Simeon Nový Teolog o penězích a majetku

Neříkejte, že je nemožné přijmout Božského Ducha,
Neříkejte, že Bůh je pro lidi neviditelný,
Neříkejte, že lidé nevidí Božské světlo
Nebo že je to nemožné v dnešní době!
Nikdy to nebývá nemožné, přátelé!
Ale je to naprosto možné pro ty, kteří si to přejí.

Z 27. chvalozpěvu

Z listu o zpovědi

Před [mnichy] pouze biskupové posloupností od božských apoštolů dostali moc svazovat a rozvazovat, ale po uplynutí některého času, když se biskupové stali nehodnými, přešel tento hrozný úkol na kněze, kteří žili ctnostný život a byli hodni Boží milosti. Když se i oni, kněží spolu s biskupy, smísili s ostatním lidem a stali se mu podobní, a když mnozí, jako nyní, upadli [pod vliv] duchů bludu a marného tlachání a zahynuli, byl tento úkol předán, jak již bylo řečeno, vyvolenému lidu Božímu – mluvím o mniších; nebyl odňat kněžím a biskupům, ale oni sami se mu odcizili.

Od té doby, kdy se ukázalo, že ti, kteří zdědili apoštolské stolce, jsou tělesní, smyslní, milující slávu a náchylní k herezím, opustila je božská milost a tato moc jim byla odebrána. Protože sami odstoupili od všeho, co má být duchovním vlastní, vyžaduje se od nich jediná věc – zachovávat pravoslaví. Ale myslím si, že ani toto [nedodržují]; neboť pravoslavný není ten, kdo nezavádí do Boží církve nové dogma, ale ten, jehož život je v souladu se správným učením. Ale takového současní patriarchové a metropolité buď hledají a nenacházejí, nebo i když najdou, dávají přednost nehodnému a požadují od něj jediné – písemně předložit Vyznání víry, a jsou spokojeni s tím, že není ani horlivcem v prosazování dobra, ani bojovníkem proti zlu. Takto jakoby zachovávají mír v církvi, ale tento [mír] je horší než jakékoli nepřátelství a je příčinou velkého nepořádku. Kvůli tomu se kněží také pokazili a stali se jako lid. Neboť, jak řekl Pán, nikdo z nich není sůl země (Matouš 5:13), aby usvědčením svázal a aspoň trochu omezil mravní rozklad. Naopak uvědomují si a skrývají navzájem své vášně, stali se tak horšími než lid a lid je horší než oni.

Ukázalo se, že někteří lidé jsou lepší než kněží, jsou jako uhlíky na pozadí neproniknutelného temna zmíněných kněží. Kdyby totiž kněží podle slova Páně zářili životem jako slunce (Matouš 13:43), hořící uhlíky by nebyly vidět, ale ve srovnání s jasnějším světlem by se zdály zčernalé. Protože duchovní jsou duchovními pouze podle vzhledu ​​a kněžského oblečení, dar Ducha přešel na mnichy, znameními a zázraky se ukázalo, že [svými] skutky vstoupili na [cestu] apoštolského života, ale pak zde opět ďábel začal činit to, co se mu sluší. Protože viděl, že se objevili na světě jako noví Kristovi učedníci a zazářili životem a zázraky, uvedl [do jejich prostředí] a smísil s nimi falešné bratry jako své nástroje; a když se postupně rozmnožili, stali se, jak vidíš, nehodnými a velmi nemnišskými mnichy.

Takže ani mnichům podle vnějšího vzhledu, ani vysvěceným a zařazeným do kněžství, ani poctěným archijerejskou hodností — patriarchům, metropolitům a biskupům — jen tak, jen kvůli svěcení a důstojnosti, není Bohem dáno odpouštět hříchy! Smějí totiž pouze vykonávat svátosti, ale myslím, že ani ne všichni z nich, aby kvůli tomu neshořeli jako seno. Smějí to dělat pouze ti z kněží, biskupů a mnichů, kteří pro svou čistotu mohou být započteni mezi Kristovy učedníky.

„Jsme posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy…: dejte se smířit s Bohem!“ (2. Korintským 5:20) Neboť všichni takoví zachovali Kristova přikázání až do smrti, prodali svůj majetek a rozdali chudým, následovali Krista, odolávajíce pokušení, ztratili své duše v tomto světě pro lásku k Bohu a nalezli je pro věčný život. Když nalezli své duše, nalezli i sami sebe ve světle mysli, a v tomto světle spatřili nepřístupné Světlo – samotného Boha podle toho, co je psáno: „Ve světle tvém světlo vidíme.“ (Žalm 36:10)

Jak získat to, co patří duši? Naslouchej. Duší každého z nás je mince, kterou neztratil Bůh, ale ztratil každý z nás sám, když se ponořil do temnoty hříchu. Kristus jako pravé Světlo, když přišel a nalezl ty, kdo ho hledali, dopřál jim, aby ho viděli tak, jak mohl vidět pouze on sám. Právě toto znamená nalézt svou duši – spatřit Boha a v jeho světle stát se nad každé viditelné stvoření a mít Boha jako pastýře a učitele, od něhož, bude-li chtít, se naučí [jak] svazovat a rozvazovat, a bude uctívat Dárce [těchto darů] a předávat [je] těm, kteří je potřebují.

Ze slova 3.

Blaha tohoto světa jsou překážkami, které nám brání milovat Boha a zavděčit se mu. Kdo z milujících slávu a úctu lidskou může považovat sebe za nejmenšího a nejpokornějšího, být chudý v duchu a kajícný v srdci, vzdychat a plakat nad svými hříchy? Kdo z milujících bohatství, věci a majetek může být milosrdný a soucitný, a ne bezcitný a krutý jako jakési zvíře? Kdo z marnivých a pyšných může být osvobozen od závisti a soupeření?

Pán nám říká, že království nebeské je mezi námi. Znamení a důkaz, ze království nebeské je skutečně mezi námi, je následující: pokud nedychtíme po žádných dočasných blahách tohoto světa, po bohatství, slávě, požitcích, po žádných tělesných radostech, ale toho všeho se vzdalujeme a odvracíme se celou duší a celým srdcem tak, jako ti, kteří jsou poctění královskou ctí a mocí, se vzdalují a odvracejí se od nevěstinců, a tak, jako ti, kteří jsou zvyklí nosit čisté šaty a mazat se myrhou a vůněmi, se odvracejí od nečistých míst a zápachu. A kdo se od toho všeho neodvrací, ale má vášeň pro cokoliv z toho, o čem jsme mluvili, ten neviděl království nebeské, ani necítil, ani neokusil jeho sladkost a vůni.

Ze slova 7.

Než spáchal zločin, přebýval člověk v naprostém štěstí, měl veškerou útěchu a žil ve věčné radosti v ráji, bez žalu a smutku, ani nevěděl, co je to smutek. Ale protože se kvůli tomuto velkému štěstí uvolnil, zatoužil po tom, co bylo nad jeho míru a nad jeho síly, na návrh ďábla zatoužil být Bohem. Proto okamžitě, jakmile se i skutkem pokusil o to, co pro něj bylo nedosažitelné, ztratil to velké štěstí a pokoj, které měl, zchudl a upadl do stejně velké chudoby, jaké před tím měl bohatství. Byl potrestán za svou pýchu, která ho přiměla, aby se odvážil toho velkého pokusu. Přesytil se štěstím, které mu daroval Bůh, pohrdal jím a zatoužil po ještě větším.

Když se stal chudým, začal kvůli potřebám a nedostatkům podnikat nejrůznější dřiny a starosti, ale přitom nenalézal tolik, kolik by chtěl. Kvůli tomu upadal do sklíčeností, smutku a žalu, pak vynakládal ještě větší úsilí, aby dosáhl spokojenosti a hojnosti a shodil břemeno chudoby, které ho sužovalo. Ze stejného důvodu se jeden stal zlodějem, zjevným nebo tajným, jiný lotrem, jenž násilím bral to, co mu nepatří, a třetí chamtivcem, nespravedlivým podvodníkem. Ze stejného pramene jsou závist, zrada, kleveta, nepřátelství, spory, soudy, pomluva, lež, křivá přísaha, vražda. A zapomnělo se na samotného Boha, který nám pro tento život v podobě dočasného trestu určil chudobu zaslouženou Adamovým zločinem. Ti, kteří jednají takovým způsobem – za každou cenu se snaží zbohatnout a dosáhnout hojnosti, přestože nám Bůh určil pro současný život chudobu – jdou proti Bohu. Když zbohatli, jsou pyšní a ješitní. Co bude následovat dále? Toto: Bůh se staví proti pyšným; tito směřují tam, kde skončil odpadlík od Boha – ďábel.

Je třeba o chudobě vědět, že nám ji Bůh spravedlivě uložil jako dočasný trest, a proto ji musíme snášet s díkůvzdáním, abychom přivolali Boží dobrotu, milosrdenství a péči. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, aby se pokořil trestu chudoby a vzdálil se pýchy, a trestá každého, koho přijímá za syna (Židům 12:6), trestá nemocemi a potížemi, aby ho přitáhl k sobě a měl ho stále u sebe a za namáhání, které s vděčností snášel, mu udělil korunu trpělivosti a učinil ho svým milovaným synem. Adamův zločin nevyplýval z ničeho jiného ​​než ze skutečnosti, že měl všechna blaha bez práce. Proto nám Bůh za zločin uložil, abychom v potu své tváře jedli chléb, dokud nezemřeme. Je-li pro nynější život všem lidem uložena chudoba jako přirozený dočasný trest, pak ten, kdo se za každou cenu snaží z ní uniknout, upadne do věčného trestu. Protože v současném životě je stěží možné vyhnout se chudobě bez krádeže, nespravedlnosti a chamtivosti. Kromě toho štěstí a bohatství přirozeně dávají vzniknout pýše, jež je zdrojem veškerého hříchu. Pyšného se okamžitě zmocní chtíč, to znamená, že ho začínají ovládat tělesné vášně – výplod jeho nerozumnosti a zkaženosti zdravého rozumu.

Ze slova 19.

Téměř všichni se stydí za slabé a chudé – král pozemský se na ně nechce ani podívat, velmoži se od nich odvracejí, boháči jimi pohrdají. Stane-li se, že se s takovými lidmi na cestě nějak setkají, obcházejí je, nevšímají si jich jako bezvýznamných a nikoho ani nenapadne, že by bylo dobré se s nimi stýkat. Ale všedobrý Bůh opustil silné, moudré a bohaté tohoto světa a vyvolil si slabé, nemoudré a chudé podle své velké a nepopsatelné dobroty. A kdo je ochoten jen za toto mu poděkovat?! Tento Bůh, jemuž slouží zástupy andělů, jenž nese všecko svým mocným slovem (Židům 1:3), velikost jehož slávy nemůže nikdo postihnout, právě tomuto Bohu se zalíbilo stát se otcem i bratrem a přítelem takových zavrženců a přijmout na sebe lidské tělo, stát se nám podobným ve všem kromě hříchu a učinit nás účastnými a dědici jeho slávy a království. Ó, jak velká a bohatá je dobrota, jak nevýslovná je shovívavost našeho Pána Boha k nám!

Ze slova 24.

Velemoudrý a všedobrý Bůh pro bytí na tomto světě stvořil otce a syna, nikoliv otroka a námezdníka. Ani první otec náš nebyl otrok či námezdník, ani první syn. Pro koho by byli otroky a námezdníky? Otroctví a námezdnictví vzniklo později: otroctví pochází z nepřátelství lidí mezi sebou, kvůli kterému začali navzájem bojovat a zotročovat sousedy; a námezdnictví vzniklo z chudoby a nedostatků, které trápily ty nejslabší kvůli chamtivosti a lakotnosti těch nejsilnějších. Otrok i námezdník tedy pocházejí z hříchu a zla, které mezi lidmi vládnou. Bez násilí a chudoby by nikdo nebyl otrokem ani námezdníkem. Kdo by jimi byli, když otroci a námezdníci nedělají, co chtějí a co se jim líbí, ale co chtějí jejich páni?

Příčinou toho všeho je ďábel – zlá chytrá síla, která odpadla od Boha. Šířil mezi lidmi zlobu a oklamal je tak, že ji začali milovat. A tak se ozbrojují proti bližnímu v domnění, že uspokojují své touhy; a nevidí, že pracují pro ďábla a jsou jeho otroky. Toto vzájemné pošlapávání, tyto krádeže a zabavování a všechny druhy nespravedlnosti jsou dílem tohoto otroctví. Ti, kteří vstoupí do otroctví, ztrácejí lidskost, stávají se pyšnými a zcela necitlivími. Nemají žádný soucit s druhými, necítí ani svou vlastní tíseň, že jsou v otroctví ďábla. Necítí to, a proto netouží po vysvobození, nechtějí a nehledají ho. A všichni, ať už jsou pohané a bezbožníci, nevěrní nebo věrní křesťané, jsou kvůli tomuto otroctví součástí ďábla, jsou vzdálení od Boha, nemohou přebývat v jeho domě navěky.

Je zapotřebí velké moci, aby byli vysvobozeni z rukou ďábla, který je zotročil a drží. A žádná jiná taková moc není a nemůže být, kromě jediného Krista Pána, jenž je mocí Boha a Otce. Koho osvobodí, ten je skutečně svobodný, protože je čistý, cudný, dobrý, spravedlivý, zbožný, lidumilný, dobrosrdečný, milosrdný, mírný, soucitný, umírněný – teda člověk, jakým má být. Ti, kteří takoví nejsou, jsou buď němá zvířata, nebo démoni, i když podle vzhledu jsou to pravoslavní křesťané. Takoví křesťané jsou tím spíše odsouzení k nejpřísnějšímu trestu; a Kristus, který je přišel vysvobodit z otroctví ďábla, jim nepomůže, ne proto, že by nemohl nebo nechtěl je vysvobodit, ale proto, že oni sami být vysvobozeni nechtějí a nehledají ho náležitě. Jen toto vysvobození je skutečnou svobodou, jejíž získání je nad veškerou lidskou moc. Proto se Kristus, jenž je Bůh, toužil stát člověkem a zemřel jen proto, aby vysvobodil lidi z ďáblova otroctví.