Světci. Prostředníci, nebo pomocníci?

V první neděli po Padesátnici si pravoslavná církev připomíná všechny svaté, kteří kdysi žili na světě. Odkud se vůbec vzal pojem svatý a k čemu je potřebujeme? Jak pomáhají nyní žijícím křesťanům a kdo z nás se může stát svatým?

Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů…

Svatý je především Bůh. Prorok Izajáš popisuje, jak spatřil Hospodina sedícího na trůnu a obklopeného serafy volajícími: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy (Izajáš 6:3). Hebrejské slovo kadoš, které se obvykle překládá jako „svatý“ znamená spíš ‚oddělený, zvláštní, vyňatý‘. Takže člověk může být svatý, jen pokud ho sám Bůh oddělí tak, jak oddělil Izajáše k prorocké službě, a přidělí mu svatost, připojí ho ke své svatosti. Svatý totiž znamená Boží, ten, v němž působí Bůh.

Sotva najdete člověka, který o sobě řekne, že je svatý. To by bylo přinejmenším neskromné. A čím blíž je člověk k Bohu, tím jasněji vidí své nedostatky a obrovskou propast mezi sebou a Stvořitelem.

Ale třeba ve Starém zákoně je svatým nazýván izraelský národ. Neznamená to však, že každý jeho představitel byl spravedlivý a čistý, prostě si Bůh tento národ vyvolil, aby skrze něj uskutečnil svůj plán spasení lidského rodu. Po vyvedení z Egypta jim řekl: Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím (Exodus 19:5). A později jim nařídil: Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý (Leviticus 11:44). Právě to, že Izrael byl oddělen, vyňat z množství národů, učinilo ho národem svatým.

Později toto pojmenování přijali křesťané. Stali se svatým národem jako nástupci starého Izraele, jako praví ctitelé Boha, kteří poznali a přijali jeho Syna. Apoštol Pavel nazývá adresáty svých epištol svatými: Pavel, z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše, a bratr Sosthenés církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým… (1. Korintským 1:1–2).

V Krédu je církev také nazývána svatou. Znamená to, že se skládá ze samých světců? Nikoliv. Znamená to, že je Boží, svatost církvi a jejím členům podává Bůh.

Kanonizace

Oficiálním uznáním člověka za svatého je kanonizace nebo svatořečení. Církevní kanonizace je zjevným potvrzením toho, co se již uskutečnilo na nebesích. Je to docela dlouhý a složitý proces. Člověk, aby byl uznán za svatého, musí především… umřít. Pouze hodnocením jeho života, činů a toho, jak zemřel, si lze udělat představu, zda byl skutečně spravedlivý. Po smrti má být jeho svatost nějakým způsobem potvrzena Bohem. Dělá se to prostřednictvím zázraků, které se stávají třeba na hrobu zesnulého nebo po modlitbě k němu.

Klasickým a dobře známým příkladem jsou zázraky nad hrobem sv. mučednice Ludmily. Objevovaly se tam hořící svíce a také nabyl zraku jeden slepec. Pozoruhodný je také příběh, který uvádí kronikář Kosmas:

Paní abatyše Windelmuth, služebnice Boží pobožná, dala dokonalé přestavěti kostel svatého Petra apoštola… Když pak si abatyše vyžádala, aby jej biskup posvětil, a podle obyčeje uložila ta paní do schránky ostatky svatých, podala mezi jinými biskupovi látku na píď širokou, kterou dostala ze závoje svaté Ludmily, aby ji rovněž uložil mezi svaté ostatky do schránky. Tu biskup jaksi rozhorleně řekl: „Paní, nemluv mi o její svatosti, nechávej stařenku, ať odpočívá v pokoji.“ K tomu abatyše pravila: „Nemluv, pane, nemluv tak, neboť Bůh pro její zásluhy mnoho velkých věcí denně činí.“ Ihned přinesli na rozkaz biskupův veliký kotel, plný žhavého uhlí. Biskup vzýval jméno svaté Trojice a vhodil pak látku na uhlí sálající plameny. Ku podivu! Obláček kouře a plamének vyšlehl kolem látky, ale nic jí neuškodil. A k zvětšení zázraku přispěla i ta věc, že pro silný žár nebylo možno látku dlouho vyjmouti z plamenů, a když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána. Tímto zřejmým zázrakem byli jsme biskup i my všichni tak překvapeni, že jsme ronili radostné slzy a vzdávali díky Kristu.

Řadou zázraků Bůh potvrzuje fakt, že svatý je s ním a modlí se za nás.

Ale kdo potřebuje oficiální církevní svatořečení? Světec? Nikoliv. Kanonizace není jakási odměna, tu už obdržel od Pána. Potřebujeme ji my, abychom věděli, že máme u Boha přímluvce, a inspirovali se jeho životem. Není v moci církve nikoho učinit svatým nebo kohokoli z jejich řad vyloučit. Církev pouze konstatuje skutečnost svatosti toho či onoho člověka, skutečnost, která je potvrzena jeho pravou vírou, spravedlivým životem a zpravidla, i když ne vždy, zázraky po jeho smrti.

Proč se obracíme na svaté?

Modlíme se ke světcům a prosíme o jejich přímluvy u Boha. Odkud se vzala tato tradice? Nahlédneme do Písma svatého. V poslední kapitole knihy Job se Bůh hněvá na Jobovy přátele, kteří ho neprávem obviňovali a pomlouvali, a říká jednomu z nich: Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Job… Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Job ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení (Job 42:7–8). Zde sám Bůh dává pokyn prosit spravedlivého člověka o modlitbu.

V 20. kapitole knihy Genesis Bůh říká Abímelekovi, králi gerarskému, aby vrátil Abrahamovi jeho ženu Sáru a prosil proroka o modlitbu: Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu (Genesis 20:7).

O modlitbě spravedlivých mluví i král David: Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho (Žalm 34:16). Ale třeba v knize proroka Jeremiáše jsou docela trpká slova Hospodina o tom, že se neslituje nad hříšným lidem, i když se za něj budou přimlouvat Mojžíš a Samuel: I kdyby se přede mne postavil Mojžíš a Samuel, nepřiklonil bych se k tomuto lidu (Jeremiáš 15:1).

O modlitbě světců hovoří i novozákonní autoři. Apoštol Petr opakuje Davidova slova: Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám (1. Petrův 3:12). Apoštol Jakub: Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců.  A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu (List Jakubův 5:16–18). Apoštolu Jakubovi se zdá očividné, že svatý život umožňuje člověku konání zázraků.

Po modlitbě svatého Bůh může zrušit svůj vlastní rozsudek nad lidmi. Vzpomeňme si rozhovor Abrahama s třemi andělskými hosty při božišti Mamre:

–  Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých?…

–  Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu. (Genesis 18:23–26)

Proč tomu tak je? Protože Kristus slíbil těm, kteří v něj uvěří, působící Božskou milost: Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno (Jan 17:22). Pokud člověk usiluje o to, aby proměnil svět, očistil ho od hříchu, přivedl své bratry a sestry k Bohu, stává se Božím spolupracovníkem a má právo přimlouvat se za jiné lidi. K němu Hospodin vždy přikloní ucho, protože se nepřimlouvá jako služebník, nýbrž jako syn.

Když naši spravedliví bratři a sestry odcházejí do Království nebeského, naše spojení s nimi nemizí. Každý z nás skrze křest vstupuje do církve proroků, apoštolů, mučedníků, svatých otců a podle sv. Pavla nejsme již tedy cizinci a přistěhovalci, máme právo Božího lidu a patříme k Boží rodině (Efezským 2:19). Království nebeské je láska, protože Bůh je láska. A rajská rodina je církev, která spojuje všechny křesťany s Kristem.

Před Bohem jsou všichni živí. Věříme, že po smrti těla život duše pokračuje. To znamená, že nic nebrání zesnulému spravedlivému pomáhat žijícím. Ti, kteří jsou s Pánem, jsou živější než my, protože vstoupili do života věčného. V knize Zjevení čteme o to, co spatřil sv. Jan Evangelista v duchovním světě: Čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu (Zjevení 5:8). A později jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem. A vystoupil dým kadidla spolu s modlitbami posvěcených z ruky anděla před Boží tvář (8:3–4).

Nejlépe tuto jednotu všech křesťanů, žijících a zesnulých, lze cítit během liturgie. Modlíme se spolu s přesvatou Bohorodicí a všemi svatými, kteří již vstoupili do Božího Království. Bohoslužba spojuje všechen lid Boží skrze čas a prostor. Smrt nemůže zničit tuto jednotu víry, protože v jejím středu je Kristus – vítěz nad smrtí.

Má každý světec svou specializaci?

Zvyk modlit se při určitých příležitostech k určitým svatým se na první pohled zdá zvláštní a poněkud pohanský. Proč třeba, když vás bolí hlava, se vyplatí modlit k Janu Křtiteli? Nebo před cestou se obracet na sv. Mikuláše?

Taková specializace bývá přeháněna. Ovšem je třeba připomenout, že někteří světci již za svého pozemského života pomáhali lidem v konkrétních situacích. Jsou to svatí léčitelé, jako například mučedník Panteleimon, svatí nezištní Kosma a Damian a mnozí další. Je logické, že i po ukončení pozemského života tito světci budou pomáhat nemocným. Dostali dar od Boha, který si zachovali i po smrti. Jsou i další svatí, od kterých se očekává, že budou pomáhat lidem svého povolání – námořník námořníkovi, lovec lovci, voják vojákovi.

Existují ale přehnané příklady, které jsou v rozporu s normální logikou. Věří se, že Jan Křtitel, kterému byla useknuta hlava, pomáhá při bolestech hlavy. Jiný světec pomáhá proti housenkám, myším a dalším škůdcům… To ale neodpovídá ani pravoslavné víře, ani církevní tradici.

Světci nejsou pohanští bohové, nemůžeme od nich něco vyžebrat, domluvit se, získat je pozemskými dary. Neprosíme je, aby nám něco dali, ale aby spolu s námi prosili Boha. A je naprosto nemyslitelné, když se lidé, kteří se považují za členy církve Kristovy, sloužící Kristu jako jedinému Bohu, snaží Krista odsunout a na první místo ve svých modlitbách dávají někoho jiného. Takový přehnaný kult svatých bohužel existuje dodnes a svého času se stal jedním z důvodů rozkolu mezi křesťany na Západě, což vyústilo do tak kontroverzního fenoménu, jakým je reformace.

Musí se člověk modlit především ke svému svatému patronovi?

Každý z nás při křtu dostal jméno podle toho či onoho světce. Každý také má několik oblíbených svatých, k nímž se modlí nejčastěji. Ale svatých je obrovský zástup. Proč máme zvláštní úctu jen k některým? Neurazíme tím snad ostatní?

Není nic špatného ani divného v tom, že máme v oblibě jen některé svaté. Jsou nám z určitého důvodu bližší, zalíbili se nám svým životním příběhem, skutky, charakterem, temperamentem, třeba i smyslem pro humor. Chceme o nich vědět víc a komunikovat s nimi v modlitbách. Nemůžeme uctívat všechny ve stejné míře. Nejde to ani v rodině, někdo více miluje tátu, někdo mámu.

Někdo má rád svatého krále Davida za jeho melodické žalmy, jiný si přečetl něco ze Simeona Nového Teologa a zamiloval se do tohoto světce, další je zvláště připoután ke svatému Prokopu Sázavskému nebo Ivanu Českému, protože pouť k jednomu z těchto světců se pro něj stala hlubokým duchovním zážitkem.

Svou pozorností k některým světcům samozřejmě neurážíme jiné. Kde jsou svatí, tam nejsou žádné urážky, pýcha ani jiné vášně. Ale samozřejmě neměli bychom zapomínat, že každý světec je jedinečnou a úžasnou osobností. Člověk by se měl snažit dozvídat se o jiných svatých, číst jejich životy a nahlížet do jejich činů, napodobovat je.

Občas můžeme slyšet o nějakém svatém, že je silný, a že modlitba k němu je účinnější než k někomu jinému. Mnozí věřící se snaží sehnat jakousi svatyni spojenou s takovým světcem – posvěcený olej, kus látky, do které byly zavinuty ostatky, nebo cokoliv jiného. To už je ale spíše magismus než skutečná křesťanská víra. Velkou milost může přinést každý drobek či kapka svatyně, pokud celou svou duší směřujeme k Bohu. Ale ani ta nejslavnější svatyně nemůže roztavit led v srdci, když si to člověk nepřeje, protože Bůh respektuje naši svobodu. Zárukou úspěšného duchovního života a modlitby k Bohu, Bohorodici či svatým je upřímnost a čistota srdce.

Písmo mluví o svatých jako o zástupu svědků. Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu (Židům 12:1–2).

Všichni svatí, proste Boha za nás hříšné!

Redakce

Mohlo by vás zajímat: