Náručí Abrahamovo. Výklad biblických veršů

Podobenství o boháči a Lazarovi odhaluje téma posmrtné odměny. Umřeli dva lidé – boháč, jenž se oblékal do purpuru a každého dne skvěle hodoval, a žebrák, který ležel u jeho vrat a toužil se najíst aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče.

„Jednoho dne ten žebrák zemřel a andělé ho odnesli do Abrahamova náručí. Zemřel i onen boháč a byl pohřben“ (Lukáš 16:22). Mnozí vykladači Písma zdůrazňují, že o pohřbu žebráka není ani zmínka, zřejmě žádný nebyl, mrtvolu pravděpodobně vyhodili za městské brány, kde byla sežrána toulavými psy nebo divokou zvěří. Pohřeb boháče měl být přepychový. Jejich posmrtný osud ovšem byl opačný. Boháč se okamžitě dostal do pekla, a když v mukách pozvedl oči, spatřil žebráka Lazara v náručí Abrahamově. Bible Kralická překládá tento pojem jako lůno Abrahamovo. Co je to za tajemné místo nebo spíš stav? Co o něm psali křesťanští autoři různých dob?

Současník sv. Jana Zlatoústého Asterios z Amaseje zdůrazňuje, že jde o alegorii. Ale proč je místo útěchy pojmenováno podle Abrahama? Vždyť i před ním byli spravedliví jako třeba Noe nebo Henoch? Křesťanský spisovatel připomíná, že Abraham byl služebník Kristův a obdržel zjevení o Kristově vtělení a tajemství Trojice a podle mnoha předobrazů se stal svým člověkem u Boha. Proto je jeho náručí jakýmsi tichým přístavem a místem nerušeného odpočinku pro spravedlivé, neboť v Kristu je naše spása a naděje budoucího věku, v Kristu, jenž podle svého lidství byl potomkem Abrahama. (Výklad podobenství z Lukášova evangelia O boháči a Lazarovi)

Sv. Řehoř Dvojeslov nazývá Abrahamovo náručí tajným místem upokojení otců. „O něm Pravda říká: Mnozí přijdou od východu i od západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království (Matouš 8:11)“. (Beseda 40)

Sv. Řehoř z Nyssy vykládá Abrahamovo lůno takto: „Nezmýlí se ten, kdo si při slyšení slova „lůno“ představí, že toto je plnost dobra podobná jakémusi obrovskému moři, v níž i přebývá Lazar; protože mezi těmi, kdo vynikli takovými činy, nikdo nemá nic vlastního, ale veškeré dobro se stává společným pro všechny, kteří ho dosáhli stejnou ctností.“ (O záhlavích žalmů)

Svatý Řehoř Palama upozorňuje na další zajímavou věc: „Poté co Pán ukázal boháče, jenž nebyl spasen, ihned nám ukazuje boháče spaseného, a to Abrahama. Nenazývá ho však bohatým, protože měl něco lepšího než bohatství – ctnost, ke všem projevoval otcovskou lásku a přízeň. Proto je pojmenován podle toho nejlepšího, co měl, tedy podle své ctnosti. Jméno Abraham totiž znamená „otec množství“. Sv. Řehoř ale zdůrazňuje, že důvodem, proč boháč nedosáhl spásy, nebylo jeho bohatství, nýbrž láska k rozkoši a bezcitnost. „Vždyť i Abraham byl bohatý; ale skrze lásku k Bohu, milosrdenství a pohostinnost nejen sám dosáhl spásy, ale stal se také místem spasených. Proto Lazara, poté co zemřel, doprovodili andělé do lůna Abrahamova. A lůno Abrahamovo je země živých, příbytek těch, kdo se věčně radují, hojnost věčných blahoslavenství.“ (Homilie na 22. nedělní evangelium)

Svatý Efrém Syrský ve výkladu podobenství píše: „Smrt boháče a Lazara byla stejná, ale odměna po smrti byla odlišná. Ten, ke kterému se kdysi nechtěli přiblížit ani sluhové, byl oslavován anděly. Protože mu boháč nedal místo ve svém domě, stalo se náručí Abrahamovo místem jeho odpočinku… Takže živí nejsou ti, kteří žijí, a mrtví nejsou ti, kteří jsou pohřbeni.“

Svatý Jan Zlatoústý výkladem tohoto podobenství vyvrací pověry svých současníků: „Zde chci z vaší duše vyvrhnout zlou nemoc. Mnozí prostí lidé věří, že duše těch, kteří zemřeli násilnou smrtí, se stávají démony. Ne, ne! Démony se nestávají duše těch, kteří zemřeli násilnou smrtí, ale duše těch, kteří žijí hříšný život, ne proto, že by se změnila jejich podstata, ale protože jejich vůle napodobuje zlost démonů. Kristus na to poukázal židům: „Váš otec je ďábel“ (Jan 8:44). Nazval je syny ďáblovými ne proto, že se proměnili v jeho podstatu, ale proto, že konali jeho skutky… Proč ale ďábel vštípil tak špatnou pověru? Chtěl podkopat slávu mučedníků. Poněvadž umírají násilnou smrtí, šíří o nich špatné mínění, použil této pověry, ale neuspěl, neboť svatí nadále září svou slávou.“

Dále sv. Jan porovnává toto podobenství s dalším – o bohatém bláznu. Tomu Bůh řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lukáš 12:20). Jeho duši si vyžádají, zatímco duši Lazarovou andělé odnesou do náručí Abrahamova. I zde je patrný rozdíl mezi umírajícím hříšníkem a spravedlivým.

O boháči, jehož pohřbili, sv. Jan píše: „Jeho duše byla pohřbena v těle jako v hrobě a nosila tělo jako rakev. Byl svázán jakoby nějakými okovy opilstvím a obžerstvím, a proto učinil svou duši nečinnou a mrtvou.“

V jiném výkladu sv. Jan Zlatoústý cituje žalm: „Proto se ti říká, chudáku, „jen se neboj, bohatne-li někdo a množí-li slávu svého domu; zemře, nic nevezme s sebou, jeho sláva za ním nesestoupí“ (Žalm 49:17–18). (O Lazarovi a boháči, z různých děl)

Výkladová Bible Lopuchina vysvětluje pojem „lůno Abrahamovo“ následujícím způsobem: „Takto Židé označovali rajskou blaženost spravedlivých. Spravedliví po smrti přebývají ve společenství s patriarchou Abrahamem, pokládajíce hlavy na jeho hruď. Abrahamovo lůno však není totéž co ráj – je to takříkajíc vyvolené a lepší místo, kde chudý Lazar našel tiché útočiště v náručí svého předka. Tento obraz však není převzat z večeře nebo hostiny, o čemž se například zmiňuje Matouš v 8:11 a Lukáš v 13:29-30, ale ze zvyku rodičů zahřívat v náručí své děti: „jednorozený Syn, který je v náručí Otcově“ (Jan 1:18). Samozřejmě, že ráj zde není brán ve smyslu království slávy (jako ve 2. Korintským 12:2: „Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe“), ale pouze jako označení bezstarostného stavu spravedlivých, kteří odešli z pozemského života. Tento stav je dočasný, ve kterém spravedliví zůstanou až do druhého příchodu Krista.“

Theofilakt Bulharský přirovnává boháče a Lazara k Židům a pohanům: „Židovský národ zemřel pro Boha, dokonce kosti jeho ztuhly, protože neudělal žádný pohyb k dobru. A Lazar, jenž je pohanským národem, zemřel pro hřích. Židé, kteří zemřeli ve svých hříších, jsou spalováni plamenem závisti, žárlí, jak říká apoštol, že pohané byli přijati do pravé víry (Římanům 11:11). Pohané, kteří dříve byli chudí a neslavní, právem žijí v lůně Abrahama, otce pohanů. Abraham byv pohan uvěřil v Boha a přešel od služby modlám k poznání Boha. Proto ti, kteří se účastní na jeho obrácení a víře, právem spočívají v jeho náručí a zdědili jeho osud, příbytek a blahoslavenství.“

Redakce