Pravoslaví na Arabském poloostrově

Svatý velkomučedník Arethas

Úvod

Arabský poloostrov, kde se dneska nacházejí moderní státy Saúdská Arábie, Jemen, Omán, Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty, je největším poloostrovem na světě. Historicky byl rozdělen do několika určitých oblastí, jako je Nadžd v centrální části poloostrova, Hidžáz na západě, Hadramaut na jihu a Hadžar na východě. Navzdory tomu, že většinu terénu poloostrova tvoří poušť, je to starobylé centrum civilizace, kde se během staletí dařilo mnoha odlišným kulturám.

Z náboženského hlediska je tato oblast světa nejlépe známá jako místo vzniku islámu. Převaha islámu zde byla od doby jeho zrodu v 7. století skutečně tak ohromující, že téměř zcela zakryla zbytek náboženské historie Arabského poloostrova. Nestalo se to náhodou, nýbrž úsilím muslimských vůdců. Jakmile islám povstal a začal se násilně a pomocí meče šířit, položil si za úkol vymýtit z tohoto území všechna ostatní vyznání. Jeden z hadísů připisuje Muhammadovi, údajnému zakladateli islámu, následující výrok: „Ať v Arábii nejsou dvě náboženství.“ To znamenalo, že všechno kromě islámu muselo být odstraněno, a prosazování nového náboženství bylo v průběhu staletí rázné a účinné.

Potlačení jiných vyznání v Arábii bylo tak úplné, že dnešní křesťan, který má jen mlhavou představu o dějinách této oblasti, si ani neuvědomuje, jak prosperující a silná křesťanská civilizace zde existovala dlouho před vznikem islámu, a pokračovala i nějakou dobu poté. Existuje celá řada pravoslavných světců přímo spojených s daným regionem. Pomocí této eseje se o nich něco dozvíme.

Stručná úvodní poznámka: Tento článek nemá za cíl zkoumat celý fenomén arabského pravoslavného křesťanství, což je jistě rozsáhlé téma. Arabská část dějin pravoslavné církve je obrovská a stará, sahá až k počátkům křesťanství a zahrnuje některé z velikých učitelů církve a nejslavnějších jmen, jako je třeba sv. Jan z Damašku. Geograficky je však z velké části spojena s Levantou – Sýrií a Palestinou. (Ve starověku termín „Arábie“ zahrnoval mnohem rozsáhlejší oblast, než je tomu dnes). Tato krátká esej je užšího zaměření a zabývá se pouze některými aspekty pravoslavných dějin samotného Arabského poloostrova a soustřeďuje se především na životy světců.

Rané dějiny

Tradice připisuje první zvěstování Kristova evangelia na arabské půdě svatým apoštolům Tomášovi a Bartolomějovi. Počátky křesťanství na Arabském poloostrově se tedy datují do apoštolských dob. Světlo křesťanské zvěsti zde zářilo několik staletí předtím, než ho tma islámu téměř úplně pohltila.

Svatý apoštol Tomáš přišel do Arábie v rámci své cesty na Malabarské pobřeží Indie kolem roku 52 našeho letopočtu. Někteří badatelé předpokládají, že se vracel z Palestiny. Po cestě Rudým mořem se na krátký čas zastavil v Jemenu. Poté pokračoval na ostrov u jemenského pobřeží zvaný Sokotra. Krátce nato plul přes Arabské moře do jihozápadní Indie, kde vykonal své nejslavnější apoštolské skutky. Podrobnosti o jeho činnosti v Arábii nejsou moc známé, lze ale předpokládat, že se i zde aktivně zabýval hlásáním evangelia. Kolem roku 72 přijal mučednickou smrt v Indii.

Zde je třeba v souvislosti s misijními cestami svatého Tomáše poznamenat, že existuje prastará ikona Matky Boží zvaná Arapet neboli Arabská. O původu ikony je známo jen málo, tradice ji připisuje období christianizace Arábie a Indie sv. Tomášem. Svátek ikony se slaví 6. září.

Svatý Bartoloměj je také tradičně spojován s Arabským poloostrovem. Stejně jako svatý Tomáš christianizoval části Indie a zdá se, že jeho cesty zahrnovaly historickou oblast Arabia Felix, která odpovídá dnešnímu Jemenu. Také se říká, že kázal v Hidžázu. Křesťanské komunitě, kterou založil v jižní Arábii, nechal kopii Matoušova evangelia v hebrejštině. Svatý Bartoloměj byl umučen kolem roku 70 buď ve městě Albanopolis v Arménii, nebo na území dnešního Ázerbájdžánu.

Další důležitou postavou v raných křesťanských dějinách Arabského poloostrova je filozof Pantaenus Alexandrijský (†200). Jeho misijní činnost je stejně jako u apoštolů Tomáše a Bartoloměje většinou spojena s Indií. Alespoň nějaký čas však strávil v jižní Arábii, kde se setkal s křesťanskou komunitou, která měla k dispozici hebrejskou kopii Matoušova evangelia, jež jim nechal sv. Bartoloměj.

V druhé polovině 4. století misionáři přinesli křesťanskou zvěst na severní pobřeží Perského zálivu, do oblasti dnešního Kuvajtu, odkud se později šířilo na jih. Nedávno byl v poušti Harrat al-Šam v severní Arábii, v oblasti kolem jordánských hranic, nalezen nápis ze 4. století vytesaný ve skále. Tento nápis ve starověkém safaitském písmu je modlitbou vzývající Ježíšovo jméno a volající o jeho pomoc. Je svědectvím křesťanské přítomnosti v této oblasti v té rané době. Křesťanské komunity v jižní Arábii vznikly poměrně brzy. Jemenské biskupství je doloženo ze 3. století. Mezi účastníky prvního všeobecného sněmu v Nikaji v roce 325 byl jistý biskup Markian z Jemenu. Biskupství ve východní Arábii existovalo již od začátku 5. století. Je známo, že biskup této oblasti se roku 410 zúčastnil synody v Seleukii-Ktésifonu. Je patrné, že na celém poloostrově od raných křesťanských dob existoval dobře uspořádaný církevní život s organizovanou církevní hierarchií.

Tento náčrt rané křesťanské historie Arabského poloostrova, i když velice stručný, dokládá úctyhodnou starobylost křesťanské přítomnosti na tomto území. Křesťanství zde sahá do doby samotných apoštolů, z nichž několik posvětilo tuto zem svým působením. I když křesťanství nikdy nepřevládalo na celém poloostrově, semeno, které zaseli první misionáři, přineslo později krásné ovoce.

Svatý Arethas, velkomučedník z Nadžránu, a jeho společníci

Křesťanská komunita existovala ve městě Nadžrán ležícím poblíž hranice dnešní Saúdské Arábie a Jemenu od 5. století, někteří badatelé však předpokládají, že vznikla již na počátku 3. století. Evangelium bylo v této oblasti hlásáno již od apoštolských dob. Domorodé pohanství zde bylo hluboce zakořeněno. Silné zastoupení měl také judaismus. Křesťanské komunity byly obklopeny nekřesťanskými sousedy, kteří se často chovali nepřátelsky, někdy docházelo i k násilí.

Na počátku 20. let 6. století slavný muž jménem Arethas (arabsky al-Ḥārith) byl guvernérem města Nadžrán. Narodil se kolem roku 427 a v popisované době mu bylo kolem 95 let. Lidé z Nadžránu si ho velmi vážili pro jeho poctivost a svatost života.

Králem Himjaritů neboli Jižních Arabů byl tehdy jistý Dunán neboli Dhu Nuwas. (Himjarské království se rozkládalo na velké části jižní Arábie odpovídající modernímu Jemenu od 2. století př. n. l. do 6. století n. l., hlavním městem byl Zafar). Tento král konvertoval k judaismu a byl velice netolerantní vůči představitelům jiných náboženství.

V roce 523 nebo 524 král Dunán rozpoutal krvavé pronásledování křesťanů z Nadžránu, což mělo dalekosáhlé následky pro politickou situaci celého regionu, vyvolalo všeobecné rozhořčení a přineslo bohatou úrodu mučedníků pro Nebeské království. Král s obrovskou armádou, která se údajně skládala ze 120 000 vojáků, obklopil město. Slíbil obleženým obyvatelům, že je nechá na pokoji a nebude je nutit, aby se vzdali své víry, pokud mu otevřou brány a budou souhlasit se zaplacením tributu. Svatý Arethas, který byl moudrým, bystrým a hluboce zbožným člověkem, vyzýval své spoluobčany, aby se útočníkům postavili. Ti však ignorovali jeho rady a doufali v milosrdenství tyrana. Otevřeli brány města a nepřátelská armáda zahájila masakr obyvatelů.

Nejdřív útočníci znesvětili ostatky velmi uctívaného místního biskupa Pavla. Tento biskup Nadžránu byl před několika lety ukamenován v Zafaru. Vyznavači judaismu spálili jeho kosti přímo uprostřed místního chrámu. Když se o tom doslechla sestra biskupa Pavla, diákonka Alžběta, směle vběhla do chrámu a prohlásila, že se chce přidat ke svému bratrovi a Kristu. Nebojácně vyznala svou víru a byla vystavena hroznému mučení. Mučitelé ji svázali, na hlavu jí položili falešnou korunu z hlíny a nalili do ní vroucí olej. Po celou dobu mučení se svatá žena modlila. Nakonec ji přivázali k nohám velblouda a pustili ho běžet do pouště. Tak byla umučena světice, které v té době bylo 47 let.

Poté byl ke zlému králi přiveden svatý Arethas. Nehledě na svůj pokročilý věk a děsivost situace stařec mluvil s velkou odvahou. Panovník se ho snažil přesvědčit, aby se vzdal křesťanské víry a konvertoval k judaismu. Starý křesťan ale odpověděl, že zemřít pro Krista znamená získat život. Řekl také, že snahy krále vyhladit křesťanství v tomto regionu jsou marné a že chrámy budou obnoveny. Svatý Arethas statečně povzbuzoval své spoluvěřící, aby zůstali věrní Kristu a přijali mučednickou korunu. S mnoha dalšími křesťany byl sťat a jeho duše vstoupila do nebeské slávy.

Celkem asi 4 300 křesťanů přijalo toho dne mučednickou smrt v Naždránu. Traduje se, že četní věřící a duchovní byli vhozeny do ohně. Masakr uskutečněny vyznavači judaismu byl nepopsatelný, ten den přinesl církvi obrovské množství svatých mučedníků, mezi nimiž bylo početné množství odvážných žen a dětí. Pětiletý chlapec jménem Qarazat, když viděl, jak upálili jeho matku, vyznal před králem svou víru a byl také umučen. Šlechtična jménem Ruhr bunt Azma se svou dcerou a vnučkou povzbuzovaly další ženy a přijaly mučednickou smrt. Zahynula také Habsa, dcera místního kupce Hayjána, jenž konvertoval ke křesťanství během své cesty do Mezopotámie. Spolu s ní byla zabita služebná starého guvernéra Mahja a další žena jménem Tanha se svou dcerou a služebnou. A mnohé další ženy, jejichž jména zná pouze Bůh, ten den statečně přijaly mučednickou smrt pro Pána.

Zpráva o masakru v Nadžránu se dostala až k byzantskému císaři, který vyslal etiopského krále Kaleba na trestnou výpravu proti Dunánu. Himjarská armáda byla poražena a etiopský král obnovil všechny chrámy ve městě, jeden z nich byl zasvěcen nadžránským mučedníkům. Sv. král Kaleb poté co splnil svou misii, se odebral na poušť a věnoval se modlitbě.

Sv. Arethas byl i po své smrti vzorem pro křesťany Arábie. Část jeho ostatků je dodnes uložena v monastýru sv. Dionýsia na Svaté hoře Athos. Nadžrán se stal poutním místem pro křesťany z celého regionu. Později, po vzniku islámu, v roce 641 chalífa Umar násilně přesídlil křesťany z Nadžránu do Mezopotámie, i když některé zdroje zde zaznamenávají přítomnost křesťanů ještě po několik století. Sv. Arethas a mučedníci z Nadžránu jsou v pravoslavné církvi připomínáni 24. října / 6. listopadu.

Sv. Grigentios (Řehoř) Himjarský

Další světec přišel do jižní Arábie po ukončení pronásledování rozpoutaném králem Dunánem a obnovení křesťanství za svatého krále Kaleba. Původem však byl ze Západu, z italského Milána. Jmenoval se Gregentios neboli Řehoř, nyní uctívaný jako svatý Řehoř Himjarský.

O sv. Řehořovi se píše, že již od mládí konal zázraky. Jeho budoucí biskupské sloužení v jižní Arábii mu bylo zázračně předpovězeno, když byl ještě diákonem v Miláně. Zjevil se mu stařec, který žil jako poustevník nedaleko města, a řekl, aby se vydal do Říma a pomodlil se v chrámu zasvěceném sv. Bonifáci a Aglaidě. V dalším vidění mu bylo nařízeno jet do Alexandrie a odtud do Nadžránu v Arábii. Ještě jedno potvrzení svého povolání sv. Řehoř obdržel, když se mu zjevili sv. Petr a Pavel a dali mu biskupský omofor.

V Alexandrii sv. Řehoř nějakou dobu sloužil jako diákon. Mezitím v Nadžránu byly obnoveny chrámy zničené pohany a pravoslavný lid potřeboval biskupa. Měl ho jmenovat alexandrijský patriarcha. Hierarcha se modlil, aby mu Bůh ukázal důstojného kandidáta. Najednou se mu zjevil sv. apoštol Marek a řekl, aby na biskupa Nadžránu vysvětil diákona Řehoře z Milána. Během svěcení nový biskup zářil nebeským světlem a přítomní v chrámu cítili vůni myrhy.

Po příjezdu do Nadžránu se biskup Řehoř pustil do oživení tamní křesťanské komunity. Obrátil mnoho pohanů a židů na pravou víru. Porazil ve veřejné debatě židovského rabína, který spolu se svými příbuznými a věřícími konvertoval ke křesťanství. Svatý biskup konal zázraky, uzdravoval, učil, posiloval víru arabských křesťanů. Po třiceti letech biskupské služby v roce 552 v pokoji zesnul. Jeho svátek se slaví 19. prosince / 1. ledna.

Sv. Izák Syrský

Svatý Izák z Ninive je jedním z nejoblíbenějších a nejuctívanějších duchovních autorů v dějinách církve. Jeho homilie byly přeloženy do mnoha jazyků, staly se součástí duchovní pokladnice pravoslavné literatury a inspirovaly i vzdělávaly množství čtenářů po celém světě. Lidé svatého života uctívají Izáka Syrského i dnes. Jedním z těch, kdo četl, chválil a doporučoval díla světce jako prospěšné pro duchovní růst, byl sv. Paisios Athoský (†1994). Sv. Izák je učitelem modlitby a vnitřního duchovního života.

Nebudeme se zde věnovat teologické analýze života a spisů svatého Izáka, na tato témata již existuje spousta odborné literatury. Zmíníme jen to, že světec získal své přízvisko podle místa svého působení, ale podle jeho biografických údajů je zřejmé, že byl těsně spjat s Arabským poloostrovem.

Život i činnost svatého Izáka jsou spojené s Mezopotámií, konkrétně s oblastí kolem Ninive poblíž moderního Mosulu v Iráku a Chúzistánu v dnešním jihozápadním Íránu. Ale budoucí světec se narodil v oblasti dnešního Kataru na severovýchodním pobřeží Arabského poloostrova. Životopisy označují jeho rodiště jako Beth Qatraye, oblast severovýchodní Arábie zhruba odpovídající dnešnímu Kataru a Bahrajnu. Křesťanská komunita v této části Arábie existovala přinejmenším od 4. století. Svatý Izák se narodil na počátku 7. století. Od mládí ho přitahoval mnišský život. V té době v Arábii hojně vzkvétaly monastýry. Budoucí světec získal dobré vzdělání a vynikal svým přísným duchovním životem, již jako mladý muž byl považován za duchovního učitele. V roce 676 katolikos Jiří vzal s sebou svatého Izáka do Mezopotámie a vysvětil ho na biskupa Ninive.

Takže jeden z nejuctívanějších pravoslavných svatých pocházel z Arábie a jeho duchovní cesta svědčí o tom, že křesťanství v té době bylo rozšířeno v dané oblasti a zažívalo svůj největší rozkvět. Nyní v hlavním městě Kataru existuje řecký pravoslavný chrám zasvěcený svatému Izáku Syrskému. Církev si jeho památku připomíná 28. ledna / 10. února.

Sv. Abd al-Masíh

Hlavní události života svatého Abd al-Masíha včetně jeho služby jako opata a mučednictví se odehrály mimo Arabský poloostrov. Pocházel však z jižní Arábie, takže v rámci tohoto stručného článku o něm můžeme mluvit zcela oprávněně.

Narodil se v Nadžránu někdy v 9. století a jmenoval se Qays ibn Rabi’ ibn Yazíd al-Ghássání. Tento fakt naznačuje, že nucené vysídlení křesťanů z Nadžránu za muslimského chalífy Umara v 7. století nezlikvidovalo křesťanskou komunitu úplně. Jeho jméno al-Ghássání svědčí, že byl potomkem křesťanského arabského kmene Ghássánovců, který až do 7. století vládl v severní Arábii a Levantě. Jako mladý muž se Qays vydal na pouť do Jeruzaléma. Na cestě se setkal s bandou muslimů, kteří podnikali nájezdy na okolní obce, přidal se k nim a přijal jejich náboženství. Spolu se svými novými přáteli se účastnil nájezdů i loupeží a pomáhal jim při vedení takzvaného džihádu. Po mnoha letech se ocitl v Sýrii a zaslechl, jak kněz čte evangelium. Tato vzpomínka na kořeny a původ ho dojala k slzám. Litoval, že zradil svou víru, vzdal se islámu a poté, co učinil pokání, byl přijat zpět do církve. Své zbraně položil před oltář, prodal vše, co měl, a peníze rozdal chudým. Jeho pokání bylo tak hluboké, že se stal mnichem a vstoupil do lávry sv. Sávy v Palestině. Přijal mnišské jméno Abd al-Masíh, což znamená služebník Mesiáše. Po letech vzorného mnišského života opustil lávru a přesídlil se do monastýru na hoře Sinaj, kde se stal správcem, a nakonec i opatem, v této funkci vytrval sedm let.

Místním muslimům přímo uprostřed jejich mešity ve městě Ramla světec oznámil, že opustil jejich náboženství, a dokonce jim řekl, kde přesně ho můžou najít. Odpadlictví od islámu se tehdy stejně jako dnes trestalo smrtí. Ale protože jeho čas pro mučednickou smrt ještě nenastal, byl zázračně zneviditelněn pro rozčílené muslimy, kteří přišli do monastýru, aby ho zabili. Ale o několik let později, zase ve městě Ramla, ho poznal jeden z jeho starých přátel, s nímž konal nájezdy. Kolem Abd al-Masíha se shromáždil dav, rozhněvaní muslimové ho spoutali a odvedli k místnímu panovníkovi, který ho vyzval, aby se vrátil k islámu. Svatý Abd al-Masíh statečně a vytrvale odmítal vzdát se Krista a přijal mučednickou smrt stětím hlavy. Jeho tělo bylo spáleno a ostatky svrženy do hluboké studny, ale později místní křesťané tyto ostatky nalezli a zjistili, že jeho lebka a kosti nebyly poškozeny plameny. Abd al-Masíh byl svatořečen. Pro křesťany však nastaly těžké časy pod nadvládou muslimů.

Současné postavení křesťanů

Současná situace je pro pravoslavnou církev na Arabském poloostrově docela bezútěšná. Náboženská svoboda v Saúdské Arábii, která zabírá drtivou většinu poloostrova, téměř neexistuje. Ve všemožných žebříčcích náboženských svobod, které publikují neziskové organizace, se arabské království řadí na poslední nebo předposlední místo. Je zde pořád nezákonné otevřeně praktikovat jakoukoli jinou víru než islám. Konvertujícímu z islámu hrozí trest smrti. Situace v ostatních zemích poloostrova je sice lepší, ale rozhodně ne ideální. Téměř ve všech státech je základem práva šaría, soubor historických islámských právních předpisů. Kdekoli vládne islám, žádná nemuslimská skupina není nikdy v bezpečí. Zdá se, že Arabský poloostrov je a pravděpodobně zůstane v budoucnu neúrodnou půdou pro rozvoj pravoslaví. Existují však určité známky naděje. A samozřejmě je třeba mít na paměti, že to, co je u lidí nemožné, je možné u Boha. Zoufalství by v této situaci bylo příznakem nevěry.

Křesťané na Arabském poloostrově jsou v menšině. A pravoslaví je menšinou uvnitř menšiny. Ale nepočetné pravoslavné komunity existují a je třeba se modlit, aby se jejich počet časem zvýšil. Již jsme zmínili výše, že v katarském hlavním městě Dauhá je řecký pravoslavný chrám svatého Izáka a svatého Jiří, založený v roce 2004.

Spojené arabské emiráty jsou z hlediska náboženské svobody pravděpodobně nejliberálnější částí Arabského poloostrova. A není divu, že zde je hned několik pravoslavných farností. V Abú Dhabí se nachází řecké pravoslavné arcibiskupství s katedrálou zasvěcenou svatému Eliášovi. Tato katedrála byla slavnostně otevřena v roce 2018 a pojme asi 1300 věřících. V Abú Dhabí je také pravoslavný chrám sv. Mikuláše, a v Dubaji chrám Zvěstování přesvaté Bohorodici. Pravoslavné farnosti začaly vznikat v Dubaji a Abú Dhabí v 80. letech 20. století. Chrámy v Abú Dhabí od roku 1989 spravuje kněz Stefan Neaimeh, rodák z libanonského Bejrútu.

V roce 2011 byl ve Spojených arabských emirátech postaven první ruský pravoslavný chrám a zároveň největší pravoslavný svatostánek na Arabském poloostrově. Je zasvěcen sv. apoštolu Filipovi. Zdobí ho nádherné zlaté kříže, díky čemuž je také jedinečný v celé Arábii, kde bylo veřejné vystavování křížů dlouho tabu.

Dokonce i v Saúdské Arábii, zdánlivě nejméně příznivém místě pro pravoslaví, je malá skupina cizinců pravoslavného vyznání. A zprávy z posledních let naznačují, že náboženská policie zvaná Mutaween přestala prosazovat oficiální zákaz křesťanských bohoslužeb.

Nesmíme ztrácet naději, že se díky odvaze a obětavosti věřících bude pravoslavné křesťanství na Arabském poloostrově rozvíjet. Musíme se modlit za naše bratry a sestry v Kristu. A spolu s námi se nepochybně modlí i docela početní místní světci. Jejich nebeská pomoc může s Boží prozřetelností dosáhnout toho, co by se z lidského hlediska zdálo nemožné. Kéž pravoslaví v Arábii vzkvétá!

Matthew Hartley