Sociální aspekt kázání sv. Jana Zlatoústého

Svatý Jan Zlatoústý je dodnes znám jako autor zkrácené liturgie sv. Basila Velikého, jež se slouží v pravoslavných chrámech po celém světě. Přízvisko Zlatoústý získal pro svůj řečnický talent. Přes svou oddanost pravoslavnému učení světec ukončil svůj život ve vyhnanství. Důvodem se mimo jiné stala jeho neochvějná sociální pozice.

V roce 398 byl budoucí světec vysvěcen na biskupa Konstantinopole – hlavního města Byzantské říše. Stejně jako ve své rodné Antiochii světec pravidelně kázal v konstantinopolské katedrále a přitahoval pozornost všech obyvatel. Zlatoústý káral své posluchače nejen za osobní hříchy, ale i za společenské neřesti, bez obav usvědčoval vysoce postavené úředníky, kteří nesli zodpovědnost za utrpení prostého lidu, za problémy chudých, ubohých, uražených. Svatý Jan, aniž by vyzýval k zrušení otroctví, připomínal jeho pohanský původ a jeho neslučitelnost s křesťanskými morálními ideály.

V jeho kázáních na sociální témata zněl hlas biblických proroků. A stejně jako starozákonní proroci kritizovali hříchy vyvoleného lidu, který znovu a znovu porušoval Boží přikázání, a zvláště zločiny soudců a králů, kteří vládli lidu, tak i svatý Jan Zlatoústý z kazatelny konstantinopolské katedrály pronášel slova plná spravedlivého hněvu a zármutku. Káral nově obrácené měšťany za povrchní, pokrytecké vyznávání Krista. Většina z nich nezažila evangelní proměnu mysli i srdce a zůstala pohany. Biskupa znepokojovaly zločiny panovníků a vůdců, kteří svými veřejně známými osobními hříchy pokoušeli lidi a svou nešikovnou vládou je štvali.

Podle prot. Georgije Florovského Zlatoústý „měl dojem, že káže lidem, pro které se křesťanství stalo jen módním oděvem.“ Říkal: „Z několika tisíců se přinejlepším najde sto spasených, ale i o tom pochybuji.“ S hořkostí mluvil o blahobytu, který nastal: „Bezpečnost je největší z pronásledování, horší než jakékoli pronásledování.“ Znepokojoval ho mravní úpadek, a to nejen nevázanost jako taková, ale především mlčenlivé snižování ideálů nejen mezi laiky, ale i v prostředí kléru. „Nikdo by nezůstal pohanem, kdybychom my byli skutečnými křesťany,“ říkal svatý Jan [Florovský G.V. Východní otcové 4. století. S. 218].

Jedním z hlavních témat světcova kázání bylo bohatství a chudoba. Jako křesťan a pastýř, jako učitel lidu nemohl zůstat lhostejný ke kontrastu mezi přepychem a chudobou v křesťanské společnosti. Bohatství kritizoval i v souvislosti s výzdobou chrámů, pořízením vzácných nádob a drahých stavebnin. Stavěl proti sobě vnější krásu chrámové výzdoby a evangelní prostotu a chudobu: „Ani stůl tehdy nebyl ze stříbra, ani nádoba, ze které Kristus podal svým učedníkům pití – svou krev – nebyla zlatá. Avšak všechno tam bylo drahocenné a vzbuzovalo úctu, protože bylo naplněno Duchem. Chceš uctít tělo Kristovo? Nepohrdej, když vidíš Krista nahého… K čemu je, když Kristova hostina je plna zlatých nádob a sám Kristus chřadne hlady… Vyrábíš zlatý kalich, ale nenaplníš ho studenou vodu… Kristus jako tulák bez domova chodí a prosí o úkryt a ty, místo abys ho přijal, zdobíš podlahu, stěny, vrcholy sloupů, přivazuješ koním stříbrné řetězy, ale na Krista spoutaného ve vězení se nechceš ani podívat.“ [Florovský G.V. Východní otcové 4. století. S. 207–208].

Zlo bohatství pro kazatele evangelní chudoby spočívá především v tom, že nejen způsoby jeho nabytí jsou nespravedlivé, ale i samotné lpění na něm ničí duši, protože člověka uvrhne do zajetí vášně a vzdaluje ho služby Bohu. Kromě toho destruktivní je nejen touha po získání bohatství, ale také přílišná starost o nakupování potřebných věcí. Škodlivost bohatství se netýká jen těch, kdo ho vlastní nebo se ho snaží získat, ale také těch, kdo ho nemají, protože chudoba je prospěšná pouze tehdy, je-li prožívána klidně, ale v srdcích duchovně slabých chudáků může vyvolat ničivou závist, nenávist či zoufalství.

Světec spatřoval kořen sociální nespravedlnosti v soukromém vlastnictví, neboť nejvyšší spravedlnost spočívá v tom, že veškerý pozemský majetek v podstatě náleží Bohu a musí sloužit potřebám všech: „Pokud naše bohatství patří společnému Pánu, pak je majetkem i našich otroků: to, co patří Pánu, patří všem… A všechno královské patří všem: města, náměstí, ulice patří všem; všichni je používáme rovnoprávně… Ohledně toho, co patří všem, nedochází k sebemenším nesvárům, ale vše probíhá mírumilovně. Pokusí-li se někdo něco odebrat a proměnit ve svůj majetek, dochází k nesvárům, jako by samotná příroda byla rozhořčena, že zatímco Bůh nás odevšad shromažďuje, my se snažíme se zvláštním zápalem rozdělit se, oddělit se jeden od druhého, utvořit soukromý majetek a říct tato chladná slova: „Toto je tvoje a toto je moje.“ Pak vznikají spory, pak roztrpčení… Z toho je jasné, že jsme předurčeni spíše ke společnému než k oddělenému vlastnění věcí, je to více v souladu s přírodou samotnou“ [Florovský G.V. Východní otcové 4. století. S. 213].

Odmítnutí soukromého vlastnictví jako nepřirozeného a hříšného jevu dalo důvod nazývat svatého Jana kazatelem křesťanského socialismu. V jistém smyslu je to přijatelné hodnocení, ale aby bylo přesné, musí se brát v úvahu následující okolnosti. Světec se vším svým etickým maximalismem stál na pevné půdě střízlivé křesťanské antropologie, založené na pochopení důležitosti pro lidské dějiny, včetně jejich sociální dimenze, prvotního hříchu, jehož následky zcela nepřekonala ani Kristova smrt na kříži. Odstranění nerovnosti je pak možné pouze v eschatologické perspektivě. Světec nesdílel utopické iluze chiliastů, kteří snili o vybudování Božího království na zemi a tímto svým snem nakazili sociální utopisty následujících staletí. Svatý Jan nebyl reformátor, myšlenka vyzvat vládce k odstranění soukromého majetku mu byla cizí. Uznávaje otroctví za nepřirozenou instituci, jako střízlivý myslitel nevyzýval k jeho zrušení, ale připomínal otrokářům, že svou přirozeností se neliší od svých otroků a vyzýval je k lidumilnosti. Nenavrhoval radikální a revoluční způsoby, jak překonat sociální nerovnost. Světec nikdy nevyzýval lid ke vzpouře; naopak ve svém slavném kázání „O sochách“ proneseném v Antiochii, kdy tam v souvislosti se zavedením nové daně začalo povstání, při kterém byly svrženy sochy císaře Theodosia Velikého a jeho manželky, vyzval lid, aby se podrobil legitimní moci.

Kvintesencí jeho úvah o státu a moci je to, že ačkoli je státní moc jedním z projevů nerovnosti, byla ustanovena Bohem s ohledem na padlý stav lidstva. Pokud by neexistovala moc a vláda, společnost by byla ponořena do boje všech proti všem. Státní moc je povolána čelit zločinným útokům hříšníků. Ale i samotní nositelé moci jsou hříšní, zneužívají ji, a úkolem pastýře je kárat jak ty, kteří jsou u moci, tak ty, kteří jí jsou podrobení, aniž by zasahoval do nedotknutelnosti legitimní moci, i když používá hříšné způsoby vládnutí. Ještě důležitější povinností pastýře je přinést slovo útěchy nespravedlivě uraženým a trpícím.

Svatý Jan, i když nevyzýval k reformám, nezůstal pasivním pozorovatelem a teoretizujícím odhalovatelem společenských neduhů. Naopak, vyzýval věřící k činné lásce k bližnímu a sám ukázal přesvědčivý příklad sloužení lidem. Prostředky určené na údržbu arcibiskupství použil na zřízení a údržbu nemocnic a hostinců pro poutníky. Světec odhaloval neřesti laiků a ve vztahu k duchovním, jejichž život a činy neodpovídaly jejich postavení, nepoužíval jen přesvědčení, ale i svou arcibiskupskou pravomoc. Nařídil odstranit z domů celibátních kněží jejich podezřelé „sestry“ a vyzval bohaté diakonissy, aby žily skromně, zakázal mnichům volně se potulovat po městě. Takovými opatřeními si znepřátelil konstantinopolské duchovenstvo. Šlechta považovala světce, který na rozdíl od svého předchůdce arcibiskupa Nektaria odmítal chodit na návštěvy k bohatým obyvatelům hlavního města, za nadutce.

Mnohé rozčilovala jeho nebojácnost. Pronášel kázání, která urážela vlivného velmože Eutropia, jenž se však po svém pádu ukryl v oltáři katedrály pod ochranou svatého Jana a ten ho nezradil, takže nešťastný eunuch vyšel z úkrytu, až když mu byl garantován život, na čemž trval arcibiskup. Když nový velmož Gaina požadoval, aby jeho spoluobčanům a souvěrcům Gótům byl přidělen jeden z konstantinopolských chrámů (ariáni měli právo shromažďovat se k modlitbám pouze za městskými hradbami), Jan nebojácně tento požadavek odmítl.

Jeho kázání, v němž odsuzoval ješitné a samolibé ženy, které se zdobily drahými oděvy a šperky, jí bylo prezentováno jako cílené osobně proti ní. A Eudoxie začala hledat způsob, jak se otravného moralisty zbavit. Ale trestání arcibiskupa oblíbeného mezi lidmi a mezi těmi duchovními, kteří s duchovním zápalem vykonávali svou službu, pouze z politických důvodů, bez církevního soudu, se zdálo být riskantní záležitostí, která mohla vyvolat nepokoje.

Úkol kompromitovat světce byl nakonec svěřen do rukou jednoho z nejvlivnějších biskupů své doby – hlavy alexandrijské církve Theofila, silného, mocichtivého, vytrvalého muže, zkušeného v intrikách, jenž byl schopen všeho. Jana neměl rád od chvíle, kdy byl jmenován na konstantinopolský stolec. Jeho hlavním církevním zájmem bylo postavení alexandrijského stolce, který po povýšení Nového Říma na druhém všeobecném sněmu trpěl komplexem méněcennosti.

Veškerá Theofilova úsilí vyvrcholila na tzv. sněmu „Pod dubem“, který byl zahájen v září roku 403. Zde byla vznesena různá obvinění proti svatému Janovi. Některá se týkala zasahování do záležitostí Efezské církve, sklonu k Origenovu učení, ale hlavním obviněním bylo nedostavení se na samotný sněm. Svatý Jan byl odsouzen ke zbavení duchovní hodnosti. Verdikt navíc obsahoval hrozivé politické obvinění laese majestatis (urážka majestátu), které spočívalo ve veřejném kárání císařovny z katedrální kazatelny. Takový verdikt předpokládal vynesení rozsudku smrti – natolik daleko sahala Theofilova pomstychtivost.

Ale i sama Eudoxia byla vyděšená přísností rozsudku. Císař Arkadij odsoudil Jana k vyhnanství a světec byl tajně odvezen do Nikomédie. Ale státní moc nemohla zabránit lidovým nepokojům. Světec se těšil lásce obyčejných měšťanů. Theofilův doprovod byl napaden obyvateli hlavního města, uraženými svržením a vyhnanstvím svého arcibiskupa. Shromážděné davy volaly: „Utopte Theofila v Bosporu!“

V noci po vynesení rozsudku došlo k zemětřesení, ve kterém světcovi příznivci i mnozí jeho nepřátelé spatřili projev Božího hněvu. Těhotná císařovna potratila dítě. To jí stačilo a na její žádost byl svatý Jan vrácen do hlavního města. Eudoxia mu sama poslala dopis, v němž prosila světce, aby se vrátil na svou katedru.

Svatý vyhnanec se nechtěl vracet a trval na novém sněmovním projednání svého případu, ale císař tento požadavek odmítl, možná proto, že považoval předchozí sněm za kanonicky bezvýznamný. Nakonec se světec rozhodl vrátit. U přístavu na břehu Bosporu ho vítaly davy jásajících křesťanů. Svatý Jan začal opět konat bohoslužby v konstantinopolských chrámech, opět v nich zazněl jeho kazatelský hlas odsuzující lidské neřesti a jako dříve zvláště bolestně se dotýkající těch mocných. Jeho nepřátelé neměli důvod složit zbraně, k usmíření nedošlo. Theofil pokračoval v intrikách.

A pár týdnů poté, co se Jan Zlatoústý vrátil na svou katedru, vypukl mezi ním a císařovnou nový konflikt. Tentokrát se důvodem stalo umístění stříbrné sochy Eudoxie poblíž chrámu sv. Sofie. Při této příležitosti konstantinopolský prefekt uspořádal v blízkosti katedrály hry, pantomimy a soutěže. Světec na to reagoval tvrdou kritikou pohanských rituálů organizovaných prefektem, ale Eudoxii bylo sděleno, že kritika byla namířena proti ní. V den stětí Jana Křtitele Zlatoústý pronesl kázání, které začínalo takto: „Herodiada opět zuří, znovu se vzteká, znovu tančí, znovu požaduje od Heroda hlavu Jana Křtitele! Jezábel se chce znovu sebrat Nábotovu vinici a vyhnat svatého Eliáše do hor… Co nám zvěstovalo evangelium? Zvěstovalo o tom, jak Herodes zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře. Z jakého důvodu? Kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa (Matouš 14:3). Kdo by neobvinil Heroda, jenž se poddal šíleným ženám, ze slabosti? Ale na druhou stranu, jak znázornit, jak popsat nespoutaný vztek těchto žen? Zdá se, že na světě není nelítostnější zvíře než zlá žena.“ [Sv. Jan Zlatoústý. Dílo. Petrohrad., 1898. S. 607.]

Eudoxia udavačům věřila. Arkadij vyhověl přání své ženy a nařídil, aby Jana nepouštěli do chrámu. Ve městě opět vypukly nepokoje. Na Velikonoce roku 404 se katechumeni, kteří měli být v ten den pokřtěni, shromáždili v lázních Cařihradu, kde zazněly hněvivé řeči na podporu pronásledovaného světce. Vzpoura byla potlačena s krveprolitím. Podle svědků voda určená ke křtu zčervenala [NorwichJohn Julius. Byzanz. Der Aufstieg des Ostroemischen Reichs. Düsseldorf, 1998. S. 145.].

Eudoxie trvala na opětovném odsouzení Jana. Arkadij v březnu roku 404 svolal nový sněm. Theofil se ho nezúčastnil, ale biskupové, kteří přijeli z Egypta, jednali podle jeho pokynů. Tentokrát bylo proti světci vzneseno obvinění, že začal vykonávat bohoslužby a církevní správu, aniž by jeho případ byl přezkoumán. Svatý Jan odpověděl, že neuznává sněm „Pod dubem“ za legitimní.

Světec nadále vykonával bohoslužby v konstantinopolské katedrále, ale 24. června byl na příkaz císaře poslán do vyhnanství na Kavkaz, do arménského města Kukuz. Před odjezdem se mohl rozloučit se svými blízkými. Sv. Jan prosil všechny věrné kněží a laiky, aby se podřídili novému biskupovi. Udělal to proto, že mezi ním a jeho odpůrci nebylo žádné rozdělení ve víře, ani on, ani Theofil nebyli odpadlíky od pravoslaví. Světec nechtěl, aby jeho nespravedlivé odsouzení způsobilo rozkol.

V dopisech, které posílal biskupům Asie, Evropy a Afriky, jakož i svým věrným přátelům v Konstantinopoli, světec psal slova útěchy a podpory a dával rady plné evangelní moudrosti.

Po vyhnání sv. Jana z hlavního města tam vypukl požár, který zničil katedrálu sv. Sofie. Silný vítr zanesl plamen do nedaleké budovy Senátu. Během noci vyhořel chrám i senátní kurie. Při požáru byly zničeny četné antické sochy, přivezené sv. Konstantinem do nového hlavního města z různých částí říše. Ze žhářství obvinili věrné stoupence Jana Zlatoústého, kteří proti nespravedlivému rozsudku protestovali. Někteří z nich byli popraveni. Tři a půl měsíce nato, 6. října 404, Eudoxia znovu potratila a zemřela.

V této situaci se v Konstantinopoli rozhodli zpřísnit podmínky vyhnanství. Do Kukuzu přišel rozkaz převést světce do města Pityus (Picunda v moderní Abcházii), který se nacházel na okraji říše. Jan byl v té době upoután na lůžko nemocí. Nicméně konvoj se vydal na cestu. Když dorazili do vesnice Komany, světec byl ve velmi špatném stavu. Převezli ho do nejbližšího chrámu, kde vyhnanec přijal svaté tajiny a se slovy „Sláva Bohu za vše!“ zesnul v Pánu. Stalo se to 14. září 407. Světec byl pohřben v Komanech a teprve v roce 438 byly jeho ostatky přeneseny do Konstantinopole.