Evangelium o sestoupení Ducha Svatého
Když je semeno zaseto, musí na něj sestoupit síla tepla a světla, aby naklíčilo. Když je strom zasazen, musí přijít síla větru, aby ho posílila. Když vlastník postaví dům, obrací se k síle modlitby, aby jej posvětil.
Náš Pán Ježíš Kristus zasel na nivě tohoto světa to nejvýběrovější semeno. A musela na něj sestoupit síla Ducha Svatého, aby to semeno ohřála a osvítila. Bůh Syn zasadil na divokém poli smrti strom života. Musel zafoukat mohutný vítr Boha Ducha Svatého, aby posílil strom života. Věčná Moudrost Boží vytvořila z vyvolených lidských duší své příbytky. A Duch síly i svatosti musel sestoupit na tyto příbytky, aby je osvětil.
Božský Ženich si vybral Nevěstu, církev čistých duší, a Duch věčné radosti musel sestoupit, aby zasnoubil nebe se zemí a oblékl Nevěstu do svatebních šatů.
Vše se stalo, jak bylo předpovězeno. Duch Svatý byl zaslíben a Duch Svatý sestoupil. Kdo by mohl slíbit sestoupení všemohoucího Ducha na zem než ten, kdo věděl, že ho tento Duch uposlechne a sestoupí? A komu mohl všemohoucí Duch být tak poslušný, když ne tomu, ke komu má dokonalou lásku?
Dokonalá láska je vždy připravena k dokonalé poslušnosti! Dokonalou lásku nelze dokonale vyjádřit jinak než dokonalou poslušností. Láska neustále bdí s touhou a odhodlaností poslouchat toho, koho miluje. A z dokonalé poslušnosti plyne jako proud medu a mléka dokonalá radost, která je přitažlivou silou lásky.
Otec má dokonalou lásku k Synu a Duchu. Syn má dokonalou lásku k Otci a Duchu. A Duch má dokonalou lásku k Otci a Synu. Podle této dokonalé lásky je Otec horlivě poslušný Synovi a Duchovi a Syn je horlivě poslušný Otci a Duchovi a Duch je horlivě poslušný Otci a Synovi. Dokonalá láska činí Otce dokonalým služebníkem Syna a Ducha; a Syna dokonalým služebníkem Otce a Ducha; a Ducha dokonalým služebníkem Otce a Syna. Stejně jako se žádná láska ve stvořeném světě nemůže srovnat se vzájemnou láskou Božských hypostází, tak se žádná poslušnost nemůže srovnávat s jejich vzájemnou poslušností. Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. – Buď vůle tvá! Nezjevují tato slova dokonalou poslušnost Syna Otci? Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, řekl Pán Ježíš Kristus při vzkříšení Lazara. A později také řekl: Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím“ (Jan 11:41–42; 12:28). Neukazuje to vše dokonalou poslušnost Otce Synovi? Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám… aby byl s vámi na věky. Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví (Jan 16:7; 14:16; 15:26). A skutečně v padesátý den po Vzkříšení Utěšitel, Duch pravdy, sestoupil na ty, jimž byl zaslíben. Není to svědectvím dokonalé poslušnosti Ducha Svatého Synovi?
To spásné pravidlo, které apoštol Pavel předepisuje všem věřícím: Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému (Řím. 12:10), se dokonale plní hypostázemi Svaté Trojice. Každá z hypostází v úctě dává přednost dvěma dalším. Kdyby se každá z Božských hypostází nesnažila projevovat uctivost a poslušnost vůči dvěma dalším, Božská Trojice by se utopila v jakési lhostejnosti hypostází.
A tak z bezmezné lásky Boha Ducha k Bohu Synu Duch Svatý s bezmeznou poslušností pospíšil splnit vůli Syna a sestoupil na apoštoly v předem určený čas. Bůh Syn věděl, že Bůh Duch Svatý ho uposlechne, a proto slíbil apoštolům, že sestoupí: Zůstaňte ve městě Jeruzalémě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti. Neptejte se, odkud Pán předem věděl, že tato moc z výsosti, Duch Svatý, sestoupí na jeho učedníky. Pán věděl předem nejen toto, ale i vše, co se bude dít až do skonání tohoto světa, ale i potom… Nicméně ještě předtím, než Pán začal mluvit o sestoupení Ducha, měl k tomu již souhlas Ducha. Nebo spíše sám Duch Svatý skrze něho mluvil o svém sestoupení. Neboť v evangeliu je psáno: Ježíš plný Ducha Svatého (Lukáš 4:1). A sám náš Pán Ježíš Kristus prohlásil v Nazaretě, že se na něm splnilo Izajášovo proroctví: Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst (Lukáš 4:18). Je tedy zřejmé, že Syn je v neustálém společenství s Duchem Svatým, stejně jako s Otcem, ve společenství vzájemné lásky, poslušnosti a radosti.
Jindy, v poslední, velký den svátků Pán Ježíš řekl: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! (Jan 7:37) Bylo to o slavnosti stánků, svátku, který se slavil na podzim na památku putování židovského národa pouští. V bezvodém Jeruzalémě bylo těžké dát obyčejnou vodu obrovskému davu. Speciální nosiči plnili chrámové nádoby vodou z rybníku Siloe. Proč Pán začal mluvit o žízni a vodě? Možná si lidé stěžovali, že mají žízeň? Nebo Kristus pohlédl na pracující nosiče, kteří tahali vodu ze Siloe na horu Moria, kde se nacházel chrám? Nebo v poslední den svátku chtěl Pán připomenout lidem se zkamenělými srdci duchovní žízeň? Jednou také řekl Samaritánce: Kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky (Jan 4:14). A vždy má na mysli tutéž životodárnou duchovní vodu, vyzývá každého, kdo žízní: Přijď ke mně a pij.
Kdo věří ve mne, „proudy živé vody poplynou z jeho nitra,“ jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven (Jan 7:38– 39). Pán především mluví o víře. Odměna je slíbená tomu, kdo v něj skutečně věří, tzn. věří tak, jak praví Písmo. Nechce, aby v něj věřili jako v jednoho z proroků, neboť všichni proroci prorokovali o něm. Nechce, aby ho považovali za nového Eliáše nebo Jana Křtitele, neboť Eliáš a Jan byli jeho služebníky, předchůdci. Ale sám sebe nenazývá ani služebníkem, ani předchůdcem. Písmo o něm praví jako o Synu Božím, jenž se narodil z Otce ve věčnosti a z přesvaté Panny Marie v čase. Když apoštol Petr vyznal tuto pravou víru v něj, říkaje Ty jsi Kristus, Syn Boha živého (Matouš 16:16), Pán ho pochválil. Když ho chtěli farizeové a zákoníci zmást různými zapeklitými otázkami, sám je zmátl a umlčel odkazem na Písmo svaté, které říká, že očekávaný Mesiáš není jen Syn Davidův, ale také Syn Boží (Matouš 22:41-46). Chce, aby v něj věřili jako v nejvyšší Boží zjevení, v němž se scházejí veškerá zjevení od počátku světa až do konce. Bez něj je marná víra, marná naděje a není láska. A o tom, že správná víra v něho je spásná, ten, kdo správně věří, bude přesvědčen.
Jak bude přesvědčen? Z jeho nitra poplynou proudy živé vody. Živá voda je Duch Svatý, vysvětluje to sám evangelista. Duch sestoupí na toho, kdo věří v Syna Božího, a životodárné proudy poplynou z jeho nitra. Ale proč z nitra? Protože těla světců jsou příbytky Ducha Svatého, jak praví apoštol: Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? (1. Kor. 6:19). V užším smyslu nitro znamená lidské srdce, jako centrum života, fyzického i duchovního. Též apoštol praví: Poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna (Gal. 4:6). Tak ze srdce jako z velesvatyně Ducha Svatého poplynou životodárné duchovní proudy a prostoupí celého člověka, tělesného a duchovního. V důsledku toho se tělo věřícího stane nástrojem ducha, a lidský duch nástrojem Ducha Svatého. Celý člověk bude očištěn, osvícen, posílen a učiněn nesmrtelným těmito proudy Boha Ducha, a veškeré jeho myšlenky, veškerá láska a všechny skutky zamíří do života věčného. Proudy jeho života poplynou do věčnosti, a proudy věčnosti naplní jeho život.
Ale když náš Pán Ježíš Kristus o tom mluvil, Duch ještě nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. Nebyl dán věřícím, ale vždy byl s Ježíšem. Duch ještě nezačal plně působit ve světě, protože Pán Ježíš ještě nebyl obětován za lidstvo a nedovršil své dílo jako Spasitel lidí. Ve spásném díle Otec má plnost působení ve světě, když posílá Syna, aby spasil lidi. Syn má plnost působení, když vykonává své spásné dílo jako Bohočlověk. A Duch Svatý má plnost působení, když posiluje a osvěcuje dílo Syna. Nelze to ovšem brát tak, že Syn a Duch nepůsobí, když působí Otec, nebo že Otec a Duch nepůsobí, když působí Syn, či Otec a Syn nepůsobí, když působí Duch. Ať je vám cizí tak zlá a bláznivá myšlenka. Dokud Syn ještě plně působil na zemi, spolupůsobili s ním Otec a Syn, což i bylo zjeveno při křtu v Jordánu. Sám Pán Ježíš Kristus řekl: Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji (Jan 5:17). Znamená to, že Otec a Syn působí spolu a současně. Stejně tak spolu a současně působí Duch Svatý a Syn, jak je patrné ze zaslíbení našeho Pána Ježíše Krista poslat k učedníkům Ducha Utěšitele, přitom ale i sám zůstane s nimi po všecky dny až do skonání tohoto věku (Matouš 28:20). Trojiční Božství je soupodstatné a nerozdílné, ale vůči stvořenému světu působí zjevněji prostřednictvím té či oné Božské hypostáze.
Zamysleme se nyní nad tím, jak bylo toto zaslíbení naplněno, nebo jak došlo k sestoupení Boha Ducha Svatého na apoštoly.
Když nastal den Letnic, byli všichni jednomyslně pohromadě. Podle přikázání svého Pána zůstali apoštolové v Jeruzalémě a čekali na moc z výsosti, která by je naučila, co mají dělat dál. Všichni apoštolové byli jednomyslní, duše všech byly naplněny vděčností za to, co se už odehrálo, a radostným očekáváním toho, co ještě mělo přijít. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden (Skutky 2:1–3). Co to bylo za hukot? Nebyl to hukot andělských zástupů? Nebo zvuk křídel cherubínů, jejž slyšel prorok Ezechiel (Ezechiel 1:24)? Ať ten hukot byl jakýkoli, nebyl ze země, ale z nebe, nebyl z pozemských větrů, ale z nebeské moci. Tento zvuk oznamuje sestoupení Krále nebeského, Boha Ducha, Utěšitele. Duch není oheň, stejně jako není holubice. Ale zjevil se u Jordánu jako holubice na znamení nevinnosti a čistoty našeho Pána Ježíše Krista a nyní se zjevuje jako oheň, na znamení ohnivé síly, která spaluje hříchy, znamení tepla, které zahřívá srdce, a znamení světla, které osvěcuje mysl. Duch není tělesný, ale v případě potřeby se zjevuje v té tělesné podobě, která nejlépe odpovídá danému okamžiku. A proč se Duch Svatý v tomto případě zjevil v podobě ohnivých jazyků, které spočinuly na každém z apoštolů, je zřejmé z následujícího:
Začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat (Skutky 2:4). Prvním působením Ducha se stalo to, že apoštolové začali mluvit jinými jazyky. Od samého úsvitu křesťanství evangelium spásy bylo určeno všem národům světa. Proto i Pán po svém zmrtvýchvstání nařídil apoštolům: Jděte, učte všechny národy. Neboť poté, co Židé, Bohem vyvolený národ, zavrhli Krista a ukřižovali ho, Pán si vyvolil nový národ, jenž se skládal ze všech národů světa. Tito lidé, i když nemluvili stejným jazykem, byli spojeni jedním Duchem a stali se jedním národem – církví Boží. Apoštolové, aby naučili všechny národy, museli mluvit jejich jazyky. Proto i obdrželi především tento dar, aby mohli začít svou misii. A v Jeruzalémě ten den byli zbožní židé ze všech národů. Všichni se divili, že slyšeli apoštoly každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové (Skutky 2:8–11).
Divili se a nevědouce, jak si to vše vysvětlit, začali říkat s posměškem: „Jsou opilí!“ Ale opilým lidem se střízlivý člověk zdá opilý a bláznivým rozumný připadá jako blázen. Ti, kteří byli opojeni pozemským, nemohli správně usuzovat o naplněných Duchem Svatým, již mluvili tak, jak jim Duch dával promlouvat? Ti, kteří jsou ponořeni do rutiny, nemají rádi překvapení, a když k tomu dojde, reagují buď hněvem, nebo výsměchem. Ale Duch Svatý není jako člověk, který se násilím vloupá do cizího domu. Vchází jen tam, kde se mu dobrovolně otevírají dveře, a kde je očekáván jako nejdražší a nejvítanější host. Apoštolové na něj netrpělivě čekali a on na ně sestoupil a přebýval v nich. Sestoupil na ně s hukotem, ovšem ne výhružným, ale radostným.
Ó bratři, Duch Svatý se raduje nevýslovnou radostí, když nalézá čisté a otevřené duše žíznící po něm! S radostným hukotem na ně sestupuje a obdarovává je svými bohatými dary. Sestupuje na ně jako oheň, aby v nich spálil poslední výhonky hříchu, jako světlo, aby je osvítil nezapadajícím nebeským světlem, jako teplo, aby je zahřál Božskou láskou, jež zahřívá zástupy nesmrtelných andělů v Božím království.
Jako první získali apoštolové dar jazyků, protože ho v té době nejvíce potřebovali. Ale později, opět v souladu s potřebami apoštolské služby, Duch na ně vylil další dary: dar konání zázraků, dar proroctví, dar soudnosti, dar řečnictví, dar trpělivosti, dar vnitřního pokoje, dar neotřesitelné víry a naděje, dar lásky k Bohu a lásky k lidem. Duch Svatý hojně a radostně rozdával tyto dary nejen apoštolům, ale i jejich nástupcům a všem svatým Kristovy církve dodnes, v souladu s lidskými potřebami a čistotou jejich srdcí.
Náš Pán Ježíš Kristus svým velkým spásným dílem přinesl velkou radost Otci i Duchu Svatému. Od prvních dnů Adama v ráji neměl Duch Svatý takovou radost, jakou měl v den Letnic, kdy mu Bůh Syn dal příležitost působit mezi lidmi v plné síle. Samozřejmě i předtím neustále působil v lidech, i když byli v okovech hříchu, od pádu Adama až do vzkříšení Krista. V té době však jeho působení bylo omezeno lidským hříchem. Úzkou bránou vcházel do lidských srdcí a přiléval olej do lampády jejich života, ale jen natolik, aby nezhasla nadobro.
Působil skrze zákony přírody a lidské zákony, skrze proroky a krále, umělce a mudrce do té míry, do jaké se mohli a chtěli poddat jeho působení. Kdekoli ukápla do prachu země slza vzniklá žízní po Boží pravdě, bylo to z toho tepla, kterým Duch zahřál lidské srdce. Kdekoli zazářila jasná myšlenka mudrce o jediném nesmrtelném Bohu, byla to jeho jiskra vložená do lidské duše. Kdekoli umělec skládal, vytesával nebo maloval nějaký obraz, jenž alespoň trochu otevíral zaslepenému lidstvu Božskou pravdu, zde se Duch setkával svým životodárným dechem s lidským duchem. Kdekoli se voják s vírou v Boha postavil na obranu pošlapané pravdy a spravedlnosti, zde vlil Duch svou sílu do lidského srdce. Ale to vše se dělo omezeně a bez velké radosti. Byly to jen drobky házené hladovým vězňům. Když náš Pán a Bůh Ježíš Kristus rozdrtil vězení hříchu a smrti a přivedl před Ducha Svatého svých dvanáct apoštolů jako dvanáct světlých královských příbytků, Bůh Duch Svatý s radostným hukotem sestoupil na ně v plnosti svého působení. Bůh Duch Svatý, jenž smutnil od dob Adamova hříchu, poprvé s velkou radostí znovu zahájil své neomezené působení v lidech.
Pro lepší pochopení uveďme toto srovnání. Slunce svítí jak v zimě, tak na jaře. Ale jeho světlo a teplo nemůže vést k tomu, aby v zimě něco vyklíčilo ze sněhu. Na jaře však světlo a teplo téhož slunce způsobí tak, že vše zaseté vyklíčí. Od Adama po Krista byla lidská duše podobná zemi v zimě. Duch Svatý svítil a hřál, ale lidská duše pro svou hříšnost a vzdálenost od Boha byla zamrzlá a nic se v ní nemohlo zaklíčit a přinést ovoce. Náš Pán Ježíš Kristus napravil lidskou duši a přiblížil ji k Bohu, zbavil ji ledu a sněhu, zaoral ji a zasel do ní Božské semeno. A pak Duch Svatý, jako slunce na jaře, svou mocí umožnil růst a přinášení podivuhodného sladkého ovoce na poli lidské duše. Zima nikdy neuvěří na zázraky, které koná na zemi jaro. Stejně tak lidé, kteří se vzdálili Ducha Svatého, jejichž duše je pokrytá ledem a sněhem vlastních sebeklamů, nikdy neuvěří, jakými úžasnými dary Duch zdobí ty, kteří se k němu přibližují a stojí pod paprsky jeho Božského světla a tepla.
Stejně tak i někteří lidé ze země vzdálené od Boha, zamrzlé a zastíněné hříchem, nevěřili apoštolům, když jim začali kázat o živém Bohu jsoucím na nebesích, o Otci, který k sobě volá všechny, kdo chtějí být nazýváni jeho dětmi; o Synu Božím, který se zjevil jako Člověk, žil mezi lidmi, trpěl pro lidi, vstal z mrtvých a vystoupil na nebe ve slávě; o Duchu Svatém, který na apoštoly sestoupil a obdařil je nebeskými dary; o naší věčné světlé nebeské vlasti, od níž nás odloučil hřích; o čistotě života, která se od nás vyžaduje, abychom se mohli vrátit do této naší nebeské vlasti a stát se spoluslužebníky a bratry andělů ve věčném životě. Někteří této radostné zprávě věřili, jiní ne.
Od Božských apoštolů poplynuly proudy živé vody po celém světě. Někteří přišli a napili se této živé vody, zatímco jiní ne. Apoštolové chodili mezi lidmi jako bohové, činili zázraky, uzdravovali každou nemoc a každou slabost, hlásali pokání a odpuštění hříchů. Někteří je radostně přijali, zatímco jiní je odmítli, rozčilovali se a posmívali se jim. Ti, kteří je přijali, zažili sjednocení s Duchem Svatým a jeho působení uvnitř svých srdcí. A tak svatý národ rostl a církev Boží se šířila a usazovala se ve světě. Semínko vyklíčilo a přineslo ovoce. Tak byl dům pravdy, jehož úhelným kamenem je náš Pán Ježíš Kristus, posvěcen Duchem Svatým, rozšířen do všech čtyř světových stran a jeho střecha dosáhla nebeských výšin.
Slavíce tento den jako svátek Ducha Svatého, který se z nekonečné lásky k Bohu Synu rozhodl s velikou radostí a poslušností sestoupit na zem a vzít do svých všemocných rukou dílo lidské spásy, připomeňme si v děkovných hymnech i přesvatou Pannu Marii, na niž sestoupil Duch dříve než na apoštoly. Na apoštoly Duch sestoupil jako na církev, na jednomyslné společenství svatých; a na Matku Boží jako na vyvolenou osobu. Sestoupí na tebe Duch Svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, oznámil přečisté Panně archanděl Gabriel. A ona mocí Ducha porodila toho, jímž jsou živeni všichni věřící. Ó přesvatá nejčistší Bohorodice, úsvite a kolébko naší spásy, vzore pokory a poslušnosti, naše přímluvkyně u Božího trůnu, modli se za nás bez ustání se svatými apoštoly!
Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, přijď k nám a usídli se v nás a přebývej v nás jako síla, světlo a teplo, jako život náš a radost naše! A očisti nás ode vší skvrny a spas, Blahý, duše naše! Naplň srdce naše radostí a ústa naše chvalozpěvy, abychom tě chválili a velebili s Otcem a Synem – Trojicí jednobytnou a nerozdílnou, nyní i vždycky, na všechny časy a na věky věků. Amen.
Svatý Nikolaj (Velimirović)
