovatel císaře Nerona Luccius Annaeus Seneca, císař Marcus Aurelius. V Římě filozofie stoiků byla populární mezi všemi vrstvami společnosti od otroků po císaře. Proč? Protože opravdu pomáhala lidem žít v tomto světě, a přitom si život užívat a být šťastní.
Stoikové se zabývali otázkou hledání štěstí důkladně. Za prvé člověk musí zjistit, jaký tento svět je. Protože podmínkou pro štěstí je soulad se světem. Abyste byli v souladu se světem, musíte vědět, jaký svět je. Proto je třeba ho správně poznat. Nejdříve se zabýváme teorií poznání a poté samotným poznáním světa. Kromě Aristotela k rozvoji logiky ve starověku nejvíce přispěli právě stoikové.
Pomocí pravidel poznání se dozvídáme, jaký tento svět je, to znamená, že se zabýváme fyzikou a tyto znalosti pak využíváme k řešení otázek etiky. Stoikové přišli s úžasným přirovnáním: veškerá filozofie je podobná vejci: skořápka je logika, bílek je fyzika a žloutek je to nejdůležitější – etika. Koneckonců bez skořápky a bílku se žloutek nestane živou bytostí.
V oblasti epistemologie stoikové zcela spoléhají na smysly. Neustále polemizují s Platónem, s jeho racionalismem a nedůvěrou v city. Jedinec ale musí jasně pochopit, jaké to jsou city. Neměl by soudit o předmětech, když jsou daleko, když je tma, když sám je ospalý, opilý či nemocný. Neklamou nás naše city, ale naše stavy a neschopnost se v nich vyznat.
Bůh je, svoboda není
Nejzajímavějším objevem stoiků v oblasti fyziky je existence Boha, kterému jako jedni z prvních začali říkat Logos. Poprvé toto slovo k označení Boha použil Hérakleitos. Stoikové o existenci Boha nejen mluvili, oni ji i prokázali! Všimli si úžasné krásy a pořádku ve světě. Kleanthés píše: „Když vstoupíš do nějakého gymnasia nebo fóra a uvidíš tam úžasnou čistotu a pořádek, napadne tě, že je zde dobrý a moudrý správce. A když ve světě vidíš ještě lepší pořádek, a ještě větší krásu, je ti jasno, že Správce tohoto světa je mnohem moudřejší a má mnohem větší moc.“ Tyto argumenty byly později použity v křesťanské teologii, v tzv. teleologickém důkazu existence Boha, jednom z nejrozšířenějších dodnes.
Stoikové dospívají k závěru, že existuje jen jeden Bůh. Proč jeden? Protože pouze jeden Bůh může udržet celý vesmír v celistvosti, v harmonii a jednotném řádu. Ale pokud Bůh udržuje celý tento vesmír v jediném řádu, je s tímto vesmírem jedno – není mimo něj, jinak by se svět rozpadl. Prostupuje jím a spojuje všechny jeho části dohromady. Stoikové proto Boha často nazývali pneuma – duch. Ovšem ducha chápali jako určitou jemnou materii ohnivě vzdušné povahy. Lidská duše je také jemně hmotná. Slova pneuma a logos stoikové používali prakticky jako synonyma. Bůh je duše světa, která prostupuje celým světem a splývá s ním. Této koncepci se říká panteismus. Bůh podle stoiků jakoby zahrnuje svět v sobě. V tom vidíme velmi důležitý rozdíl mezi stoickým konceptem a myšlenkou Epikura. Epikurův svět se skládá z atomů nezávislých na sobě, což zaručuje nezávislost každého člověka a jeho úplnou svobodu. Ale svět stoiků představuje jednotný celek, kde vše je spojeno s Bohem, Logem, a z toho vyplývá, že žádná svoboda není.
Apatheia jako nenáruživost
Podívejme se nyní na etické závěry stoiků. Jejich hlavní poselství spočívá v úplném podrobení celého světa božskému Logu. Hlavním důvodem našeho neštěstí je přesvědčení, že jsme svobodní a na nás něco záleží. Člověk si často vyčítá, že se choval nesprávně, ale mohl se zachovat jinak, a pak by jeho život byl úplně jiný, dosáhl by úspěchu… To je ale největší klam, který nám bere klid, štěstí a harmonii se světem. Musíme se smířit s Logem, zcela se mu poddat. Proto pozdější stoikové ke slovům Logos, Bůh, Pneuma dodávají slova osud, úděl, fátum. Bůh je moudrý nejen v prostorovém smyslu, ale i ve smyslu časovém. Pokud se všechno ve světě vyvíjí a pohybuje, je za tím Bůh, a to znamená, že se svět pohybuje správně, protože Bůh je moudrý! Takže když si stěžuji na to, co se mi stalo, prostě nechápu, že se to stát mělo. Za všechno musím děkovat Bohu. K takovým závěrům ale dospějí teprve křesťané, zatímco stoikové se omezují na pojem apatie – nenáruživost.
Naše vášně jsou hlavní příčinou našich neštěstí, proto analýza vášní je hlavním tématem pozdních stoiků, především římských.
Římští stoikové se nezabývali fyzikou ani logikou, ty už dávno rozvinuli Zenon, Kleanthés, Chrýsippos a další. Se znalostí fyziky a logiky mohli přejít k etice. A hlavní není učení o tom, jak správně jednat, ale o tom, jak správně reagovat. Vášně, naše emoce, naše reakce na to, co se nám děje, jsou hlavní příčinou našeho neštěstí, musíme se naučit správně reagovat na každou situaci.
Stoikové analyzovali různé vášně a reakce: negativní postoj, hněv, smutek, ale také radost, potěšení. A dospěli k tomu, že všechno je špatné. Odkud se bere radost? Udělal jsem něco a přineslo mi to úspěch, užitek, jsem šťastný z toho, jak jsem chytrý a šikovný! Ale to prostě náhodou bylo v souladu s plánem Logu! Nebo naopak: něco jsem udělal a přineslo mi to neštěstí, měl jsem to udělat jinak, jsem hlupák a smolař! To vše je k ničemu! Smiř se, pokoř se, přijmi neúspěchy a radosti nezaujatě, jako by na tobě nezávisely. Vášně nám ničí život!
Ale někteří filozofové, jako například Epiktétos, rozdělovali události na dva typy: ty, které na nás nezávisí, a ty, které můžeme ovlivnit. Události, které na nás nezávisí, musíme vnímat nezaujatě. Proč být smutný, když venku prší? Náladu si zkazíš, když si budeš říkat: „Škoda, že prší, ale včera bylo tak hezky.“ Pomůže ti to? Přestane pršet? Samozřejmě že ne. Takže si klidně vezmi deštník, oblékni pláštěnku a hurá do práce. Ale ve vztahu k těm událostem, které na nás závisí, musíte podniknout nějaké kroky, vynaložit úsilí, abychom získali potěšení. Ale jen málo stoiků souhlasilo s Epiktétem. Nicméně tento filozof ovlivnil císaře Marca Aurelia.
Věčný problém: Odkud se bere zlo?
Stoikové se zabývali otázkou dobroty Boha a existence utrpení v našem světě. Pokud je Logos dobrý a přináší do světa jen krásu a dobro, odkud se ve světě bere zlo? Některé myšlenky stoiků na toto téma později použijí křesťané.
Nevíme, co je dobro a co zlo. Jsme jako děti, které se zlobí na rodiče, protože jim místo čokolády dávají kaši, ale v dospělosti rodičům poděkují za to, že jim dávali zdravou výživu. I nám se zdá, že nás potkalo neštěstí, ale my prostě nevíme o všech okolnostech. Máme jen omezený obraz světa, ale Logos vidí náš osud v jeho celistvosti, vidí naši budoucnost.
Stoikové také učili, že zlo je nutné pro naši výchovu. Kdyby všechno v našem životě bylo jen dobré, neměli bychom pevnou vůli a nedokázali bychom se smířit s osudem a bojovat s vášněmi, což je základem pro naše štěstí.
Z učení stoiků vyplývá další problém: člověk není svobodný, protože je zcela závislý na osudu. Zdá se, že je to naprostý fatalismus. Ale myšlenka stoiků není tak primitivní. Seneca ji vyjádřil takto: „Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“
Zde lze uvést takový příklad: během bitvy jeden voják zajal svého protivníka a jak se v té době často dělalo, přivázal ho ke svému koni a zamířil do svého tábora. Pokud je zajatec chytrý, poběží za koněm a pak se mu možná podaří ze zajetí uprchnout. Je-li hlupák, pokusí se osvobodit a kůň přitáhne do nepřátelského tábora zakrvácenou mrtvolu. Stejně tak by se měl člověk poslušně podrobit svému osudu, a jednou bude svobodný od svých vášní, od své hlouposti, arogance.
Později se z této filozofie zrodila další slavná věta: „Svoboda je poznaná nutnost.“ Budou o tom mluvit Spinoza, Hegel a Marx. V tomto chápání svobody je určitá jednostrannost. Křesťanství učí, že Bůh je osoba, a nikoli neosobní osud, jako ve stoicismu. V evangeliu čteme: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (Jan 8:32). Pravda je širší než nutnost. Proto se i my můžeme stát svobodnými, když svou vůli podřídíme Bohu.
Stoická filozofie v prvních staletích našeho letopočtu byla nesmírně populární nejen mezi pohany, ale i mezi křesťany. Někteří křesťanští filozofové, jako například Tertullianus, plně sdíleli dokonce i fyziku stoiků, a říkali, že Bůh je hmotný, je z jakési „jemné hmoty“. Hmotná je i duše. Tertullianus píše: „Stoikové téměř našimi slovy říkají, že duše je tělesná substance.“ Církevní svatí otcové samozřejmě nesouhlasí s extrémním závěrem Tertulliana, že Bůh je tělesný, ale i mezi nimi se najdou tací, kteří v souladu se stoiky budou mluvit o hmotnosti duše, například sv. Makarios Egyptský, Jan Kassian Říman a další. Duše je hmotná, protože duchem je pouze Bůh. Každé stvoření je do té či oné míry hmotné a tělesné. Tomuto názoru se postaví svatý Maxim Vyznavač, který následuje Platona bude říkat: „Kdo jsou ti, kteří tvrdí, že není jediné stvoření, které by bylo nehmotné a netělesné? Duše je bytost nehmotná a netělesná, žije v těle a oživuje ho.“
Ale mnohem větší vliv na křesťany měla stoická etika. I někteří stoikové viděli v křesťanství učení blízké jejich vlastnímu. Možná proto po promluvě apoštola Pavla na Areopagu, kde byli přítomni i stoičtí filozofové, někteří z nich uvěřili v Krista. Ovšem stoické učení o nenáruživosti neodpovídalo křesťanskému chápání života v Bohu. Naprostá nenáruživost stoicismu se liší od křesťanského boje proti vášním a hříšným myšlenkám a lásky k Bohu a bližnímu. Křesťanští teologové oddělovali dobré semeno od plev a převzali jen některé etické principy stoicismu, jako je pokora a přijetí vlastního osudu, nikoli však lhostejnost a apatii.
Viktor Lega
Další článek na toto téma:
