Základy pravoslavného učení o církvi
V posledních letech se hodně mluví o tzv. východním papismu. Již v první třetině 20. století vzbuzovaly nároky konstantinopolských patriarchů na přední postavení v pravoslavném světě otevřenou kritiku místních církví. Příkladem je nešťastné svěcení archimandrity Savvatije na biskupa a vytvoření u nás paralelní pravoslavné struktury vedle církve vedené budoucím svatým mučedníkem biskupem Gorazdem. V dnešní době toto znepokojení vzrostlo kvůli otevřené roztržce mezi Moskvou a Fanarem. Ostatní církve jsou přitahovány k tomu či onomu pólu a v pravoslavném světě vzniká další nebezpečný rozkol. Připomeňme si proto skutečné pravoslavné učení o církvi. Zkusme ho shrnout do několika jednoduchých bodů.
1. Církev byla založena Pánem Ježíšem Kristem, jenž sám řekl: „Zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Matouš 16:18). Kristus pro církev je „úhelným kamenem, v němž je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu“ (Efezským 2:20-21). Žádná osoba, žádná církevní instituce nemůže být považována za zakladatele nebo základ církve, jímž je pouze Kristus.
2. Jedinou a neměnnou hlavou celé církve je Pán Ježíš Kristus. Píše o tom apoštol Pavel: „Kristus je hlavou církve, těla, které spasil“ (Efezským 5:23). Bůh Otec „ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“ (Efezským 1:22–23). Tělo má pouze jednu hlavu, proto žádný člověk nemůže být hlavou celé všeobecné církve, žádná církevní instituce, pouze Kristus.
3. Prvenství ve všeobecné církvi nenáleží žádné osobě, ale pouze Kristu, neboť „on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem“ (Koloským 1:18). Během svého pozemského života Pán nepodpořil touhu po prvenství mezi apoštoly a nařídil jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ (Marek 9:35).
4. Církev je boholidský organismus, v němž lidé, kteří věří v Krista a jsou s ním spojeni skrze svátosti, jsou údy církevního organismu a společně tvoří tělo Kristovo: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů“ (1. Korintským 12:12-14).
5. Duchovní, kteří tvoří Bohem ustanovenou církevní hierarchii, nejsou prostředníky mezi lidmi a Bohem, nejsou Kristovými náměstky na zemi, nejsou nadřízenými nad podřízenými, ale živými nástroji Boží prozřetelnosti v díle spásy lidí, povolanými, „aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla“ (Efezským 4:12). Proto apoštol Petr učí: „Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘“ (1. Petrův 5:1-5). Účelem služby hierarchů je přivádět lidi k Bohu, nikoliv k sobě; sjednocovat je s Bohem, a ne se sebou samými; naučit je konat Boží vůli, ne vůli hierarchů.
6. Nikdo z členů církve se nesmí povyšovat nad jinými kvůli nějakým okolnostem své církevní služby, ale každý je povolán naplnit svůj úkol a pomáhat bližním v duchu křesťanské lásky. Apoštol Pavel vysvětluje tuto pravdu pomocí antropologického obrazu církve: „Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním“ (1. Korintským 12:24-26). A ve svém listu Efezským tvrdí, že Kristus „je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno“ (4:15–16).
7. Církev rozšířená po celém světě má schopnost shromažďovat a sjednocovat různé lidi v Bohu bez ohledu na jakékoli vnější překážky a okolnosti a v plné míře jim udělovat potřebné duchovní dary. Proto o církvi říkáme, že je všeobecná neboli katholická. Svatý Cyril Jeruzalémský o této vlastnosti církve píše takto: „Církev se nazývá všeobecnou, protože se nachází v celém světě…; což v plném rozsahu presentuje to učení, které by lidé měli znát, učení o věcech viditelných i neviditelných, nebeských i pozemských; toto učení přivádí k pravé víře celý lidský rod, nadřízené i podřízené, vědce i obyčejné lidi; léčí a uzdravuje všechny druhy hříchů spáchaných duší i tělem, má v sobě každou podobu dokonalosti, která se projevuje ve skutcích, slovech a ve všech duchovních darech“ (sv. Cyril Jeruzalémský. Poučení 18, 23). Všeobecnost čili katholicita církve znamená, že církev má plnost darů milostí pro duchovní život a je schopna tuto plnost udělit kterémukoli věřícímu kdekoli ve světě. Důležitým projevem této vlastnosti jsou církevní sněmy, kde rozhodnutí jsou přijímána na základě Božího zjevení působením Ducha Svatého (srov. Skutky 15:6-29).
8. Dominance jedné místní církve nad jinými je nepřijatelná. Žádné dogmatické, kanonické, historické, politické nebo jiné důvody nedávají moc a privilegia žádnému hierarchovi nebo stolci nad ostatními místními církvemi, což je podstatou pravoslavného principu autokefality (z řeckého αὐτός „sám“ + κεφαλή „hlava“). Z pozemského hlediska právo nejvyššího soudu a postavení nejvyšší autority v církvi náleží místnímu nebo všeobecnému sněmu. V dějinách církve existuje mnoho příkladů sesazení patriarchů rozhodnutím sněmů. Takovým příkladem je sesazení III. všeobecným sněmem v roce 431 konstantinopolského patriarchy Nestória, který upadl do hereze, nebo sesazení konstantinopolských patriarchů Sergia I. a Pyrrha, kteří upadli do hereze monotelitismu, VI. všeobecným sněmem v letech 680–681.
Všechny tyto body jsou v pravoslavné teologii dobře známy. Daly by se doložit velkým množstvím patristických svědectví, historických příkladů a odkazů na teologická studia. Porušení těchto věroučných ustanovení se v dějinách křesťanství vyskytlo několikrát a vždy vedlo k církevním krizím, z nichž nejtragičtější je odpadnutí Říma od pravoslaví v roce 1054.
Proč Řím odpadl od pravoslaví?
Zvláštní postavení Říma jako hlavního města říše vedlo k deformaci sebeuvědomění římských papežů, kteří po vyvinutí myšlenky stolce apoštola Petra začali postupně zvyšovat nátlak na ostatní místní církve a trvat na svém primátu v církevních záležitostech. Zároveň pro prosazování myšlenky svého prvenství římští hierarchové hledali a vymýšleli jakékoli argumenty. Neštítili se ani falšování dokumentů. Tak vzniklo pověstné falzum známé pod názvem Donatio Constantini – Konstantinův dar, kterým apoštolům rovný císař údajně udělil papežům plnou moc v celé církvi a světskou moc v západní Evropě. Pravoslavná církev kategoricky odmítla lživé nároky Říma, což se i stalo hlavním důvodem rozkolu v 11. století.
Bohužel ani odhalení padělku ani reformace a další otřesy v církvi nezměnily postoj římských papežů. Jejich nároky na prvenství a nadřazenost v církvi nezmizely. Naopak byly v roce 1870 dogmatizovány na Prvním vatikánském koncilu. V konstituci Pastor aeternus tohoto sněmu se říká: „Pokud někdo tvrdí, že sv. apoštol Petr nebyl ustanoven Ježíšem Kristem, naším Pánem, nadřízeným (principem) nad všemi apoštoly a viditelnou hlavou (visibile caput) celé bojující církve, nebo že apoštol přijal bezprostředně a přímo od Ježíše Krista, našeho Pána, pouze prvenství cti, a nikoliv prvenství pravé a řádné jurisdikce (honoris tantum, non autem verae propriaeque iurisdictionis primatum), ať je vyloučen ze společenství věřících.“
Je zřejmé, že takový autoritářský ekleziologický model nemá nic společného s Písmem svatým a je nepřijatelný v jakékoli verzi, protože Krista, který je jediným pastýřem celé církve, zde nahrazuje člověk se svými slabostmi a hříchy.
Není pochyb o tom, že papismus, ať už západní či východní, je herezí, protože učení o církvi je nejdůležitějším prvkem křesťanské věrouky. Pokud se někdo snaží nahradit prvenství Krista ve všeobecné církvi prvenstvím jakéhokoliv člověka nebo skupiny lidí, zásadně poškozuje život církve, překrucuje pravoslavné učení a vytváří obrovskou překážku na cestě spásy. Bohužel pýcha svádí na scestí i ty vysoce postavené hierarchy, kteří by měli být vzorem pro všechny věřící, místo toho se ale stávají kamenem úrazu.
Redakce
Další zajímavé články:
