Platon. Svět zla a svět dobra
Pokračování
Hmota je zlo
Platon dospívá k myšlence existence světa idejí: kromě našeho smyslového hmotného světa, který podléhá změnám, existuje věčný, neměnný svět idejí a Platon to dokazuje na základě existence objektivní pravdy. Pravda je věčná a neměnná, proto musí existovat její subjekt, stejně věčný, neměnný, a tedy i nehmotný. Ale kromě pravdy a vědění existuje omyl a nevědomost. Člověk z nějakého důvodu může udělat chybu ve svých výpočtech. Důvodem existence omylu je existence hmoty. Všechno hmotné je totiž proměnlivé.
Filozof se o toto téma nezajímá z plané zvědavosti, znepokojuje ho existence zla ve světě. A zde se dostáváme k odpovědi na otázku: odkud pochází zlo? Vyvstává skutečný problém: svět idejí je naprosto dobrý, ale pokud se každá věc podílí na své dobré ideji, pak musí být dobré všechno. Ale na světě je zlo. Proto musí být ve světě kromě idejí ještě jeden princip – hmota.
Hmotu chápe Platon velmi jednoduše. Obvykle říkáme: hmotný svět je nám jasný, ale nehmotný je záhada, je nejasný. U Platona je to naopak. Zdůvodňuje to takto: je-li idea věděním, protože je ze světa pravdy, takže o ní můžeme vědět všechno, pak hmota je jejím opakem, což znamená, že o ní nemůžeme vědět nic. Je-li idea vědění, pak hmota je nevědomost; je-li idea bytí, hmota je nebytím; je-li idea věčnost, hmota existuje v čase; je-li idea jednota, hmota je chaos. A hlavní závěr zní takto: je-li idea dobro, hmota je zlo. Důvod existence zla ve světě byl odhalen!
Každá jednotlivá věc je součástí jak světa idejí, tak světa hmoty. Představte si, že existuje několik židlí, všechny jsou různé, i když jejich podstata, jejich idea je stejná, židle se od sebe liší. Podstata každé židle je ideální, dokonalá, dobrá. Ale konkrétní židle může mít vratkou nohu nebo být příliš těžká, příliš vysoká nebo příliš nízká – a to jsou nedostatky. Ukazuje se, že se potkáváme s ne vždy úspěšnou hmotnou realizací ideje. Tak přichází zlo na tento svět: při realizaci vždy dobré ideje do hmoty.
Toto je první Platonův objev: zdrojem zla je hmota.
Jak bude později na tuto Platonovu myšlenku reagovat křesťanství? Církev bude s tímto učením polemizovat, protože zaprvé předpokládá dva nezávislé, stejně věčné světy – svět idejí a svět hmoty, a zadruhé křesťanství trvá na tom, že hmotu stvořil Bůh, a vše, co Bůh tvoří, je dobré.
Tři části lidské duše
Dále Platon přemýšlí o samotném člověku. Člověk je bytost, která se skládá z duše a těla. Duše je nesmrtelná a usiluje o pravdu, tělo je smrtelné a odvádí od pravdy. Platon dává do protikladu tělo a duši a nazývá tělo hrobem duše. Později, v křesťanské době, o dualistické povaze člověka, o tom, že tělo je hrobem a žalářem duše a duše sama je nesmrtelná, budou učit gnostici a manichejci.
Platon podrobně rozvíjí nauku o duši. Duše se skládá ze tří částí: rozumové, hněvivé a žádostivé. Toto chápání duše složené ze tří principů a samotná terminologie budou přijaty i církevními otci, například svatými Kappadočany, svatým Maximem Vyznavačem a dalšími teology, kteří četli Platonova díla.
Platonovu teorii o duši lze popsat pomocí současné terminologie takto: člověk má svobodnou vůli (hněvivá část), city (žádostivá část) a rozum (rozumová část). Mohou jednat v souladu, nebo si mohou protiřečit.
Platon jako obvykle popisuje tento vztah pomocí mýtu. Lidská duše je jako okřídlený vůz se dvěma koňmi a vozatajem. Jeden kůň pořád klopýtá a táhne vůz dolů; jiný kůň, vznešený, nás táhne nahoru… Naše city nás táhnou do hmotného světa, a náš rozum nahoru a záleží na naší svobodné vůli, kterému principu dáme přednost.
Na základě toho můžeme vyvodit další závěr o zdroji zla: nejen hmota sama o sobě je zlá, ale záleží také na nás, na naší svobodné vůli, zda budeme podléhat citům, nebo budeme poznávat svět pravdy, usilovat o božský svět. Budeme-li usilovat o božský svět, o svět idejí, budeme konat dobro. Ale pokud budeme toužit po světu zla, po hmotnému světu, budeme páchat zlo. A lidé, bohužel, jsou náchylní ke zlu, k hmotným věcem. Tak třeba i Sokratovi, který vyzýval: „Usilujte o pravdu,“ lidé odpovídali: „Nech nás užívat si věcí tohoto světa.“
Zlo samozřejmě existuje samo o sobě. Může se projevit i bez člověka: dřevo hnije, železo rezaví, vše se hroutí – to je normální proces, důsledek hmotnosti světa. Zlo se ale projevuje i prostřednictvím člověka, pokud se svobodně rozhodne ve prospěch hmoty.
Platonovo učení o svobodě jako příčině zla bylo přijato církevními otci. A také nauka o třech částech lidské duše. Svatí otcové přijmou i další aspekt Platonovy nauky: jeho důkaz nesmrtelnosti duše.
Prokázaná nesmrtelnost
Platon jako první dokázal nejen to, že duše existuje (o tom se vědělo), ale že je nesmrtelná. Uvádí šest důkazů a některé z nich budou doslova opakovat mnozí teologové a církevní otcové, jako například svatý Řehoř Divotvůrce, svatý Řehoř z Nyssy, svatý Maxim Vyznavač, Órigenés.
Uveďme jeden z nich. Jak se liší duše od těla? Tělo zabírá určitý prostor, má velikost, složení. Skládá se z částí. Proto je smrtelné. Koneckonců, co je smrt? Nesmyslná destrukce, rozdělení na součásti. Ale duše je nehmotná. Nemá žádné prostorové rozměry, nezabírá žádný prostor, proto je nezničitelná – nelze ji rozdělit na části, protože žádné části nemá. A pokud ji nelze rozdělit na části, je nesmrtelná!
Křesťanští teologové budou velmi vážně debatovat o nehmotnosti duše. Někteří přijmou Platonovo stanovisko (například sv. Maxim Vyznavač), jiní ale budou tvrdit, že duše zaujímá nějaký prostor, je jakousi jemnou hmotou, a proto její nesmrtelnost není přirozená, jak tvrdí Platon, ale záleží na Boží milosti. Tak svatý Maxim Vyznavač uvádí další důkaz Platona. K pohybu dochází vždy kvůli nějaké vnější příčině. Co hýbe mým tělem? Samozřejmě, že duše. Co uvedlo mou duši do pohybu? Dala se do pohybu sama. A pokud se dala do pohybu, je pohyb vlastní duši z její podstaty. A schopnost k pohybu je život. Platon tedy dospívá k závěru: „Pokud je tomu tak a to, co se pohybuje samo, není nic jiného než duše, nutně z toho plyne, že duše je nesmrtelná.“ Svatý Maxim argumentuje úplně stejně, ale dodává i něco dalšího: „Někdo řekne, že do pohybu nás zpočátku uvádí Bůh, ale protože naše pohyby jsou z velké části absurdní a odporné, budou naši odpůrci nevyhnutelně muset prohlásit Božství i za jejich příčinu.“
Další argument Platona: duše je nehmotná, což znamená, že je ideou. Idea je něco, co při kontaktu s hmotou vnáší do hmoty nějakou vlastnost. Tesař opracoval dřevo, stal se z něj stůl, znamená to, že vnesl do dřeva podstatu stolu. A duše vnáší do hmoty život. Ale platí to i naopak: když duše opustí tělo, tělo je zbaveno života. Proto Platon tvrdí, že duše je ideou života, život je jí vlastní z její podstaty. Může idea života zemřít? Nemůže. V tomto případě by idea života přestala být ideou života. Proto je duše nesmrtelná.
Spása podle Platona
Už víme, jak Platon odpovídá na otázky o původu zla a o tom, jak na zlu nepůsobit. Kladl si ale jinou velmi důležitou otázku o spáse duše. Proč se duše neustále vtělují, ptá se filozof? Protože se nemohou povznést nad těla. Jsou jakoby připoutány k tělu žádostivým principem. Pokud člověk miluje hmotný svět, smyslové požitky, bude se neustále vracet do různých těl. Ale když miluje svět idejí, po smrti zůstane v tomto světě. Tato filozofická myšlenka Platona je vlastně náboženským učením o spáse.
Ideální stát
Platon si klade ještě jednu důležitou otázku: Je možné napravit i stát, učinit jej spravedlivým, osvobozeným od zla, aby lidé jako Sokrates byli ve velké úctě? V dialogu Ústava takový ideální stát popisuje.
Toto jeho poměrně rozsáhlé dílo lze zredukovat na dvě hlavní otázky: vznik státu a budování ideálního státu. Platon věří, že stát nevzniká z něčího rozmaru, uměle, ale přirozeně, z nutnosti; stát je nutný, protože lidé potřebují vzájemnou pomoc. Jeden umí šít, druhý stavět, někdo dobře vaří, jiný umí orat, a tak se lidé sejdou, aby se podělili o výsledky své práce. Pak se dělba práce komplikuje, lidé získávají osobní majetek, což vede k dalším problémům… Ale proč problémům? Protože když řeknu: „Tohle je moje, ne vaše,“ cítíte se uraženi a odpovíte: „Ale tohle je moje, nikoliv vaše.“ Tady začíná nepřátelství. Někdo má něco lepšího, jiný něco horšího. Lidé začínají dychtit po větších ziscích, po moci, a někteří chtějí ovládnout celý stát. Tak vznikají nesprávné státy: timokracie, oligarchie, demokracie, tyranie, podle toho, kdo se chopí moci: krutý člověk se silnou vůlí nebo boháč, nebo dav, který zajímají pouze požitky. Stát se tak z pomocného prostředku stává zdrojem neštěstí a nespravedlnosti.
Ale jak vybudovat spravedlivý stát? Platon říká: „Spravedlivý je stát, v němž každý má své povolání.“ Oráč orá, švadlena šije, tesař tesá. A zde si připomeňme učení o třech principech v duši. V souladu s nimi existují tři typy lidí, v každém převládá hněvivá, žádostivá či rozumová část. Ti, v nichž dominuje žádostivost, se musí věnovat řemeslům. Poháněni hněvem mají silnou vůli, jsou stateční, odvážní, měli by to být válečníci. A vládnout musí ti, v nichž převládá rozumový princip, jsou to přirození filozofové. Znají principy, podle nichž je uspořádán svět, a mohou budovat stát na základě spravedlnosti. To je ideální model státu, který vynalezl Platon.
Navrhl také konkrétní mechanismy pro dosažení tohoto ideálu. Jsou takové, že mnozí badatelé hodnotí Platonův ideální stát jako první příklad totalitního komunistického systému.
Veškerá neštěstí podle Platona začínají získáním majetku, proto vlastnické právo musí být odstraněno. Všechno má být společné, úplně všechno včetně manželek a dětí. Vysvětluje se to jednoduše: někdo má krásnou ženu, jiný však škaredou, je to očividný důvod pro závist. Demografickou otázkou se musí zabývat stát vybíraje zdravé muže a ženy pro plození potomstva. Výchova dětí musí být poroučena odborníkům a probíhat podle pravidel vyvinutých filozofy. Součástí výchovy má být gymnastika, aby budoucí občané byli silní, matematika, aby byli chytří, a poezie, aby byli duchovně dokonalí. Ale třeba Homérovo dílo je třeba upravit, protože bohové v jeho básních si navzájem škodí, podvádějí, lžou atd.
Bude-li výchova postavena na těchto pravidlech, členové společnosti budou duchovně vyspělí, zdraví a silní a nejchytřejší z těchto chlapců a dívek (Platon věřil, že chlapci a dívky jsou si rovní a liší se pouze fyzickou silou) se stanou filozofy a budou pověřeni řízením státu.
Platon bývá obviňován z toho, že propaguje komunismus a totalitarismus. Do jisté míry je to tak, ale nezapomínejme, že vůbec jako první dospěl k myšlence, že stát mají řídit chytří a spravedliví lidé. V jeho době se moc mohla dostat do rukou jakéhokoli šejdíře nebo tyrana. Platon poprvé v dějinách tvrdí, že stát musí být budován na základě zákonů lidské přirozenosti a společnosti. A někteří církevní otcové zaujímali kladný postoj vůči určitým Platonovým myšlenkám o státu. Například sv. Justin Filozof píše: „Pokud vládci a národy nefilozofují, občanské společnosti nemohou prosperovat,“ a sv. Augustin ve svém díle O Boží obci zdůrazňuje: „Vždyť sám Platon v úvaze o ideální obci dospěl k názoru, že básníci musejí být vyhnáni z města jako nepřátelé pravdy.“
Stvoření podle Platona
Po mnoho staletí byl Platon znám na Západě pouze jako autor jednoho dialogu – Timaios. Nemusíme souhlasit se všemi myšlenkami z tohoto díla, ale zde Platon píše o něčem, co žádného řeckého filozofa ani nenapadlo. Řekové byli přesvědčeni, že svět existuje věčně. Ale Platon píše, že svět v určitém okamžiku vznikl, nebo spíše byl stvořen Bohem.
Církevní otcové se později budou divit, jak Platona něco takového mohlo napadnout. Budou spekulovat, zda filozof tuto myšlenku nepřevzal od Židů. Někteří předpokládali, že během návštěvy Egypta Platon četl knihu Genesis, a vyložil si ji po svém. Bude dokonce nazýván řecky mluvicím Mojžíšem.
Podle filozofa existuje bůh řemeslník, řecky demiurg, který se ze své dobroty, ze své svobodné vůle rozhodl s někým sdílet dobro a stvořil svět. Ale jako řemeslník tvoří svět z hmoty, která existuje věčně, podle nějakého ideálního modelu ze světa idejí. Zdůrazněme, že není Stvořitelem, ale spíše řemeslníkem, architektem. Protože svět idejí je dobrý, bude dobrý i stvořený svět. Ale je stvořen z hmoty, která, jak si pamatujeme, je zdrojem zla a nedokonalosti. A to znamená, že navzdory tomu, že demiurg je dobrý, svět, který stvořil, bude nedokonalý.
„Porážej Platonovy ideje!“
Podívejme se na Platonovu filozofii z pohledu křesťanské teologie.
Postoj svatých otců k Platonovým myšlenkám byl velmi nejednoznačný. Někteří, jako svatý Justin nebo Augustin, tvrdili, že Platon je největší z filozofů, křesťan před Kristem. Jiní byli vůči filozofovi kritičtí. Tak svatý Řehoř Teolog vyzývá: „Porážej Platonovy ideje, převtělování a koloběh našich duší.“ Podobné výrazy jsou často vytrženy z kontextu a slyšíme, že buď je Platon nejlepší náboženský filozof, anebo naopak, že nemá nic společného s křesťanstvím. Je třeba vnímat Platonovu filozofii jako celek.
Na jedné straně tento filozof měl geniální myšlenky o nesmrtelnosti duše, o stvoření světa Bohem (i když se liší od toho, co je popsáno v Písmu), učení o věčnosti božského světa idejí, o jeho dokonalosti a dobru. Ale zároveň je tady Platonův dualismus, věčnost hmoty, myšlenka převtělování duší – to vše skutečně nemá s křesťanstvím nic společného.
Rozdílné postoje církevních otců k Platonově filozofii se vysvětlují tím, že někteří věnovali pozornost především tomu negativnímu v jeho učení a varovali před nebezpečím přivádějícím k herezi; jiní ocenili pozitivní vliv Platonova učení na křesťanskou teologii. Platon může být užitečný, zvláště když dokazujeme existenci božského světa, nesmrtelnost duše, mluvíme o původu zla ve světě.
Viktor Lega
Mohlo by vás zajímat:
