Mezi Starým a Novým zákonem. Očekávání Mesiáše

Po smrti Malachiáše hlasy proroků utichly. Bohem inspirovaní muži již nehlásali slovo Boží jako dříve. Ovšem období, které trvalo od poloviny 5. století př. n. l. do příchodu Spasitele, nebylo historickým bezčasím. Božská prozřetelnost po tato čtyři a půl století připravovala nejen Palestinu, ale i celý Blízký východ na nejdůležitější události v dějinách lidstva.

Význam Danielova proroctví

Význam historického dění mezi dvěma zákony odhaluje kniha proroka Daniela. Babylonský král Nebúkadnesar měl sen. Viděl velikou sochu. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny… bez zásahu rukou se utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je. A rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. (2: 32–35).

Různé části sochy symbolizují posloupnost čtyř monarchií. Babylonské království (zlatá hlava) bude nahrazeno Médo-perskou říší. Dvě stříbrné paže naznačují dvoudílnou povahu tohoto království. Poté povstane třetí království, měděné, které bude mít moc nad celou zemí (2:39). Řecké království, které vzniklo v důsledku výbojů Alexandra Velikého (356–323 př. n. l.), se vyznačovalo svou silou a rozlehlostí. Čtvrtým královstvím je myšlena Římská říše, která v prvním období své existence byla pevná jako železo a poté, co do něj vstoupilo mnoho podmaněných národů, zchátrala jako hlína.

V každém z těchto období se postupně utvářely historické podmínky, které byly nezbytné pro příchod Mesiáše. Babylonské zajetí vedlo k duchovnímu a mravnímu obrození vyvoleného národa, za perských králů se Židé vrátili ze zajetí a postavili druhý chrám, byl obnoven život podle Mojžíšova zákona, působili proroci Ezdráš a Nehemjáš.

Po dobytí Blízkého východu Řeky začíná období helénismu, jehož hlavním rysem je syntéza řecké a místních orientálních kultur. Vedlo to k postupnému překonávání izolace národů Středomoří. Vznikla kulturní a historická půda pro apoštolské působení. Právě v tomto období došlo k události, která měla zvláštní význam pro život budoucí církve. Na žádost egyptského panovníka Ptolemaia II. Filadelfa (asi 285–246 př. n. l.) byly v Alexandrii sedmdesáti dvěma mudrci, vyslanými veleknězem Eleazarem, z hebrejštiny do řečtiny přeloženy biblické knihy. Tak vznikla Septuaginta – řecký překlad Starého zákona, který církev Kristova přijala již od apoštolských dob. Texty Nového zákona obsahují několik stovek citací z knih Starého zákona. Většina z toho je převzata z řeckého textu.

V roce 200 př. n. l. král syrské Seleukovské říše Antiochos III. Veliký porazil Ptolemaia V. Epifana. Palestina byla dobyta syrským královstvím. Noví vládci začali vnucovat Židům pohanské rituály a řeckou kulturu. Zvláště krutě si počínal Antiochos IV. (175–162 př. n. l.). Zakázal pod pohrůžkou smrti dodržování Mojžíšových zákonů (obřízky, šabatu atd.). Zaváděl se pohanský kult. Jeruzalémský chrám byl znesvěcen a proměněn v chrám řeckého Dia. Židé, kteří zůstali věrni pravému Bohu, obětavě bránili svou víru. Devadesátiletý kněz Eleazar odmítl porušit zákon a statečně přijal smrt. Po něm byli zavražděni jeho žáci – sedm bratří. Posíleni příkladem svého učitele, modlitbami a poučeními své matky stali se svatými mučedníky. Poté svou duši do rukou Božích odevzdala i jejich matka. Statečnost makabejských mučedníků vysoce cenili svatí otcové – Cyprián z Kartága, Ambrož Milánský, Řehoř Teolog a Jan Zlatoústý.

V roce 167 př. n. l. Židé pod vedením kněze Matatiáše a jeho pěti synů povstali. Vojska vedená jedním z bratří Judou osvobodila zemi z nadvlády Seleukovců. Pro svá vítězství nad nepřáteli Juda získal přezdívku ha-Makabi odvozenou od aramejského slova kladivo. Podle jména rodu, z něhož pocházel Matatiáš, se tomuto období říká hasmonejské nebo makabejské.

V roce 63 př. n. l. římská vojska pod velením Pompeia zaútočila na Jeruzalém. Židovský národ naposledy ve svých dlouhých biblických dějinách ztratil svou nezávislost a byl pro své hříchy vydán Bohem do rukou Římanů. Římští vládcové připojili Palestinu ke své východní provincii Sýrii. Idumejec Herodes, potomek Ezaua, bratra patriarchy Jákoba, v roce 37 před Kristem obdržel od římského senátu královskou moc nad Judeou sousedící s Idumeou.

Římská říše, táhnoucí se od Británie k Eufratu, si podmanila mnoho národů a odstranila hranice států. Díky tomu vnikly dobré podmínky pro šíření křesťanství jako světového náboženství.

Právě v době existence čtvrté říše se objevil kámen, který rozdrtil mocnou sochu. Byl to Pán Ježíš Kristus. Horou, z níž se bez zásahu rukou utrhl, byla přesvatá Bohorodice. A ten kámen se nakonec stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi, která byla připravena na jeho příchod všemi popsanými událostmi.

Starozákonní proroctví o Kristu

Písmo svaté Starého zákona prorocky předpovědělo všechny nejdůležitější události v životě Mesiáše.

Prorok Micheáš poukázal na místo narození Spasitele: A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných (Micheáš 5:1). Tato paremie se čte na velké večerní svátku Narození Kristova.

Existuje proroctví o tom, že Spasitel bude kázat a vykonávat své pozemské sloužení v Galileji: Jako zprvu byla země Zabulón a země Neftalí zlehčena, tak nakonec bude přivedena ke cti s Přímořím a Zajordáním i Galileou pronárodů. Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo (Izajáš 8:23, 9:1).

Boží slovo ústy proroků poukazovalo na velké duchovní dary, které bude mít Mesiáš: I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut (Izajáš 11:1–3).

Izajášovo proroctví naznačuje i zvláštní charakteristický rys Mesiáše – mimořádnou moc konání zázraků: Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat (Izajáš 35:5–6).

Duch Svatý v prorockých knihách hovoří o duchovních vlastnostech slíbeného Mesiáše: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti (Zacharijáš 9:9).

Ale nejslanějším ze všech je proroctví o služebníkovi Božím z knihy Izajáše: Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná (Izajáš 42:1–4).

Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti… Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil (Izajáš 53:2–9, 11).

Očekávání Spasitele bylo natolik silné a zjevné, že židé a kněží v roce 153 zvolili za svého vládce a velekněze Šimeóna natrvalo, dokud by nepovstal zaslíbený věrný Prorok (1. Makabejská 14:41).

Umírající patriarcha Jákob, když žehnal svým synům, předpověděl, kdy přijde Mesiáš. Mělo se to stát po přerušení královské vlády: Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení (Genesis 49:10). V roce 37 před Kristem římský Senát jmenoval králem Judeje Idumejce Heroda. Juda byl zbaven žezla. Několik let nato se za Herodovy vlády narodil Spasitel světa. Proroctví se naplnila.

Redakce