Podobenství o dětském škádlení

Krátké podobenství o dětech na tržišti v Matoušově a Lukášově evangeliu je datováno do období Ježíšova působení, kdy byl Jan Křtitel již uvězněn, ale ještě nebyl sťat. Důvodem jeho vyslovení je příchod dvou učedníků Křtitele k Pánu Ježíši. Prorok je posílá, aby se zeptali: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Ježíš odpovídá vyhýbavě: Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží (Matouš 11:2-6; Lukáš 7:19-23).

Po odchodu Janových učedníků se Ježíš obrací k lidu s poučením, v němž mluví o významu Křtitele: je největším z těch, kdo se narodili z ženy; je víc než prorok (Matouš 11,7-13; Lukáš 7,24-28); chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít (Matouš 11:14). U Matouše předmluvou k podobenství jsou slova: Kdo má uši, slyš! (Matouš 11,15). Lukáš má mezi poučením a podobenstvím dodatek: A všechen lid, který ho slyšel, i celníci dali Bohu za pravdu tím, že přijali Janův křest. Ale farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od něj (Lukáš 7:29–30).

Podobenství končí komentářem, které propojuje Jana Křtitele s Ježíšem:

Ke komu mám ale přirovnat toto pokolení? Podobá se dětem, které sedí na návsi a volají na druhé: ‚Hráli jsme vám, a netančili jste; naříkali jsme, a nekvíleli jste!‘ Jan totiž přišel, nejedl a nepil a oni říkají: ‚Je posedlý!‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a oni říkají: ‚Podívejte, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ Moudrost je ale ospravedlněna svými skutky (Matouš 11:16-19).

Výraz γενεὰ ταύτη, který se obvykle překládá jako „toto pokolení“, má v Ježíšových ústech výrazně negativní význam. Pokolení svých současníků nazývá pokolením zlým, cizoložným a hříšným (Matouš 12:39; Marek 8:38; Lukáš 11:29).

I když je toto podobenství krátké, představuje pro vykladače jisté potíže. Jsou tady dvě skupiny dětí.  Jedna je aktivní a vybízí druhou, aby s nimi zahrály jednu ze dvou her: veselou nebo smutnou. Ale druhá skupina dětí je pasivní, zamračená a rozmarná.

Sloveso αὐλέω, přeložené jako „hrát na píšťalu“, je odvozeno ze slova αὔλος (aulos), což označuje dřevěný dechový hudební nástroj používaný ve starověkém Řecku. Podobné nástroje existovaly i ve starověkém Izraeli: hrálo se na ně jak při tancích, tak při oplakávání mrtvých (Matouš 9:23 zmiňuje hudebníky a hlučný zástup kvílících). Sloveso θρηνέω znamená „zpívat pohřební píseň“, „naříkat“, „hlasitě kvílet“, „oplakávat“; odtud je slovo θρῆνος – „pláč“, „nářek“.

Oba hudební termíny symbolizují zvuk lidského hlasu. Dvě různé nálady vyjádřené hudebními zvuky odpovídají dvěma různým typům kázání: Jana Křtitele a Ježíše. Oba vyzývali k pokání, a to stejnými slovy (Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské – Matouš 3:2; 4:17). Ale tyto výzvy byly v ústech každého z nich zabarveny vlastním tónem. Životní styl každého kazatele dodal celkovému tónu jeho kázání zvláštní znění, což Ježíš i zdůraznil ve svém komentáři k podobenství.

Většina badatelů věří, že aktivní skupina dětí symbolizuje Jana a Ježíše a pasivní skupina znázorňuje Židy. Doslovný význam odpovědi na otázku: Ke komu mám přirovnat toto pokolení? nás nutí předpokládat, že toto pokolení se přirovnává ke skupině dětí, které hrály na píšťalu a zpívaly smutné písně. Existuje však mnoho důvodů se domnívat, že ve skutečnosti se toto pokolení přirovnává k jiné skupině – těm, které nereagovaly na zvuky hudby.

Je možné, že se zde setkáváme se specifičností Ježíšovy řeči. V řadě podobenství se Království nebeské přirovnávalo k rozsévači, který na svém poli zasel dobré semeno, hořčičnému zrnu, kvasu, pokladu v poli, obchodníkovi hledajícímu krásné perly (Matouš 13:24, 31, 33, 44-45). Ve dvou případech z pěti se však podobenství nevztahuje k tomu, co naznačuje samotná řeč: nikoli k rozsévači, ale k zasetému semenu; ne k obchodníkovi hledajícímu perly, ale perle, kterou našel.

Vezmeme-li v úvahu výše uvedené, můžeme podle starých vykladačů tvrdit, že Ježíše a Jana Křtitele v podobenství symbolizují aktivní, nikoli pasivní děti. Přitom ty, které hrály na píšťalu, symbolizují Ježíše a ty, co zpívaly smutné písně, symbolizují Jana Křtitele. Jan Zlatoústý vykládá toto podobenství takto:

„Význam těchto slov je následující: Jan a já jsme přišli opačnými cestami… Jan byl od útlého dětství zvyklý na tvrdý život, aby pomocí toho jeho zvěst byla důvěryhodná. Ale proč, zeptáte se, nezvolil tuto cestu sám Ježíš? Naopak, kráčel touto cestou, když se postil čtyřicet dní… K témuž cíli však šel i jinou cestou… Nechal Jana vynikat půstem, ale sám zvolil opačnou cestu: stoloval s celníky, jedl a pil s nimi… Neměli bychom vinit ty, kterým se nevěřilo. Ale veškerá vina padá na ty, kteří jim nechtěli věřit… Proto Ježíš řekl: Hráli jsme vám, a netančili jste, to jest: Vedl jsem rozvolněný život, ale nepokořili jste se mně. Naříkali jsme, a nekvíleli jste, to jest: Jan vedl přísný a tvrdý život, ale neposlouchali jste ho. Ježíš však neříká, že Jan vedl jeden způsob života a já jsem vedl jiný. Ale protože oba měli stejný cíl, i když jejich skutky byly odlišné, mluví o svých i o jeho skutcích jako o společných“.

Svatý Jeroným ve svém výkladu zdůrazňuje, že s dětmi sedícími na tržišti podobenství srovnává židovský lid. Bůh k němu posílal kazatele, ale „protože židovský lid nechtěl naslouchat, nejenže k němu mluvili, ale i křičeli z plna hrdla“. Dva druhy kázání jsou nabádání ke ctnostem a výzva k pokání. Židé zanedbali tuto „dvojí cestu ke spáse“, když nepřijali ani Jana, ani Syna člověka.

Cyril Alexandrijský poukázal na to, že Jan Křtitel hlásající křest pokání „byl vzorem pro ty, kteří by měli plakat“ a Pán hlásající Království nebeské „zjevil radost a světlost, pomocí nichž popsal věřícím nevyřčenou radost a bezstarostný život“. Píšťala podle sv. Cyrila symbolizuje sladkost Království nebeského a pláč – muku gehenny.

Slova, že moudrost je ospravedlněna svými skutky, se vykládají různě. Lze je brát v tom smyslu, že lidé si vždy najdou ospravedlnění pro své činy, pro svou neochotu slyšet hlas kazatele. V tomto případě se termín „moudrost“ používá v ironickém smyslu. Zlatoústý vidí ve výše uvedených slovech pokračování usvědčování adresovaného Židům: „Ačkoli jste zůstali nepřesvědčení, už mě nemůžete obviňovat.“

Na druhou stranu lze pojem „moudrost“ interpretovat pozitivně. Svatý Jeroným moudrostí rozumí „prozřetelnost a učení Boží“ a dětmi, apoštoly, „kterým Otec zjevil to, co skryl před moudrými, před těmi, kdo se považují za moudré“. Hilarius z Poitiers věří, že slova moudrost je ospravedlněna se vztahují na Ježíše, „neboť on sám je moudrost, ne kvůli činům, ale ze své přirozenosti“.

Vykladači, kteří ztotožňují Ježíše s biblickou Moudrostí, vycházejí z rané křesťanské tradice založené na slovech apoštola Pavla, že Kristus je Boží moc a Boží moudrost (1. Korintským 1:24). Takové ztotožnění se posiluje nejen zosobněním Moudrosti ve Starém zákoně, ale také zmínkou o jejích synech (Přísloví 8:32, Sírachovec 4:11 – Moudrost vychovává své syny, ujímá se těch, kdo ji hledají).

Zdroj: www.jesus-portal.ru