Záhadná kumránská komunita a její rukopisy
V roce 1947 byly poblíž Mrtvého moře, v Kumránu, nalezeny starověké svitky biblických textů. Tento objev se stal jednou z ohromujících senzací 20. století. Rukopisy byly uloženy v jeskyních. Ale kdo je tam poskládal a proč se pro ně nikdy nevrátil? Vědci věří, že vzácné svitky patřily náboženské komunitě, jež sídlila v Kumránu na přelomu letopočtů. Kdo byli tito lidé a proč beze stopy zmizeli?
Předpokládá se, že komunita na území Kumránu u severozápadního břehu Mrtvého moře existovala od 2. století před Kristem do Židovské války v letech 66–73. Právě zde byly v jedenácti jeskyních nalezeny slavné svitky. Osada Chirbet Kumrán, jejíž název se vykládá jako „dva měsíce“, představuje strmý opukový kopec s náhorní plošinou tyčící se nad Mrtvým mořem.
Jeskyně 5, 7–10 byly obydleny. Téměř ve všech jeskyních, kromě 9., byly nalezeny fragmenty rukopisů (z 10. je znám jediný ostrakon). O tom, že v osadě mohly vzniknout nějaké texty, svědčí i nalezený kalamář.
Přes svou žánrovou rozmanitost všechny texty patří ke „sbírce vytvořené s jasným účelem a mající přesně vymezenou teologii a literární profil“ (Fabry H.-J. Archäologie und Text: Versuch einer Verhältnisbestimmung am Beispiel von Chirbet Qumran. 2006. S. 88). Významným tematickým rysem řady rukopisů je doložený negativní postoj vůči Jeruzalémskému chrámu. Tento fakt stejně jako používání slunečního kalendáře svědčí o tom, že kumránská sbírka, alespoň ve svém jádru, byla zpočátku spojena právě s komunitou, a ne s Jeruzalémem (tamtéž, s. 88-89).
Nálezy rukopisů
Nález z roku 1947, přestože se stal významnou událostí, nebyl zdaleka první. Objevy rukopisů na severozápadním pobřeží Mrtvého moře se zmiňují již ve starověkých pramenech. Eusebius z Cesareje píše, že Órigenés při skládání Hexapl na Knihu žalmů v 6. nebo 7. sloupci použil text rukopisu nalezeného v hliněné nádobě poblíž Jericha za vlády císaře Caracally (211–217 n. l.) (srov.: Euseb. Hist. eccl. VI 16. 3). Podobné informace poskytuje Epifanios Kyperský (Epiph. De mensur. et pond. 174 // PG. 43. Col. 265–268).
Rukopisy se v této oblasti nalézaly i později. Ve svém dopise Sergiovi, metropolitovi Elamu, nestoriánský katolikos Mar Timotej I. (začátek 9. století) píše, že Židé, kteří k němu přišli, aby konvertovali ke křesťanství, vyprávěli o jistém Arabovi, který našel mnoho svitků v jeskyni poblíž Jericha. Když se o tom dozvěděli jeruzalémští Židé, šli na místo nálezu a našli tam knihy Starého zákona a další hebrejské rukopisy (viz: Braun O. Der Brief des Katholikos Timotheos I über biblische Studien des 9. Jh. // Oriens Chr. 1901. Bd. 1. s. 299–313; Idem. Der Katholikos Timotheos I und seine Briefe // Tamtéž, s. 138–152).
V 10. stol jeden z Karaitů, Jakub Qirqisani, zmiňoval židovskou sektu, jejíž členové byli nazýváni „lidmi z jeskyň“, protože jejich rukopisy byly nalezeny v jeskyni (viz: Bacher W. Qirqisani, the Karaite, and His Work on Jewish Sects // JQR. 1895. Vol. 7. No. 4, s. 687–710, zde: s. 703).
Na konci 19. století mezi tisíci textů objevených v káhirské genize (místo pro uschovávání posvátných židovských textů) byly nalezeny středověké úryvky hebrejského textu, který se později stal známým jako Damašský dokument nebo svitek Damašského zákona. První badatel, který se jim věnoval, S. Schechter (Cambridgeská univerzita), dospěl k závěru, že i když kopie jsou datovány 10.–11. st., samotný text byl vytvořen neznámými židovskými sektáři během období Druhého chrámu.
Co se týče nálezu z poloviny 20. st., detaily a přesné datum objevení prvních rukopisů nejsou známy.
Detektivní příběh
Podle obecně přijaté verze byly první svitky objeveny v roce 1947 beduíny, kteří vyprávěli, že hledali ztracenou kozu a ocitli se na útesu, kde našli jeskyni s rukopisy. Později se jeden z nich, Muhammad Ahmad al-Hamed, vrátil a našel 10 hliněných nádob neobvyklého tvaru, z nichž 8 bylo prázdných, 1 naplněná pískem a poslední obsahovala 3 svitky, z nichž 2 byly zabaleny do látky. Mezi nimi byly Velký svitek knihy proroka Izajáše, Stanovy komunity a Výklad knihy proroka Habakuka. Později beduíni objevili další 4 rukopisy identifikované jako Malý svitek knihy proroka Izajáše, Válka synů světla proti synům tmy, Děkovné hymny a Apokryf knihy Genesis.
Po několika týdnech se beduíni vydali do Betléma, aby rukopisy prodali. Obrátili se na ševce, který obchodoval se starožitnostmi. Byl to asyrský křesťan, který svitky odkoupil za pár drobných a pak je nabídl představenému kláštera sv. Marka, metropolitovi Atanasiovi Samuelovi, jenž koupil 4 ze 7 svitků za 24 palestinských liber (cca 100 USD podle tehdejšího směnného kurzu). Byly jím koupeny tyto rukopisy: Velký svitek knihy proroka Izajáše, Stanovy komunity, Výklad knihy proroka Habakuka a Apokryf knihy Genesis. Později, aby se vyhnul obvinění z koupě kradených starožitností, tvrdil, že svitky nalezl v knihovně monastýru sv. Marka v Jeruzalémě, kde se údajně nacházely již od dob Osmanů.
Tři další svitky (Válka synů světla proti synům tmy, Děkovné hymny, Malý svitek knihy proroka Izajáše) koupil izraelský profesor Eleazar Lipa Sukenik, zakladatel Archeologického ústavu Židovské univerzity v Jeruzalémě. Vědec si okamžitě uvědomil, že nalezené rukopisy pocházejí z pozdního období Druhého chrámu. Byl si také vědom existence dalších 4 svitků a vynaložil velké úsilí, aby je získal. Setkal se se zástupcem metropolity Atanasia na neutrálním území rozdělujícím Jeruzalém. Rukopisy byly Sukenikovi půjčeny jen na několik dní, podařilo se mu zkopírovat část Malého svitku knihy proroka Izajáše, ale nemohl najít peníze, aby rukopisy vykoupil. Při vrácení svitků se domluvil s metropolitou na dalším setkání, ale kvůli vojenským operacím se dostat ze západního Jeruzaléma, kde vědec žil, do východní části města, kde se nacházely svitky, již nebylo možné. V roce 1953 Sukenik zemřel.
Pokračování příběhu rukopisů bylo ještě spletitější. Již v únoru 1948 metropolita Atanasios ukázal svitky americkému badateli J. Treverovi, jenž vyfotografoval 3 ze 4 svitků (Apokryf knihy Genesis byl příliš křehký a jeho focení se nepodařilo). Trever přesvědčil metropolitu, aby z bezpečnostních důvodů poslal svitky do zahraničí. Na konci března 1948 Atanasios přivezl do USA kopii Velkého svitku knihy proroka Izajáše, Stanovy komunity, Výklad knihy proroka Habakuka a Apokryf knihy Genesis. Tady se je snažil prodat, ale trvalo to několik let kvůli nejasnému právnímu statusu rukopisů a také kvůli neochotě majitele prodat je Židům, protože nejméně jeden člen asyrské komunity zahynul při bombardování Starého města. 1. června 1954 metropolita publikoval inzerát na prodej svitků ve Wall Street Journal a nakonec je anonymně pomocí amerického zprostředkovatele za 250 tisíc dolarů koupil Sukenikův syn Jigael Jadin.
Tak se všechny rukopisy objevené beduíny v roce 1947 v jeskyni 1Q staly majetkem státu Izrael. Byly uloženy v nově postaveném izraelském muzeu Chrám knihy. Archeologický výzkum v oblasti Chirbet Kumrán však začal až po skončení války, když západní břeh řeky Jordán se dostal pod kontrolu Jordánska. V roce 1949 se vojákovi jordánské armády (podle jiné verze belgickému vojákovi z kontingentu OSN) podařilo identifikovat jeskyni 1Q. Poté Jordánský památkový úřad a jeruzalémská Francouzská škola biblistiky a archeologie zahájily vykopávky. Kromě dalších fragmentů 7 rukopisů nalezených beduíny byly v jeskyni 1Q objeveny zlomky 70 dokumentů. V lednu a únoru roku 1952 byly archeologické práce přesunuty do oblasti Wadi Murabbaata, kde byly v jeskyních nalezeny další rukopisy. V téže době beduíni objevili v Kumránu, jižně od jeskyně 1Q, jeskyni 2Q, kde se nacházely fragmenty dalších 33 rukopisů. Poté, co se ukázalo, že jeskyň je více a rukopisy by mohly být i v dalších z nich, začal intenzivní archeologický výzkum v oblasti skály severně a jižně od Chirbet Kumránu.
V roce 1952 archeologové objevili téměř 250 jeskyň, ale pouze v jedné z nich (3Q) byly rukopisy: tzv. Měděný svitek, který byl v roce 1956 otevřen odborníky Manchesterské technologické univerzity pomocí speciálního zařízení, a fragmenty dalších 14 svitků. Poté, co archeologové oblast opustili, beduíni pokračovali v pátrání a v srpnu roku 1952 objevili 4. jeskyni (4Q) se zlomky téměř 600 svitků. Tato jeskyně se nacházela velmi blízko ruin Kumránu. Na území kumránské osady archeologové objevili několik dalších jeskyň: 5Q (1952), 7Q, 8Q, 9Q (1955) se zlomky rukopisů, a také jeskyně 10Q se stopami jediného obyvatele, zde byl i ostrakon s prvními dvěma písmeny jména, ale nebyly nalezeny žádné svitky. Beduíni odkryli ještě dvě jeskyně: 6Q se zlomky více než 30 svitků na západ od osady v září 1952 a nakonec v roce 1956 jeskyni 11Q s více než 20 rukopisy.
Kumránská sbírka
Sbírka kumrámské komunity čítá přibližně 900 dokumentů psaných v hebrejštině, aramejštině a řečtině (koiné). Většina z nich se datuje začátkem 2. st. př. n. l. – 1. st. n. l., za pozdější datum se považuje rok 68 n. l., kdy komunita přestala existovat. Na základě paleografických dat byla vyvinuta obecně uznávaná chronologická klasifikace kumránských textů, rozlišují se 3 období: archaické neboli předhasmoneovské (konec 3. – začátek 2. st. př. n. l.), hasmoneovské (2.–1. st. př. n. l.) a „herodiánské“ (30 př. n. l. – 70 n. l.). Tento systém byl rozšířen na všechny texty nalezené v Judské poušti.
Téměř všechny texty jsou psány na pergamenu. Výjimkou je několik textů psaných na papyru a jeden text ražený na kovu (Měděný svitek). Bylo také nalezeno několik ostrakonů.
Neopatrným vyjímáním a ukládáním rukopisů jen malá část z nich po objevení zůstala zachována v dobrém stavu. Většina svitků musela být restaurována z přibližně 50 tisíc zlomků.
V dnešní době byly publikovány téměř všechny texty nalezené v jeskyních, s výjimkou těch, které skončily v soukromých sbírkách a nejsou veřejně dostupné. Ale počet takových materiálů je malý.
Kumránské texty lze rozdělit do 3 velkých skupin: biblické texty; apokryfy a pseudepigrafa, které byly známy ještě před kumránskými nálezy; texty vytvořené v komunitě nebo zařazené do její knihovny jako ideově blízké, které nebyly známy před objevením kumránských rukopisů.
Měděný svitek
V roce 1952 ve 3. jeskyni byly nalezeny 2 neobvyklé kovové svitky s vyrytými písmeny. Svitky byly vyrobeny z téměř čisté mědi s mírnou příměsí cínu (1 %), a po dlouhodobém skladování v jeskyni se staly velmi křehkými, jakýkoli pokus o rozvinutí by vedl k jejich zničení. Nakonec v letech 1955–1956 svitky byly rozřezány na úzké pláty a rozvinuty. Ukázalo se, že oba byly součástí popisu pokladů ukrytých po celé Judeji, obsahujících tuny zlata a stříbra. Tento objev vedl k několika hypotézám o tom, komu mohly poklady patřit a za jakých okolností byly ukryty (obyvatelé Kumránu, Zélóti, chrámoví kněží, účastníci povstání Bar Kochby atd.). Bylo organizováno několik expedicí, ani jedna však nebyla úspěšná.
Již před neúspěšnými expedicemi se předpokládalo, že svitek je folklórním dílem opěvujícím bohatství chrámu a ve skutečnosti žádné poklady neexistují. Dnes se většina badatelů drží této hypotézy.
Měděný svítek je nyní uložen v Jordánském archeologickém muzeu v Ammánu.
Řecké texty
Naprostá většina textů je psána hebrejsky nebo aramejsky. Výjimkou se staly rukopisy ze 7. jeskyně. Všechny jsou psány v řečtině. Jsou to jen malé zlomky, nicméně některé z nich byly identifikovány okamžitě po objevení jako úryvky ze Septuaginty: pasáže knihy Exodus a knihy proroka Jeremiáše. Většina fragmentů však zůstala neidentifikována. V roce 1972 se někteří badatelé pokusili dokázat, že část textů jsou pasáže z Markova evangelia a apoštolských listů. Většina vědců s touto rekonstrukcí nesouhlasila, ale nikdo nedokázal předložit jinou přijatelnou hypotézu. Teprve v roce 1997 H. Puech a E. Muro připustili, že významná část fragmentů svitků ze 7. jeskyně je součástí 1. knihy Henochovy (Muro. 1997). Dnes je tato hypotéza uznávána téměř všemi badateli.
Kumránská komunita
Jednou z nejkontroverznějších otázek kumránských studií je otázka původu komunity. Archeologické údaje umožňují určit okamžik vzniku osady v Kumránu, k tomu mělo dojít přibližně v roce 140 př. n. l. Ovšem pro badatele není hlavní otázkou vznik osady, ale doba vzniku samotného hnutí. Obecně se datuje začátkem 2. století př. n. l.
Existuje několik hypotéz o vzniku kumránské komunity. První předpokládá, že komunitu založili esejci. Argumentem je topografická blízkost Kumránu k místu esejské osady na břehu Mrtvého moře popsané Pliniem (Plin. Sen. Natur. hist. V 17 (73)). Další hypotéza tvrdí, že kumránská komunita vznikla v důsledku rozkolu v esejském hnutí. Existuje také saducejská hypotéza, která se zakládá na tom, že mnohé kumránské předpisy připomínají pravidla saduceů. Další hypotéze se říká babylonská, protože tvrdí, že hnutí vzniklo v době babylonského zajetí.
Vznikla také řada marginálních hypotéz spojujících kumránskou komunitu s prvními křesťany. Někteří předpokládali, že zvěst Jana Křtitele je založena na učení autorů kumránských textů. Jiní ztotožňovali v textech zmíněného Učitele spravedlnosti s Ježíšem Kristem nebo apoštolem Jakubem.
Žádná z těchto hypotéz neposkytuje spolehlivou odpověď na otázku vzniku komunity, ani dostupné zdroje neobsahují informace dostatečné pro její jistou identifikaci. Přesto je jasné, že to byla soběstačná skupina, stejně jako farizeové, saduceové, esejci, zélóti, samaritáni, první křesťané a mnoho dalších, které vznikly v Palestině na přelomu letopočtu.
Důvodem oddělení kumránské komunity od chrámového judaismu byla nespokojenost s existující náboženskou a politickou situací, především helenizací šířící se mezi kněžími, kteří se stále více zapojovali do politiky (to se týkalo zejména velekněze). Svět se výrazně měnil, lid Izraele už nebyl lidem, který uzavřel smlouvu na Sinaji a dobyl zaslíbenou zemi. Když Kumránci četli prorocké knihy, viděli v nich události a situaci své doby.
Jeden z nejstarších dochovaných kumránských textů Vybrané předpisy Tóry uvádí více než 20 rituálních praktik, které se liší od praktik chrámových. Dokument nepředpokládá radikální změnu kultu, ale nabízí přísnější výklad již existujících zákonů, který se mohl stát důvodem k rozkolu.
Existovalo mnoho rozdílů v názorech, ale lze identifikovat tři hlavní důvody, které přinutily kumránskou skupinu k oddělení a vytvoření vlastní komunity. Jsou to aktivní mesiášská očekávání a s nimi spojená víra ve zvláštní roli Učitele spravedlnosti; použití solárního kalendáře skládajícího se z 364 dnů; přesvědčení, že Jeruzalémský chrám je znesvěcen a kněží jsou zkažení.
Již zmíněný Damašský dokument může vrhnout světlo na rané období existence komunity. Podle něj se brzy po svém vzniku skupina musela přesídlit do Damašku, kde uzavřela „novou smlouvu“ s Bohem. Právě v exilu se v komunitě objevila postava, která sehrála klíčovou roli v jejím utváření – Učitel spravedlnosti. Zřejmě nebyl zakladatelem komunity, ale vedl ji nějakou dobu po jejím vzniku, formuloval její učení, protože podle komentátorů měl prorocký dar a právě jemu „Bůh odkryl všechna tajemství slov svých služebníků-proroků“ (1QpHab 7,5).
V textech se zmiňují odpůrci Učitele spravedlnosti vedeni tzv. bezbožným knězem, kteří ohrožovali život Učitele, hovoří se také o pronásledování ze strany Muže lži. Pokud první zjevně vedl vnější opozici, ten druhý mohl být lídrem skupiny vzniklé v důsledku rozkolu uvnitř komunity.
Alegorický jazyk komentářů je docela nesrozumitelný. Existuje mnoho spekulací o tom, kdo se skrývá pod rouškou Učitele spravedlnosti. O jeho smrti se téměř nic neví, ale někteří badatelé vidí v textech náznaky jeho mučednické smrti (Bruce F. F. The Teacher of Righteousness in the Qumran Texts. L., 1957, s. 31–34). Po jeho smrti v komunitě vzniká mesiášská víra v brzký návrat vůdce.
Vnitřní život komunity
V kumránské sbírce se dochovalo několik stanov upravujících život komunity. Nejvýznamnější z nich jsou Stanovy komunity a Damašský dokument. Tradičně se má za to, že legislativní část Damašského dokumentu byla vypracována pro členy komunity, kteří žili ve městech a vesnicích, mimo jiné Židy, zatímco Stanovy byly vytvořeny pro ty, kteří žili v ústraní, například v Kumránu.
Podle Damašského dokumentu členové komunity formálně nebyli oddělení od společnosti, mohli se ženit, vychovávat děti, mít otroky, věnovat se obchodu, zemědělství a vlastnit majetek. Chodili do Jeruzalémského chrámu, ale trvali na přísnějším dodržování pravidel rituální čistoty. Dokument také uvádí, že členové komunity, stejně jako Izrael během exodu, považovali své osady za „stany“ a sebe za vyvolené. Každý takový „stan“ sestával z nejméně 10 mužů, kněze a správce. Kněz byl duchovním vůdcem komunity, hlavou rady starších, vykládal Zákon. Správce vykonával administrativní a pastorační funkce, rozhodoval o tom, kdo může vstoupit do komunity. Na život komunity také dohlíželi soudci, kteří vybírali měsíční příspěvky ve prospěch nuzných.
Připojit se ke komunitě bylo docela jednoduché. Po rozhovoru se správcem uchazeč skládal přísahu. Podobnou přísahu po dosažení věku 20 let skládali i ti, kteří se v komunitě narodili. Vstoupit do společenství nemohli lidé s tělesným a mentálním postižením, protože komunita byla chápána jako sbor andělů, vedle nichž se nemohlo nacházet nic nečistého nebo nedokonalého.
Nedodržení pravidel se trestalo. Obvyklým trestem bylo odloučení od společenského života na dobu několika dnů až roku a půl, v závislosti na závažnosti provinění. Pro exkomunikaci z komunity bylo 5 důvodů: zločin hodný trestu smrti, pomluvy proti komunitě, cizoložství a reptání proti starším nebo proti pravidlům komunity.
Při vstupu do komunity si lidé zachovávali svůj majetek, nadále bydleli ve svých domech, se svými rodinami, a měsíčně věnovali dvoudenní výdělek na podporu nuzných členů. Zabývali se vinohradnictvím, chovem dobytka, drůbežářstvím, rybolovem, včelařstvím a obchodem.
Zdá se, že jediné, co členy komunity spojovalo, byla duchovní a ideová blízkost a vzájemná péče. To byla podle autorů podstata smlouvy uzavřené v Damašku – „přinášet svaté oběti… milovat každého svého bratra jako sebe sama, držet za ruku chudé, žebráky a osadníky, aby každý usiloval o blaho svého bratra“ (CD 6. 20–21).
Druhý dokument, Stanovy komunity, je adresován skupině žijící podle přísnějších pravidel, asketicky, v samotě na poušti. Je pravděpodobné, že právě těmito pravidly se řídila osada v Kumránu.
Komunita Stanov byla přísně hierarchická a řídili ji, alespoň v raných fázích její existence, kněží a levité. Hlavním principem života společenství byla jednota ve všem: v majetku, v práci, ve službě společnému cíli – přípravě na příchod mesiášů Árona a Izraele, na poslední válku a poslední soud (1QS 9.11). „Společně jedli“, „společně žehnali“, „společně se radili“ (1QS 6,2-3). A byli syny světla, kteří povstali proti synům tmy – celému lidstvu.
Než se uchazeč stal členem komunity, musel absolvovat 2 roky výuky a složit závěrečnou zkouškou, určoval se i jeho „úděl“. Ten závisel na náklonosti člověka k dobru a spravedlnosti, což zase záviselo na „množství světla v něm“. Míra „světla“ se zjišťovala během pohovoru nebo sestavením horoskopu; fragmenty takových horoskopů se dochovaly mezi kumránskými rukopisy. Na údělu záleželo postavení člověka v hierarchii komunity, ale také míra lásky, která mu náleží (1QS 9.10). Stejně jako předměty měly různé stupně nečistoty, tak členové komunity měli různé stupně rituální čistoty. Ve Stanovách se říká, že během setkání členové komunity seděli podle svého postavení: „Kněží sedí na předním místě, starší na druhém, zbytek lidu sedí každý podle své hodnosti“ (1QS 6. 8-9).
Archeologické nálezy z Kumránu a sousedních osad naznačují, že hlavní zemědělskou činností obyvatel bylo pěstování datlí, ječmene a vína. Zvířecí kosti nalezené v osadě svědčí, že Kumránci chovali dobytek. Kromě toho se osadníci zabývali řemesly: tkali koše a rohože, vyráběli jednoduché látky, datlový med a bitumen a také těžili sůl. Můžeme také s jistotou říci, že existovala dílna na činění kůže nezbytné pro kopírování textů a v samotném Kumránu byly objeveny pece a dílna, ve které se vyrábělo jednoduché nádobí (Roitman A. From Dawn to Dusk among the Qumran Sectarians // A Day at Qumran. Jerus., 1997).
Stanovy stejně jako Damašský dokument měly poměrně přísný systém trestů za porušení způsobu života, mravních a společenských norem komunity.
Zánik
Na začátku 1. st. př. n. l. esejské hnutí, jehož součástí byli zřejmě i Kumránci, nabývalo na síle. V roce 31 př. n. l. byla osada v Kumránu zničena zemětřesením a její obyvatelé museli hledat útočiště v jiných „stanech“, zejména v Jeruzalémě.
Co se dělo v komunitě v polovině 1. st. př. n. l., není jasné. S jistotou můžeme říci, že po smrti Učitele spravedlnosti v komunitě zesílily eschatologické nálady a mesiášská očekávání, k tomu přispěla složitá politická situace a rostoucí náboženská a politická fragmentace židovské společnosti.
Polovina 1. st. př. n. l. se stala krizovým obdobím kvůli tomu, že očekávaný eschaton nenastal. Kumránci se ocitli v situaci „kognitivní disonance“ (Festinger, Riecken, Schachter. 1956), spojené s tím, že trvání „posledních dnů“ se stalo nejen teoretickou možností, ale skutečným problémem vyžadujícím řešení. Kumránci se zřejmě rozhodli čekat dál, protože pevně věřili v Boží prozřetelnost a v to, že konec světa dřív či později nastane.
Pokud jsou přibližné výpočty badatelů správné, od okamžiku neuskutečněného konce světa až do svého zániku komunita existovala ještě celé století nebo i déle. Pravděpodobně po celou tuto dobu Kumránci nadále očekávali konec, i když ne tak vášnivě, ale stále bedlivě sledovali známky jeho příchodu. Pozoruhodný je fakt, že ve 2. polovině 1. st. př. n. l. kreativní literární činnost téměř ustala. Začala fáze přepisování textů a uchovávání tradice.
To, že Kumránská komunita se nerozpadla v podmínkách nenaplněného eschatonu, hovoří o přizpůsobivosti jejího systému víry. Potvrzuje to i fakt, že komunitu zničili Římané, pravděpodobně poté, co Kumránci otevřeně podpořili židovské povstání, které považovali za vypuknutí poslední války.
Pokud jde o přesné datování a okolnosti zániku komunity, věda hovoří o dvou možných datech: léto roku 68, kdy X. legie potlačila poslední pokusy o odpor židovských povstalců v okolí Jeruzaléma, a jaro roku 73, kdy se římská vojska připravovala na dobytí pevnosti Masada.
Zdroj: Pravoslavná encyklopedie
Další zajímavé články:
