Dva svatí Mikulášové

Svatý Mikuláš Divotvůrce, arcibiskup z Myry v Lykii, široce uctívaný po celém světě, již dlouhou dobu zajímá nejen děti, ale i seriózní badatele. Konají se konference věnované tomuto světci, píšou se vědecké články o hagiografii, hymnografii a ikonografii sv. Mikuláše. Ale pravděpodobně málokdo z obyčejných věřících ví, že v dějinách církve existovali dva svatí Mikulášové a že jejich životopisy byly dlouhou dobu promíchány.

Informace, které čerpáme z hagiografické literatury, jsou doplňovány a upřesňovány archeologickými výzkumy, důvěryhodnými historickými prameny a bádáním antropologů, historiků, textových kritiků. Mylná představa z 19. a 20. století o tom, že informací o sv. Mikuláši je velmi málo a jsou historicky nespolehlivé, je již vyvrácena. Je všeobecně přijímán názor, že události a postavy popsané ve starověkých rukopisech o sv. Mikuláši nejenže neodporují známým historickým pramenům, ale je do značné míry doplňují. Díky nim lépe rozumíme době vlády císaře Konstantina Velikého.

Badatelé nyní mají k dispozici množství starověkých textů a téměř všechny řecké a latinské hagiografické památky zachované v klášterech a sbírkách knihoven. Díky početným výzkumům z oblasti hagiografie, textové kritiky, historie, archeologie, antropologie se podařilo rekonstruovat podobu sv. Mikuláše a popsat jeho způsob života a historické období, v němž světec žil.

Tradiční prameny

První písemná svědectví o skutcích sv. Mikuláše, nalezená v záznamech konstantinopolského presbytera Eustratia, pocházejí z 6. století. Pochvala svatému hierarchovi a divotvůrci Mikuláši sv. Ondřeje Krétského, kterou autor pronesl v katedrále města Myra, pochází z počátku 8. století. Sv. Ondřej ve svém proslovu nazývá svátek sv. Mikuláše posvátným a slavnostním dnem a svědčí, že v tento den se v chrámu scházejí zástupy věřících.

Kolem poloviny 9. století bylo napsáno pochvalné slovo konstantinopolského patriarchy Metoděje, pak kolem roku 860 pochvalné slovo diákona neapolské církve Jana, a na konci 9. století pochvala, jejímž autorem je byzantský císař Lev Moudrý. Na počátku 10. století sestavil Simeon Metafrastés na objednávku Konstantina Porfyrogennéta plný životopis sv. Mikuláše, jehož slovanský překlad se dodnes používá v bohoslužbě svátku sv. Mikuláše. Krátké příběhy o skutcích sv. Mikuláše byly zařazeny do menologií. Všechny tyto řecké prameny až do počátku 18. století tvořily základ života sv. Mikuláše Divotvůrce.

Nečekaný nález

V roce 1721 katolický kardinál Falconi našel ve vatikánské knihovně řecký rukopis o svatém Mikuláši Divotvůrci, biskupovi pinarském, opatovi Sionského monastýru, jenž žil v 6. století za císaře Justiniána Velikého a zemřel v prosinci roku 564. Původní datum smrti tohoto biskupa je v rukopisu vymazáno a pak je dopsáno datum 6. prosince. I když závěr Falconiho, že jím objevený zdroj obsahuje pravdivé informace o sv. Mikuláši z Myry, byl téměř okamžitě vyvrácen jinými západními křesťanskými a pravoslavnými badateli, tento nový životopis nadlouho znesnadnil pochopení osobnosti velkého světce uctívaného všemi křesťanskými církvemi.

Na počátku 70. let 19. století existenci dvou Mikulášů z Lykie prokázal správce ruské pravoslavné misie v Jeruzalémě archimandrita Antonín. K záměně životů dvou světců došlo pravděpodobně v první polovině 10. století, kdy se někteří anonymní autoři pokusili doplnit životopis sv. Mikuláše z Myry epizodami ze života Mikuláše Pinarského („Smíšený život“, „Lykijsko-alexandrijský život“ atd.). Slavný byzantský spisovatel, autor několika stovek životů světců Simeon Metafrastés, při sestavování života sv. Mikuláše z Myry použil jednu z kopií „smíšeného života“, jejíž text se zdál být nejúplnější a obsahoval vyprávění o křtu, rodičích, pouti a další informace ze života Mikuláše Pinarského. Metafrastovo dílo se stalo nejpopulárnějším a velice autoritativním zdrojem, čímž byla nadlouho legalizována záměna životů dvou světců.

Poprvé všechna fakta ze života jiného lykijského světce Mikuláše Pinarského byla odstraněna z textu života sv. Mikuláše z Myry v Lykii na počátku 21. století (Svatý Mikuláš, arcibiskup Myry v Lykii. Moskva, 2001). Za výpůjčku ze života Mikuláše Pinarského badatelé považují například jména rodičů světce – Epifania a Nonny, popis křtu dítěte, které dvě hodiny stálo v křtitelnici, legendu o tom, že světcův strýc archimandrita Mikuláš zahájil stavbu chrámu a jeho synovec ji dokončil a po vysvěcení na kněze zřídil při chrámu monastýr, zázrak zkrocení bouře během cesty do Jeruzaléma a vzkříšení mladého muže jménem Ammonius, který spadl ze stěžně, a některé další příběhy.

Které informace jsou pravdivé?

Za pravdivou většina badatelů považuje informaci o tom, že se sv. Mikuláš narodil ve 3. století v řecké kolonii Patara římské provincie Lykie (dnešní Antalya v Turecku). Tam existovala silná křesťanská komunita. Podle hagiografické literatury, která se k nám dostala v různých kopiích latinského, srbského a řeckého původu, bylo povoláním rodiny budoucího světce řízení rybářské flotily. Po smrti rodičů sv. Mikuláš zdědil velké jmění, které rozdal chudým. Čím se živil sám sv. Mikuláš, není známo, ale vzhledem k tomu, že sloužil v chrámu, nosil velmi prosté oblečení a hodně se postil, lze předpokládat, že potřeboval opravdu málo.

Začátek kněžského působení svatého Mikuláše připadá na období nejdelšího pronásledování křesťanů v dějinách Římské říše, a jeho biskupská činnost v Myře na období relativní tolerance ke křesťanství po roce 311. Svatý Mikuláš se těšil velké úctě a lásce mezi obyvateli Myry, hlavně v souvislosti s jeho dobročinnými aktivitami.

Jedním z jeho prvních dobrých skutků byl příběh o třech pytlících zlata. V té době Mikuláš ještě nebyl biskupem ani knězem, ale prostým zbožným mladíkem s dobrým srdcem. Poté, co Mikuláš získal dědictví rodičů, zkrachovala rodina jeho sousedů. Zoufalý otec se rozhodl poslat dcery do nevěstince. Historikové svědčí, že se toto období v dějinách Byzance vyznačuje značným úpadkem mravů, kdy takové řešení těžké situace bylo považováno za normální. Mikuláš zřejmě nešťastné dívky znal osobně a nechtěl, aby je čekal takový osud. Vhodil proto do jejich okna tři pytlíky s denáry, aby chudý otec mohl své dcery důstojně provdat.

Ve 4. století se kvůli nespravedlivé dani Lykie ocitla na pokraji hladomoru. Výběrčí daní z hlavního města brutálně ponižoval lid. Obyvatelé požádali o přímluvu svého arcibiskupa. Svatý Mikuláš jel do Konstantinopole a uprosil císaře, aby daň 100krát snížil. K tomu byl sepsán dekret a zapečetěn zlatou pečetí. Arcibiskup ale věděl, že pod vlivem hodnostářů může Konstantin své rozhodnutí zrušit. Světec se pomodlil k Bohu a císařská listina se téhož dne zázračně ocitla v Myře a byla veřejně přečtena. Následujícího dne se císař skutečně pokusil dekret změnit. Když světec řekl, že listina již nabyla platnosti, nevěřili mu. Z Konstantinopole do Lykie bylo šest dní cesty. Císař tam vyslal posla, jenž se po dvou týdnech vrátil a potvrdil, že lykijský výběrčí daní obdržel císařovu listinu v den, kdy byla podepsána. Bohabojný Konstantin v tom viděl Boží vůli a štědře Mikuláše obdařil.

Tento příběh o dani nebyl Simeonem Metafrastem zahrnut do života sv. Mikuláše z politických důvodů. Životy svatých byly oblíbeným čtením Byzantinců a podobný příběh by mohl vyvolat nepokoje mezi poddanými císaře, jenž i objednal u Simeona Mikulášův životopis. Pokladna byzantských panovníků v 10. století stejně jako ve století 4. velmi potřebovala neustálý proud peněz a snížení daně by vládcům nevyhovovalo.

Značná část informací obsažených v nejstarších životopisech sv. Mikuláše se potvrzuje ​​výsledky archeologických vykopávek v Lykii. Zachoval se chrám postavený světcem, lze vidět zbytky starého tržiště. Přístav Andriake již neexistuje, na jeho místě je bažina, ale mnohé budovy jsou docela dobře zachovány, stejně jako kamenné cisterny, akvadukt, několik chrámů a obrovská obilnice. Dobře zachovalé jsou i zbytky staveb starověké Patary – rodiště sv. Mikuláše Divotvůrce.

Jak světec vypadal?

Anatomický a antropologický výzkum ostatků sv. Mikuláše byl poprvé proveden v roce 1953. Později vědci dokázali rekonstruovat obličej světce a ukázalo se, že reálný Mikuláš se docela podobá zobrazením na ikonách. Italský antropolog profesor Luigi Martino dospěl k závěru, že „z hlediska formy lebky a kostry světec patřil k europoidní středomořské rase, která se vyznačuje střední výškou postavy a snědou kůží, vysokým čelem, orlím nosem, kostrou střední síly.“ Výška světce byla 167 centimetrů.

Současníci popisovali svatého Mikuláše jako muže klidného a pokorného. Oblékal se velmi prostě, bez jakýchkoliv ozdob, jeho tvář zářila svatostí a milostí. Někteří ho proto srovnávali s prorokem Mojžíšem. Ostatky sv. Mikuláše stále myrotočí. Podle vědců se některé části relikvií, třeba obratle, mohou ve vonné tekutině brzy rozpustit a po pár desítkách let zmizet, pokud nebudou přijata patřičná opatření k jejich zachování.

Antropologický výzkum relikvií také ukázal, že sv. Mikuláš se přísně postil, nejedl maso. Nemoci, kterými trpěl, jsou typické pro toho, kdo strávil poměrně dlouhou dobu ve vězení, totiž ve stísněném a vlhkém prostoru (z jeho života víme, že během Diokleciánova pronásledování byl uvržen do vězení). Poškozené klouby, páteř a hrudní kosti svědčí o mukách, která ve vězení prožil. Radiologické vyšetření lebky ukázalo rozsáhlé vnitřní kostní zhutnění, což vědci také vysvětlují dlouhodobým vlivem chladu a vlhka.

Badatelé tvrdí, že sv. Mikuláš zesnul ve věku 70 či 80 let. Narodil se pravděpodobně kolem roku 270. Co se týče jeho smrti, většina životopisů uvádí období mezi lety 341 a 345. Ale italský profesor východní teologie Gerardo Cioffari se domnívá, že sv. Mikuláš zesnul v roce 334. Sv. Athanasios Veliký zmiňuje biskupy, kteří bojovali proti herezi ariánství po roce 335. Protože nic nepíše o Mikuláši, Cioffari dochází k závěru, že arcibiskup zemřel před rokem 335, pravděpodobně v roce 334. Ruský historik A. Bugajevský analyzuje starověké řecké texty o sv. Mikuláši a tvrdí, že pravoslavný církevní kalendář uvádí nesprávné datum – rok 345. Vědec říká, že světec zesnul v roce 335.

Moderní bádání doplňují naše poznatky a představy o sv. Mikuláši Divotvůrci. Vědecké technologie nám přibližují člověka, který žil před sedmnácti stoletími a stal se jedním z největších křesťanských světců.

Julie Komleva

Zdroj: www.pravoslavie.ru