Platon. Cesta k ideji
Mnozí považují Platona za ústřední postavu filozofie. Podle anglického filozofa 20. století Alfreda Whiteheada „celé dějiny filozofie nejsou ničím jiným než komentářem k Platonovým spisům“. Platon položil téměř všechny filozofické otázky a odpověděl na ně tak moudře, že jeho odpovědi jsou aktuální dodnes, a zvláště pro křesťany.
Svatý Augustin psal o Platonovi ve svém díle O Boží obci: „Nikdo se k nám nepřiblížil více než filozofové jeho školy.“ Řecký filozof učil, že ideální bytí je vyšší než materiální. Ukázal, že poznání rozumem je vyšší než poznání citem – nepoznáváme Boha citem, Boha nelze vidět.
V oblasti mravní Platon také předčí všechny filozofy a je blíž ke křesťanství, protože tvrdil, že štěstí lze dosáhnout jedině ve světě idejí, tj. v Bohu.
Často se říká, že Platon ovlivnil křesťanskou teologii. Na jedné straně je to tak a mnozí církevní otcové ve svých dílech používali principy platonské filozofie. Ale slavný ruský filozof kněz Pavel Florenskij napsal: „Není to křesťanství, co platonizuje, ale Platon, jenž christianizuje.“ Opírali se křesťanští otcové o Platona? Spíš Platon již 400 let před Kristem dospěl ke stejným závěrům, jaké křesťané přijali z rukou samotného vtěleného Boha.
Stejného názoru se drželi i další myslitelé. Blízkost křesťanských a platonských pozic byla očividná již v prvních staletích křesťanské doby. Proto se objevila hypotéza, že Platon nemohl dosáhnout takových výšin sám, vlastní myslí. Filozof hodně cestoval, hledal moudrost, byl mimo jiné i v Egyptě, kde se teoreticky mohl seznámit s první knihou Mojžíšovou – knihou Genesis – a přehodnotit ji po svém. Platona dokonce nazývali řecky mluvícím Mojžíšem. Augustin později ukázal, že tato hypotéza byla mylná, ale svého času byla velmi rozšířená.
Jako příklad lze uvést svatého Řehoře z Nyssy a svatého Maxima Vyznavače, Klementa Alexandrijského a Órigena, v jehož učení bylo mnoho pochybného, ale i mnoho správného a poučného. A právě prostřednictvím Órigenova díla se s Platonovými myšlenkami seznámili kappadočtí otcové a vysoce si vážili Platonovy filozofie, i když některé aspekty jeho učení oprávněně kritizovali.
Proč je na světě tolik zla?
Platonův filozofický vývoj lze sledovat v kontextu dramatu, které se odehrálo v jeho mládí. Ve věku 20 let se stal Sokratovým žákem. Byl ze svého učitele nadšen a studoval u něj osm let. Sokrates byl nakonec obviněn z rouhání a odsouzen k smrti. Pro mladého muže to bylo osobní tragédií: potkal ideálního učitele, vzor absolutní mravnosti, který ale byl z ničeho nic nespravedlivě popraven. Proč? Za co? Proč je na světě tolik zla a nespravedlnosti? Tato otázka trápila Platona celý život.
Z toho vyvstává další problém. Jak zajistit, aby lidé podobní Sokratovi nebyli popravováni, ale naopak respektováni, a stali se z nich vůdcové lidu? Takoví lidé by mohli vybudovat spravedlivý stát. Jsou to dva základní problémy platonské filozofie: proč je na světě zlo a jak zajistit, aby zlo nebylo?
Písmo škodí
Sokrates říkal, že písmo je nejškodlivější vynález, protože když člověk zapíše svou myšlenku, je již připraven na ni zapomenout. A pravdu lze poznat pouze tehdy, když spojíte všechny pojmy dohromady. Pokud nějaký pojem ze své mysli vypustíte, přestane existovat obecný systém pojmů, pravda je tak roztržená, pravda již není. Proto pravdu lze poznávat, jen dokud člověk má vše ve své mysli. To je samozřejmě nemožné, ale… ne pro Sokrata.
Platon tak stojí před dilematem: „Pokud zapíšu Sokratovy úvahy, zradím svého učitele; pokud nezapíšu, stejně ho zradím, protože se o Sokratovi nikdo nedozví, časem na něj zapomenou.“ Nebo se může stát něco horšího: napíše o něm někdo z jeho nepřátel. Tak řecký komediograf Aristofanés skutečně napsal komedii „Oblaka“, v níž zesměšnil Sokrata, prezentoval ho v podobě škodlivého excentrika diskutujícího o tom, co lidé nepotřebují.
Veliký Platon vyřešil dilema vynalezením geniálního žánru dialogu. Pomocí něj nás zve do kruhu Sokratových žáků. Při čtení Platonových dialogů se zdá, že jsme svědci těchto rozhovorů a vnímáme Sokratovu myšlenku živě, v dynamice.
Mnozí filozofové pak budou napodobovat Platona. Svatý Augustin ve svých raných spisech, Petrarca a další filozofové z období renesance, Galilei, Berkeley, Schelling používali žánr dialogů. Ale nikdo v tom nevynikl tak jako Platon. Proč? Protože pouze v jeho dialozích je přítomná živá myšlenka skutečného, historického Sokrata. Sám Sokrates učí čtenáře Platonových spisů myslet.
Platonovy Dialogy mají jednu zvláštnost: všechny jsou nedokončené. Ne v tom smyslu, že je Platon nedopsal, ale v tom, že v nich nedává definitivní odpověď. Naopak klade otázku.
Ústy Sokrata Platon navrhuje: „Popovídejme si o tom, co je spravedlnost,“ jindy se ptá: „Co je to krása?“ nebo: „Co je to vědění?“, „Co je odvaha?“ Čtenář se těší na odpověď, ale dialog končí tím, že jeho účastníci se domluví, že budou pokračovat jindy… Platon spolu se Sokratem a jeho přáteli nás zvou do světa myšlení, ukazují nám směr, způsob, jak myslet, jak hledat odpověď na otázku, ale každý kráčí touto cestou sám. V Dialozích se dává metoda poznání, která vybízí k myšlení.
Ale i Pán Ježíš Kristus nás vyzývá k zamyšlení. Dává nám pouze ty nejpodstatnější odpovědi nutné ke spáse, ale nemáme žádné pokyny o výzvách každé doby. Musíme se rozhodnout sami.
Geometrie jako argument
Platon založil školu zvanou Akademie, nacházela se v háji zasvěceném řeckému hrdinovi Akadémovi. Jejím mottem bylo: „Bez znalosti geometrie sem nikdo nevstupuj.“ A byl to striktní požadavek, uchazeč měl složit přijímací zkoušku z geometrie. Důvody byly dva: za prvé, matematika nejlépe vyvrací sofistiku, a za druhé, matematika učí myslet, dokazovat a odhalovat pravdu. Platon si jasně uvědomoval to, o čem mluvil Sokrates: hlavními nepřáteli pravdy jsou sofisté. Sofisté učí, že každý má svou pravdu, „člověk je mírou všech věcí“, neexistuje žádná objektivní pravda, která by nezávisela na člověku. Ale Sokrates učil, že pravda je jen jedna – objektivní, nezávislá, božská. Ale jak to vysvětlit lidem?
Sokrates používal svou slavnou metodu besedy. Představte si debatu mezi Sokratem a sofistou. Kdyby byl sofista důsledný, řekl by: „K čemu je ta polemika? Myslíš si toto a já si myslím toto. A pojďme každý svou cestou.“ Ale Sokrates kladením otázek vždy donutil sofistu, aby polemizoval, hájil svůj názor a vlastně přiznal, že pravda je jen jedna. Tato metoda však měla značnou nevýhodu: ne každý mohl dospět ke správnému závěru sám a někteří, jak si pamatujeme, jako poslední argument mohli použít pěsti.
Proto Platon, jenž byl pragmatičtější než Sokrates, nachází jiný, přesvědčivější argument: matematiku, nebo přesněji geometrii. Geometrie může jasně dokázat, že součet úhlů v trojúhelníku je 180 stupňů, a už je to jedno, co se komu zdá. Někomu se může zdát, že součet je 170 stupňů nebo 200, ale nemohou to dokázat. Platon svým požadavkem dosahuje dvou cílů: přijímá do Akademie matematiky, kteří již vědí, že existuje objektivní pravda, aspoň v oblasti matematiky, což znamená, že sofisté se mýlí; a kromě toho matematici vědí, jak pravdu dokázat. V této vědě je hledání pravdy snazší než ve filozofii, kde nejsou výkresy, není žádná vizuální opora. Ale když se naučíte geometrii, můžete se naučit uvažovat i v oblasti čistého myšlení. Proto je matematika očkováním proti sofistice, je to umění jasného logického myšlení.
Proto velký filozof 20. století Edmund Husserl řekl, že Platon byl prvním vědeckým filozofem, který tvrdil, že pravdu je třeba hledat pomocí přísné, vědecké, racionální metody.
Mění se všechno kromě…
Platon odhaluje existenci světa idejí, přemýšleje o poznání světa. Tomu je věnován jeden z jeho dialogů nazvaný Theaitétos. Theaitétos je jméno Sokratova mladého společníka (je zřejmé, že zde již Sokrates vystupuje jako literární postava, jeho jménem mluví sám Platon). Sokrates vyzývá Theaitéta, aby se zamyslel nad otázkou: co je vědění? Theaitétos dává jasnou odpověď: vědění je smyslové vnímání. S tím souhlasí snad každý: pokud něco vidí, ví o tom. A pokud nic nevidí, třeba v temné místnosti, pak neví, co v té místnosti je. Vědění je zřejmě smyslové vnímání. Zdá se, že Sokrates, tedy Platon, s tím souhlasí, ale pak říká: „Je to mnohem složitější“ a uvádí mnoho různých argumentů, které ukazují, že poznání se neomezuje pouze na smyslové vnímání. Nebudeme se jimi zabývat podrobně, pouze vyjmenujeme ten nejdůležitější, který se spočívá v následující posloupnosti úvah.
Platon, stejně jako Hérakleitos, tvrdí, že v hmotném světě se vše mění. Mění se svět kolem člověka, mění se i sám člověk, v každém dalším okamžiku bude svět jiný. Ale pokaždé vidíme před sebou stejné lidi, i když se neustále mění. Po vnější straně se každý časem změní, ale podstata, nějaký neměnný základ, který poznáváme nejen smysly, ale i rozumem, je neměnná. Rozum nepoznává vnější hmotnou slupku, ale právě podstatu věci, která je neměnná.
Jinými slovy, Platonovu logiku lze vyjádřit jednoduchým sylogismem: jestliže je vědění získáváno pouze prostřednictvím vjemů, které se zabývají smyslovým hmotným světem, a tento hmotný svět se neustále mění a mění se i člověk poznávající tento hmotný svět, neexistuje žádné věčné, neměnné vědění. Ale věčné a neměnné vědění existuje. Víme o tom aspoň díky matematice: součet úhlů v trojúhelníku je vždy 180 stupňů. Pokud existuje nějaké věčné a neměnné vědění, pak musí existovat i jeho předmět, to znamená, že musí existovat nějaký věčný a neměnný svět, jemuž Platon říká „svět idejí“. Existují proměnlivé předměty, které vidíme očima, ale existují i jejich ideje, podstaty, které poznáváme rozumem.
Jednoho dne na Platonovu lekci přišel Diogenés ze Sinópé. Platon v tu chvíli vysvětloval své učení o idejích na příkladu stolu a poháru. Kromě stolu a poháru podle Platona existuje idea stolu a poháru, jaká si stolovost a pohárovost. Diogenés namítl: „Já, Platone, stůl a pohár vidím, ale stolovost a pohárovost naprosto ne.“ Platon odpověděl: „To se rozumí, máš totiž oči, jimiž je možno vidět pohár a stůl, nemáš však rozum, jímž se zří stolovost a pohárovost.“
Hmota vnáší do světa nedokonalost
Platon používá termín idea, někdy eidos. Od toho jsou odvozena slova idealismus, ideální. Lidé jsou různí: někteří jsou chytřejší, jiní však hloupější, někteří jsou krásnější, zdravější atd., ale jsme přesvědčení, že člověk musí být chytrý, krásný, laskavý, zdravý. Nemoc je nedostatek zdraví, hloupost je nedostatek inteligence. A existuje určitý ideál. Idea je vždy ideál a hmota vnáší do této ideální podstaty nedokonalost.
Platon, aby jasněji vysvětlil, co je svět idejí, vypráví takový mýtus. Představme si jeskyni a lidi, kteří jsou v ní uvězněni. Jsou spoutáni tak, že se nemohou hýbat a jsou nucení hledět pouze na stěnu před sebou. Je zde i východ z jeskyně, o kterém vězni nevědí, a venku je skutečný svět. Nešťastníci vidí na stěně jeskyně jen stíny skutečných předmětů. Pokud se rodí, žijí a umírají v jeskyni, tyto stíny se pro ně budou jevit jako skutečné a jediné existující věci.
Ale představme si, že někdo vejde do jeskyně, osvobodí jednoho z vězňů a vyvede ho ven. Tento vězeň se bude zpočátku cítit bolest, jeho končetiny se nebudou moci hýbat, světlo ho zpočátku oslepí. Bude se chtít vrátit do jeskyně. Pak si ale jeho oči zvyknou, a bývalý vězeň nejdříve uvidí obrysy předmětů, které vrhaly stíny na stěnu. Poté uvidí i další detaily, až si nakonec všimne samotného slunce, které tyto objekty osvětluje. A co se stane s tímto vězněm, pokud se znovu vrátí do jeskyně? Opět uvidí řetězy a stíny. Těm, kteří jsou v jeskyni, začne vyprávět, že to nejsou opravdové předměty, ale pouhé stíny. A jak na to zareagují obyvatelé jeskyně? Budou se mu smát, myslet si, že se zbláznil, a pokud vytrvá, mohou ho zmlátit, nebo dokonce zabít. V tom je zřejmá narážka na Sokratův osud.
Platon tak prokázal, že kromě materiálního existuje svět ideální, objektivní, nehmotný. Nebýt tohoto světa, nebylo by žádné vědění, žádná pravda. Ale pravda existuje. To znamená, že existuje i svět věčné pravdy, ten svět je nehmotný, protože v hmotném se vše mění. Hmota vnáší do světa nedokonalost.
Co jsou třeba hodinky? Je to stroj, který ukazuje čas. Avšak každé hodinky mají spoustu nedostatků. Některé jsou příliš malé, jiné příliš velké, některé se zpožďují, jiné se předchází apod. Ale všechny ukazují čas, tedy jejich podstata neboli idea je stejná. Ideál je možný pouze v nehmotném světě a hmota jej deformuje. Zde Platon klade otázku: proč je ve světě zlo? Ale o tom si popovídáme příště.
Viktor Lega
Pokračování zde:
Čtěte také:
