Aristoteles. Proč si jeho učení vážili svatí otcové?

Proč se někteří ze svatých otců dostali pod vliv starověkého řeckého filozofa Aristotela a v čem ten vliv spočíval? Jak vznikl pojem „metafyzika“? Jak Aristotelovo učení pomohlo ve sporu s heretiky? Pokusme se odpovědět na tyto a další otázky o nejproslulejším filozofovi všech dob.

Aristoteles ovlivnil nejen filozofii, ale i teologii, i když se postoj církevních otců vůči tomuto mysliteli různil. Obecně lze všechny teology prvních století křesťanství rozdělit do tří kategorií: ti, kteří filozofii neměli rádi a nepodlehli vlivu žádného filozofa; ti, kteří se dostali pod vliv Platona, a ti, kteří byli ovlivněni Aristotelem. Jsou samozřejmě tací, kteří do té či oné míry přijali učení skeptiků nebo stoiků, ale takových je nepatrně málo. Svatý Augustin podlehl Aristotelovu vlivu asi nejvíc, ale nevyhnuli se tomu ani kappadočtí otcové, ani svatý Jan z Damašku.

Procházet se a filozofovat

Aristoteles se narodil na severovýchodě Řecka poblíž Chalkidiki ve městě Stageira a odtud pochází jeho přezdívka – Stagirita. Jeho otec byl dvorním lékařem makedonského krále Amyntase III., otce krále Filipa II. a děda Alexandra Velikého. Když Aristoteles vyrostl, odešel do Athén, kde se setkal s Platonem a stal se jeho žákem. Platon Aristotela chválil, ale občas i kritizoval za přílišnou svobodu mysli. O svých dvou nejtalentovanějších žácích říkal: „Aristoteles potřebuje uzdu a Xenokratés bič.“

Filozof začal učit vládce filozofii, ale to bohužel netrvalo dlouho, dva roky nato byl Assos zajat Peršany, Aristotelovi se podařilo uprchnout a Hermias byl dobyvateli popraven. Jeho poslední slova byla: „Řekněte přátelům: nezostudil jsem jméno filozofa,“ to znamená, že snášel mučení neochvějně a odvážně.

Aristoteles se vrátil do Řecka a byl povolán do služeb makedonského krále Filipa, ujal se výuky vladařova syna Alexandra. Po čtyři roky Aristoteles vychovával budoucího krále Alexandra Velikého! Ten se ve věku 16 let stal spoluvládcem svého otce a výuku zanechal. Filozofa si vždy velmi vážil a říkal: „Ctím Aristotela stejně jako svého otce. Jestliže svému otci vděčím za svůj život, pak Aristotelovi vděčím za vše, co životu dává hodnotu.“

Aristoteles se vrací do Athén, kde na počest Apollóna Lykejského zakládá svou školu Lykeion, z toho je odvozeno i nám známé slovo „lyceum“. Škola se nazývala peripatetická – od slova peripateo – ‚procházet se‘, protože Aristoteles vyučoval své žáky tak, že se s nimi procházel po zahradě. Někteří historici filozofie však tuto legendu zpochybňují, protože vyučování při chůzi není příliš pohodlné, zvláště když jde o tak složitou filozofii jako u Aristotela. S největší pravděpodobností se vyučovalo v místě zvaném peripatos – krytém sloupořadí nedaleko chrámu Apollóna.

Aristotelova díla, která dnes známe, jsou ty přednášky, které poslouchali jeho žáci v Lykeionu. Jsou napsány složitým jazykem, protože byly určeny pouze žákům, Aristoteles nepsal pro širokou veřejnost.

Po smrti Alexandra Velikého se jím vytvořená říše rozpadla. V Athénách zvítězila protialexandrovská strana, která si okamžitě začala vyřizovat účty se svými odpůrci. Najednou si vzpomněli, že Aristoteles byl učitelem Alexandra. Filozof prohlásil: „Nechci, aby si Athéňané poskvrnili ruce krví dalšího filozofa,“ myslel tím Sokrata, a uprchl před pronásledováním na ostrov Euboia. Tam o několik měsíců později zemřel na žaludeční onemocnění.

Aristoteles v každé oblasti poznání zanechal tak silnou stopu, že dodnes jeho názory neztrácejí na aktuálnosti. Výjimkou je pouze matematika. Ale o tom, proč Aristoteles matematiku neměl rád, si povíme později.

Logika je následek boje proti sofistům

Největším a nezpochybnitelným přínosem Aristotela je vyvinutí logiky jako vědy o myšlení. Ovšem sám filozof logiku za vědu nepovažoval. Každý vědec používá logiku, takže je to spíše nástroj. Řecky se tomu říká „organon“. Formálně logiku vytvořil Aristoteles ve svém boji proti sofistům. Proč se sofisté dopouštěli chyb? Protože porušovali některé zákony myšlení, o kterých předtím nikdo nevěděl. Jako pokračovatel Platona a Sokrata v boji proti sofistům Aristoteles ukázal, že existují zákony myšlení, které nelze porušovat, jinak pravdu neobjevíme.

Nejdůležitější z nich je zákon vyloučeného sporu. Aristoteles ho formuluje takto: „Totéž nemůže zároveň náležet a nenáležet témuž v témž čase a v témž vztahu.“ Znamená to, že dvě protikladná tvrzení nemohou být zároveň a ve stejném smyslu pravdivá. Určitá věc je buď bílá, nebo není bílá – neexistuje žádná třetí možnost.

Zakladatel všech věd

Aristoteles samozřejmě napsal mnoho dalších děl, stal se zakladatelem téměř všech věd, vytvořil sbírku prací o fyzice (je považován za zakladatele fyziky a po dalších 2000 let, před Galileem a Descartem, bude největší autoritou v této vědě), biologii, ekonomii, politice, rétorice, poetice, etice. A samozřejmě psal i o filozofii. Nejslavnější Aristotelovo dílo z této série se nazývá „Metafyzika“, sám filozof ovšem tento název nepoužíval.

Stěží to pochopíme, ale ve starověku se na filozofy, i na ty veliké, často zapomínalo. Aristoteles po několik staletí nikoho nezajímal, jeho rukopisy se povalovaly v domech jeho věrných žáků. Až se nakonec v 1. století př. n. l. jistý filozofův stoupenec Andronik Rhodský rozhodl tyto četné svitky nějak uspořádat. Seskupil je podle jednotlivých věd: biologie, etiky, fyziky… Zůstalo malé množství textů, které nevěděl, do jaké sekce zařadit. Nakonec je umístil na polici po textech o fyzice a dal tam nápis: „Po fyzice“ – řecky „meta ta fysika“. Tato fráze se změnila ve slovo „metafyzika“ a tak vznikl nový pojem. Fyzika se zabývá předměty hmotného, ​​smyslového světa a metafyzika se věnuje světu nadsmyslovému.

Aristotelova metafyzika se skládá z 14 stručných textů, které spolu nesouvisejí, někdy si dokonce v některých ohledech odporují. Proto i pozdější spory o Aristotela byly často způsobeny tím, že filozof, vždy hledající pravdu, někdy měnil své dřívější názory a závěry.

Je třeba poznávat smyslový svět!

Abychom porozuměli Aristotelovi, musíme nejprve pochopit, co ho po celý život motivovalo.

Existuje krásný obraz Raphaela „Athénská škola“, kde umělec zobrazil všechny starověké filozofy na jednom místě, i když ve skutečnosti žili v různých dobách. Ve středu kompozice jsou Aristoteles a Platon. Platon ukazuje rukou vzhůru: pravda je ve světě idejí; ale Aristoteles ukazuje na zem: pravda je tady, musíme poznat smyslový, hmotný svět! Raphael tuto myšlenku dokonale pochopil.

Pochopili ji i křesťanští teologové, církevní otcové, kteří často říkali: „Jak řekl velký řecký teolog…“, a tím mysleli Platona, nebo „Jak řekl filozof… “, teda Aristoteles. Pro ně existoval pouze jeden filozof – Aristoteles. Všichni ostatní jsou jeho žáci. Filozof poznává hmotný, ​​smyslový svět. A to je Aristotelův hlavní zájem. Je v podstatě vědcem v moderním slova smyslu, člověkem, kterého zajímá všechno v našem světě: fyzika, biologie, poetika, politika, ekonomie – všechno! Nesnaží se vybudovat ideální stát, nikoho neučí, jak žít, jenom zkoumá, poznává. Ale aby zkoumání bylo přesné, je třeba vše uspořádat, vytvořit systém. Proto Aristoteles zavádí klasifikaci všech druhů vědění, která určila strukturu vědy a používá se dodnes.

Co mají společného básník a švec?

Filozof rozlišuje teoretické, praktické a tvůrčí znalosti. Je třeba poznamenat, že tvůrčí znalosti, řecky „poetické“, nejsou tím, co vás pravděpodobně napadne jako první. Jsou to znalosti řemeslníka, který umí upéct koláč z mouky, vyrobit podkovu ze železa, hrnec z hlíny, oděv z látky; a také znalosti tvořivého člověka, který ze slov skládá báseň a ze zvuků hudbu. Ví, jak něco vytvořit! Takové vědění je podle Aristotela nejprimitivnější. Nedělá rozdíly mezi řemeslem a tvorbou v moderním slova smyslu.

Praktické znalosti se týkají chování lidí mezi sebou. Aristoteles je dělí do tří skupin: etika, ekonomie a politika. Etika se týká vztahu člověka k sobě samému a k druhému člověku; ekonomie je o vztazích v malých skupinách, především v rodině („oikos“ je dům, rodina), péče o domácnost. A politika (od slova „polis“ – „městský stát“) popisuje chování lidí ve velkých skupinách.

Tyto znalosti nejsou pro Aristotela důležité. Měl úplně jiný přístup k poznání než moderní člověk. Pro nás je nejdůležitější poznání toho, co je užitečné. Ale Aristoteles věřil, že znalosti užitečné nejsou důležité. Pokud je něco pro člověka užitečné a potřebné, není takový člověk dokonalý. Bůh nic nepotřebuje – ani ekonomii, ani politiku, ani tvorbu; řemeslník se potřebuje vyučit, ale Bůh se neučí… Proto jsou tyto druhy znalostí primitivní. Ale teoretické znalosti jsou tou pravou vědou. Jsou božské, protože se bez nich člověk snadno obejde, a proto se jimi zabývá nikoli z nutnosti, ale zcela svobodně. A je to právě „taková věda, která by mohla být buď pouze, nebo především, u Boha“.

Tři druhy teoretických znalostí

Aristoteles rozlišuje tři druhy teoretických znalostí: filozofii, fyziku a matematiku. Liší se předmětem poznání. Fyzika zkoumá předměty pohyblivé, které existují nezávisle, tedy objektivně, nezávisle na člověku. Filozofie se zabývá věcmi, které také existují samostatně, ale zároveň jsou v principu nehybné. První, co nás v tomto ohledu napadne, je Bůh. Aristoteles nazývá filozofii „teologií“. Prvním, nejdůležitějším předmětem jejího zkoumání je samozřejmě Bůh, ale filozofie se zabývá i jinými metafyzickými předměty, které se nemohou pohybovat, protože pohyb existuje pouze ve smyslovém světě. Nakonec matematika zkoumá věci, které neexistují samostatně, jsou v lidské mysli, jsou vymyšlené a nehybné.

Matematika Aristotela nezajímá, protože nezkoumá realitu. Pro Řeka je matematika především geometrie: přímka, rovina, kružnice, bod. Ale to vše je abstrakce, která neexistuje reálně, v přírodě. Tak při srovnání předmětů fyziky a matematiky, nezávisle existujících a pohyblivých s neexistujícími samostatně a nehybnými, Aristoteles dospívá k závěru: matematika a fyzika jsou zcela odlišné vědy. Fyzika je věda kvalitativní, nikoli kvantitativní, je to také filozofie, která ale nestuduje věčné, nýbrž dočasné. Fyzika má spíše blíže k poezii než k matematice. Tento názor převládal až do 17. století. Galilei povstal proti dvoutisícileté autoritě Aristotela a musel vynaložit velké úsilí, aby ukázal, že matematika je jazykem fyziky. To, co se nám zdá samozřejmé, bylo na tehdejší dobu bláznovstvím.

Nauka o příčinách

Hlavním předmětem studia Aristotela je smyslový svět. Abychom mohli něco poznat, tvrdí Aristoteles, musíme si odpovědět na čtyři otázky: Z čeho se věc skládá? Jak tato věc vznikla? Co to je? Proč existuje? Odpovědí na tyto otázky se dozvíme vše, co nás zajímá! Zjistíme čtyři příčiny: materiální či látkovou (z čeho?), účinnou (jak?), tvarovou či formální (co to je?) a účelovou (proč?). Filozof skromně říká, že téměř vše již bylo objeveno před ním. Látkovou příčinu objevili starověcí filozofové, kteří uvažovali o tom, z čeho se všechno skládá, a navrhovali různé možnosti: z vody, ohně, vzduchu nebo země. Účinnou příčinu objevili Empedokles a Anaxagoras, kteří tvrdili, že kromě hmoty musí existovat ještě nějaká pohyblivá, božská příčina, která uvádí nehybnou hmotu do pohybu. Tvarovou či formální objevil Platon, učil, že každá věc má nějakou podstatu ve formě ideje tohoto předmětu.

Aristoteles vyzdvihl účelovou příčinu, protože Platon podle něj neoddělil účelovou příčinu od příčiny tvarové. Celá Aristotelova filozofie je v podstatě odhalením těchto čtyř příčin.

Aristoteles a spor s heretiky

Zamysleme se nad formální příčinou. Zde Aristoteles v některých bodech ostře nesouhlasí s Platonem. Především nesouhlasí s tím, že podle Platona formální příčina existuje odděleně od předmětu. Tento pohled vede k různým problémům. Existuje něco, třeba stůl, a existuje idea stolu někde tam daleko, v nebeské oblasti, v odděleném, ideálním světě. Aristoteles říká, že tomu tak není, je to jen vyhýbání se odpovědi, což způsobuje spoustu problémů. Pokud existuje idea stolu, pak musí být idea ideje stolu, a tak do nekonečna. A pokud se stůl podílí na ideji stolu, a ne na ideji židle, musí existovat důvod, proč se stůl podílí na ideji stolu. Znamená to, že musí existovat idea podílení stolu na ideji stolu, nebo, jak říká Aristoteles, idea podílení člověka na ideji člověka. Přece musí existovat důvod, proč jsem člověk a ne, třeba, pes. A pokud existuje důvod, pak je vyjádřen jazykem ideje.

Ale hlavním nedostatkem teorie idejí je pro Aristotela to, že idea nevysvětluje pohyb! Samotná idea je nehybná a věčná. Říci „idea pohybu“ je asi stejně nelogické, jako říci, že čtverec je kulatý. Podstata podle Aristotela existuje v samotném předmětu a tvoří jeho formu nebo vzhled. A abychom ji mohli odhalit, musíme ji definovat.

Když říkáme, že stůl je nábytek určený k tomu, abychom na něm stolovali, psali nebo prováděli jiné podobné úkony, odlišujeme tím stůl od židle, která je také nábytkem, ale je určená k sezení. Definovali jsme podstatu každého předmětu zdůrazněním podstatné vlastnosti, která je odlišuje od nějakého obecného abstraktního „nábytku“.

V teologické literatuře doby všeobecných sněmů bude tato Aristotelova myšlenka o tom, že podstata předmětu existuje v něm samotném, a nikoli odděleně od něj, vyjádřená větou „není podstata (οὐσία) bez hypostaze“ (hypostazí je v terminologii sv. Basila Velikého míněn konkrétní předmět či osoba). Někteří z toho vyvodí závěr, že jelikož jsou v Kristu dvě přirozenosti, jsou v něm i dvě hypostaze neboli osoby, takto vznikne hereze nestoriánství. A jiní budou tvrdit, že naopak, protože v Kristu je jedna hypostaze – Božská, pak je v něm i jedna přirozenost – Božská (hereze monofyzitismu). Zdálo by se, že by církevní otcové měli uznat Aristotelovo učení za mylné, jelikož z něj vyplývají takové závěry. Ale Leontios Byzantský ve sporu s nestoriány a sv. Jan z Damašku ve sporu s monofyzity upozornili na to, že heretici zcela překroutili a špatně pochopili Aristotela a na základě téže teze – že „neexistuje podstata bez hypostaze“ – budou hájit pravoslavnou nauku o dvou přirozenostech a jedné Osobě v Ježíši Kristu. Tak velká byla autorita Aristotela v křesťanském světě!

Jak nestoriáni, tak monofyzité brali Aristotelovu myšlenku příliš doslovně a tvrdili, že podstata může existovat pouze ve své vlastní hypostazi. Svatý Jan z Damašku proti tomu namítal: „Tak jako neexistuje hypostaze bez podstaty, ale každá hypostaze nemusí mít nutně svou vlastní podstatu, tak neexistuje ani podstata bez hypostaze a není nutné, aby každá měla svou vlastní soukromou hypostazi.“ Jinými slovy, jistá podstata může být vhypostazována do jiné hypostaze. Proto sv. Jan říká, že „v Kristu, když mluvíme o dvou přirozenostech, není třeba dávat každé přirozenosti její vlastní hypostazi, ale obě přirozenosti mají jednu společnou hypostazi synovství, to jest [hypostazi] Syna Božího, a proto říkáme, že jsou dvě přirozenosti a jedna hypostaze.“

Prvotní hmota a nestvořené energie

Další Aristotelova příčina je materiální. Materie je to, z čeho se něco skládá. Třeba koláč byl moukou, a stůl dřevem. Ale to znamená, že i mouka i dřevo také mají svou podstatu. Aristoteles říká, že je to druhá, poslední materie, hmota. Ale je také prvotní hmota, která existuje jako abstrakce, z ní může vzniknout cokoliv – koláč, stůl, auto. Jinými slovy je to ryzí možnost.

Formální příčina je skutečnost. Dřevo se stalo stolem, mouka koláčem, a už nemají možnost stát se něčím jiným. Ale materiální příčina je možnost. Existuje mouka, existuje dřevo, a mohou se stát čímkoliv – koláčem, chlebem, palačinkou, židlí, skříní… zatím je to pouhá možnost.

Je důležité rozlišovat mezi možností (řecky dynamis) a uskutečněním (energeia).

Když pravoslavní otcové mluví o božských energiích, mají na mysli Boží přítomnost, skutečnou přítomnost Boha v našem světě. Nestvořenými energiemi Božství rozumíme skutečnou přítomnost, to není dynamis, to není možnost, ale, jak říkal svatý Řehoř Palama, skutečná Božská přítomnost v našem světě. A táborské světlo není jen příležitostí vidět nějaký druh atmosférického jevu, je to skutečné Proměnění našeho Pána Ježíše Krista, skutečné zjevení jeho Božství.

Takže i terminologicky nám Aristotelův jazyk pomáhá pochopit mnohé teologické záležitosti.

Bůh je ten, kdo uvádí do pohybu

Filozof spoléhá na své smyslové orgány a všímá si, že předměty nemají schopnost samy se pohybovat. Těleso se pohybuje, když je pohybováno jiným tělesem, a toto těleso je podle toho také uváděno do pohybu jiným tělesem a tak dále. Existuje jakási návaznost pohybu těles a nakonec, pokud chceme zjistit původ samotného pohybu, dojdeme k závěru o existenci jakéhosi prvotního nehybného hybatele. Aristoteles uvádí následující srovnání: lidská duše, i když zůstává nehybná, uvádí do pohybu různé orgány našeho těla.

Protože kdyby existovaly dva nehybní hybatelé, některé věci v našem světě by byly spojeny s jedním hybatelem a jiné s druhým. A pak by se ukázalo, že některé věci v našem světě nemohou uvést do pohybu jiné, a svět by se rozpadl na dvě části. Ale je celistvý! Proto nehybný hybatel je pouze jeden.

Mnozí křesťanští teologové, například sv. Jan z Damašku, budou používat tyto Aristotelovy úvahy o přirozenosti Boha, o jeho prostotě, duchovnosti, jedinečnosti atd. Až na jednu výjimku. Aristoteles položil otázku: Pokud Bůh pohybuje vším silou mysli, o čem přemýšlí? A uvažoval takto: Bůh je ryzí aktualita, proto nemůže přemýšlet o potencialitě (potencialita je hmota). Proto Bůh přemýšlí jen o sobě. Neví, co se ve světě děje. To znamená, že nevíme, jak Bůh uvádí svět do pohybu.

Právě za tento závěr ho bude kritizovat sv. Řehoř Teolog. Aristoteles se podle světce neodvažuje „přiblížit ho nám, kteří ho nejvíce potřebujeme, jako by se bál, že se dobrodinec bude jevit příliš dobrým“. Proto je postoj k Aristotelovu učení o Bohu v křesťanském světě nejednoznačný.

Teleologie a otázka potratů

Čtvrtá příčina, kterou filozof vyvozuje, je účelová. Jí se Aristoteles věnuje nejvíc. Celá jeho filozofie je teleologická. Teleologie je učení o účelnosti, které tvrdí, že všechno směřuje k nějakému cíli. Proto cíl je primární ve vztahu k hnací příčině. Uvádí takový příklad: dospělý muž je v podstatě primární vůči novorozenci, i když novorozenec byl časově dříve než dospělý, protože dítě je dospělým mužem, jen se jím ještě nestalo.

Spor mezi současnými křesťany a ateisty o problematice potratů se dá do značné míry pochopit díky Aristotelovi. Proč je pro křesťana potrat nemožný? Právě proto, že embryo je již člověkem. Díváme se na něj z pohledu cíle. A pro ateistu je embryo v raném stádiu svého vývoje jen hromádkou buněk spojených do jakési jediné celistvosti, ale zatím tam není srdce, mozek ani jiné orgány – není to tedy člověk. Dívají se na embryo pouze ze strany příčiny. Aristotelova logika je velmi aktuální. Když odmítáme cílovou příčinu, ztrácíme lidskost.

Aristotelovo učení o čtyřech příčinách je podstatou jeho filozofie.

Proč je Země ve středu?

Další důležitou součástí Aristotelovy filozofie je fyzika. Řecký filozof bude dlouho považován za předního fyzika. Východní, ale zejména západní, katolická, církev přijme Aristotelovo učení za své, křesťanské. Jak otcové východní církve – sv. Basil Veliký, sv. Jan Damašský, tak západní scholastici – Albert Veliký, Tomáš Akvinský – se k Aristotelovi jako k vědci chovali s velkou úctou. Proto mluvit o protikladu křesťanství a vědy v tomto kontextu nedává vůbec smysl. Pro lidi, kteří nerozumí filozofii a historii, činnost Galileiho vypadá jako jeho spor s církví, ale ve skutečnosti je to spor mezi Galileem a Aristotelem. Vědecká revoluce 17. století by byla výsledkem tohoto sporu.

Hlavní ustanovení Aristotelovy fyziky jsou následující. Za prvé, filozof zcela důvěřuje smyslům, z toho plyne jeho úvaha o nehybném hybateli. Zákon setrvačnosti, na který jsme zvyklí, je pro Aristotela nesmysl. Těleso se podle něj může pohybovat pouze pod vlivem nějaké síly. I hozený kámen se hýbe, protože vzduch kolem něj ho uvádí do pohybu, a samotný vzduch uvedl do pohybu člověk, který kámen hodil. Proto „příroda nesnáší prázdnotu“, jinak by byl pohyb přerušen. Za druhé, fyzika podle Aristotela nemá nic společného s matematikou, jsou to dvě odlišné disciplíny. Fyzika je spíše filozofie. Je kvalitativní, nikoliv kvantitativní.

Z naprosté důvěry ve smysly vyvozuje Aristoteles řadu dalších kosmologických závěrů. Například: je Země v pohybu, nebo v klidu? Naše smysly svědčí o tom, že Země je nehybná, ale Slunce, Měsíc, hvězdy se pohybují a otáčejí se. Znamená to, že Země je ve středu vesmíru a ostatní nebeská tělesa se točí kolem ní. Protože se všechno otáčí, vesmír je omezen a poslední sférou je sféra hvězd.

Křesťané nikdy nevěřili, že Země je plochá, je to ateistický výmysl. Důvěřovali v tom Aristotelovi, který tvrdil, že Země je kulatá.

Tři typy duší

Ale přece Aristoteles věřil, že existují tělesa, která se uvádějí do pohybu sama. Filozof je nazývá oduševnělými. Zde se dostáváme k jeho nauce o duši. Co je to duše? Podle Aristotela je to taková esence nebo forma těla, která má v sobě počátek pohybu nebo klidu, může se začít pohybovat nebo se zastavit. Taková tělesa jsou rozmanitá, a proto jsou rozmanité i duše. Celkem Aristoteles čítá tři typy duší: vegetativní (rostlinnou), smyslovou (zvířecí) a rozumovou. Funkcemi vegetativní duše jsou růst, rozmnožování, metabolismus – vše, co mají rostliny. Rostliny rostou, rozmnožují se, ale nemají žádné smysly. Ale zvířata smysly mají. Mají také rostlinnou duši, rostou a rozmnožují se, ale zároveň vidí, slyší, čichají. Za smysly je zodpovědná smyslová duše, zvířata mají duši rostlinnou i zvířecí.

Člověk má i vegetativní i smyslovou duši. Ale kromě toho má duši rozumovou, která se zabývá myšlením. Co je to rozum? Rozum je poznání věčné pravdy. V podstatě je to poznání Boha, protože Bůh je čistá myšlenka. Duše člověka je v podstatě Bůh, který je v člověku přítomen, ale ne úplně. Sám Aristoteles tuto koncepci nevysvětluje jasně. Ale zachycuje to hlavní: všichni myslíme stejně, zákony myšlení jsou absolutní, objektivní a věčné – jsou to vlastnosti Boha. Naše duše je odlitek Boha, jeho obraz, podoba. Je božská, ale Bůh se v nás zrcadlí jako ve slabé formě.

Co se s člověkem děje po smrti? Aristoteles zde dochází k důležitému závěru: je-li duše formou těla, pak bez těla neexistuje. Když tělo zemře, zemře s ním i duše – vegetativní a smyslová, a rozumová duše se vrátí k Bohu. Jinými slovy, Aristoteles mluví pouze o nesmrtelnosti rozumu a osobní nesmrtelnost je nemožná, protože individualitu člověka určuje vegetativní (jakou má člověk barvu vlasů, tvar nosu) a smyslová (je klidný nebo vznětlivý atd.) duše. Neexistuje ani převtělení duší, Aristotelova koncepce je ryzí materialismus, který uznává pouze nesmrtelnost rozumu.

Těmito otázkami se bude zabývat i křesťanská teologie. Sv. Maxim Vyznavač v jednom ze svých raných děl „Kapitoly o lásce“ jako by citoval Aristotela: „Ze sil duše některé jsou výživné a rostlinné, jiné se týkají schopnosti představivosti a touhy a třetí schopnosti rozumění a myšlení. Rostliny mají účast pouze na první, nerozumní živočichové se podílejí také na druhé a lidé se podílejí na všech třech. První dvě síly jsou porušitelné a třetí je nesmrtelná.“ Svatý Maxim, aniž by odkazoval na Aristotela, uvádí tuto nauku o třech duších jako svou vlastní. Ovšem mluví o třech silách duše, ne o třech duších, a to je důležité. Duše je podle křesťanského učení pouze jedna. Ale jinak tu vidíme naprostý souhlas s Aristotelem.

Co je to štěstí?

Aristotelova nauka o duši je důležitá i v kontextu jeho učení o morálce. Je shrnuto v knihách Etika Nikomachova, Etika Eudémova a Velká etika, kde si filozof klade nejdůležitější otázku: co je štěstí a jak ho dosáhnout?

Někteří lidé říkají, že chtějí být bohatí, jiní chtějí být zdraví, další chtějí být chytří… Ale proč? Protože chtějí být šťastní. Proč chtějí být šťastní? Protože… prostě chtějí. Aristoteles říká, že toužíme po bohatství, zdraví a dalších blahách, protože se nám zdá, že nám přinesou štěstí. A po štěstí toužíme jen tak, přirozeně. Proto místo toho, abychom usilovali o bohatství a zdraví, musíte usilovat rovnou o štěstí.

Ale co je štěstí? Aristoteles myslí, že je to činnost duše, v níž působí v souladu s ctností. Ctnost je činnost, která je v souladu s přirozeností, s podstatou té či oné bytosti. Uvádí takové příklady: ctnostná kobyla je ta, která rychle skáče a unese těžké břemeno, je to její přirozenost. Ctnostný člověk je ten, kdo je v souladu se svou podstatou, a podstatou člověka je být rozumný. Člověk, který jedná rozumně a zároveň svobodně, je ctnostný člověk. Do oblasti etiky spadají smyslová a rozumová duše, ale nikoliv vegetativní. Proč? Protože nemůžeme ovlivnit barvu svých vlasů ani zastavit tlukot svého srdce, ale můžeme mít pod kontrolou své emoce a myšlenky.

Aristoteles nazývá ctnost smyslové duše etickou (etika je slovo, které filozof vymyslel, je odvozeno od slova étos – charakter), spočívá v nalezení středu mezi dvěma krajnostmi, z nichž každá je neřestí. Krajnosti jsou činnosti smyslové duše, neovládané rozumem. Například zbabělec cítící nebezpečí uteče z bojiště, nutí ho k tomu pud sebezáchovy. Nerozvážnost, vztek, touha uškrtit nepřítele holýma rukama je druhou krajností. Odvážný člověk překonává svůj strach, mírní svůj hněv a rozumně buduje bojovou taktiku. Odvaha je tedy ctnost, je to střední cesta mezi dvěma extrémy: zbabělostí a nerozvážností.

Střední cestou je i štědrost. Plýtvání a chamtivost jsou neřestmi, plynou ze smyslové duše. Ale když překonáváme svou chamtivost, pomáháme chudým, ale necháváme dost i pro sebe, umíme vydělávat, abychom zase pomáhali chudým, dosahujeme ctnostného stavu.

Ale protože hlavní je v člověku rozumová duše, ctnost rozumové duše, kterou Aristoteles nazývá dianoetickou (z řeckého „dianoia“ – rozum), je v něm vyšší než etická ctnost. Jak jsme již zmínili, ctnost je podstatou a štěstí je činností v souladu s ctností. Pokud se člověk bude zabývat rozjímáním, poznáním pravdy, stane se šťastným. Štěstí je podle Aristotela filozofování!

A pak křesťanští teologové, ti, kteří přijali Aristotelovu filozofii, udělají malý krok kupředu: je-li podstatou člověka to, že je obrazem Boha, musí především poznávat Boha, v tom i spočívá lidské štěstí. A podle Tomáše Akvinského skutečně ctnostným člověkem je mnich, ten, kdo se věnuje modlitbě. Je nejšťastnějším ze všech, protože se snaží plně realizovat lidskou podstatu – obraz Boží.

Viktor Lega

Platon. Svět zla a svět dobra