Svatý Jan Teolog a jeho evangelium

Slovo se stalo tělem

V říjnu si pravoslavná církev připomíná památku svatého Jana Teologa, jednoho z evangelistů, učedníka Pána Ježíše Krista. Janovo evangelium je jednou z nejdrahocennějších perel Nového zákona a jeho první kapitola je jednou z největších vymožeností lidské mysli v oblasti náboženství.

Křesťanství vzniklo v židovském prostředí, do tohoto prostředí přišel Syn Boží, zpočátku všichni členové prvotní křesťanské církve byli Židé. Pán Ježíš prakticky neopouštěl Palestinu s výjimkou návštěv Týru, Sidónu a Dekapole. Křesťanství proto nevyhnutelně muselo mluvit jazykem židovské kultury a používat židovské kategorie myšlení.

Zanedlouho ale nové náboženství vstoupilo do širšího světa. Během prvních třiceti let po Ježíšově vzkříšení se rozšířilo po celé Malé Asii a Řecku a proniklo až do Říma. Kolem roku 60 musela na každého křesťana židovského původu připadat stovka křesťanů původu řeckého. Ale židovské kategorie myšlení byly Řekům zcela cizí. Samotné očekávání Mesiáše pro Řeky neznamenalo nic. Tak nastal problém: jak reprezentovat křesťanství v řeckém světě? Musí se Řek se zájmem o křesťanství utápět v židovských představách o Mesiáši a židovském způsobu myšlení, nebo lze najít nějaký nový přístup, který ho přivede ke Kristu prostřednictvím jeho vlastní historické minulosti?

Na konci prvního století v Efezu žil muž, který o tom přemýšlel. Jmenoval se Jan. Již dlouhou dobu žil mezi Řeky, pro něž židovské pojmy byly stěží pochopitelné. Janovi však bylo odkryto, jak přiblížit sousedům nové náboženství vzniklé v židovském prostředí. Klíčem se stal pojem, který se zakořenil v historickém dědictví obou národů. Tímto pojmem byl slovo.

Historické kořeny v judaismu

Pro židy slovo nebylo jen zvukem. Podle jejich představ slovo existovalo reálně, konalo skutky a plnilo úkoly, bylo živé, nabité silou a energií. Židé proto slovy neplýtvali. V hebrejštině té doby bylo jen něco kolem 10 000 slov, zatímco starověká řečtina čítala přes 200 000 slov.

Na východě slova vždy měla a stále mají velký vliv. Pro člověka z východu je slovo síla, která mění svět. Jednou na poušti se muslimové setkali s anglickým cestovatelem asyriologem Georgem Adamem Smithem a pozdravili ho slovy: „Mír s tebou.“ Ale když pochopili, že před nimi je křesťan, prosili ho, aby jim jejich pozdrav vrátil. Slovo podle jejich představ bylo něčím skutečným, ​​co může splnit nějaký úkol a pak se vrátit.

Starý zákon je také naplněn touto představou o síle slova. Když Izák omylem požehnal Jákobovi místo Ezaua, nemohl nic udělat, aby požehnání vrátil (Genesis 27). Slovo bylo proneseno a začalo působit, nic ho nemohlo zastavit. V příběhu o stvoření světa vidíme, jak činné je Boží slovo. Každá etapa stvoření začíná frází „I řekl Bůh…“ (Genesis 1:3,6,9,11).

Na jiných místech v Písmu se také setkáváme s touto tvůrčí sílou Boží: „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem“ (Žalm 33:6); „Seslal slovo své a uzdravil je“ (Žalm 107:20); „Na zem vysílá svůj výrok, rychle běží jeho slovo“ (Žalm 147:15); „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal“ (Izajáš 55:11); „Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?“ (Jeremiáš 23:29). Všude ve Starém zákoně je přítomna tato myšlenka o všemohoucím tvořícím slovu. 

Již více než sto let před narozením Krista hebrejština přestala být jazykem každodenního používání. Prostí lidé mluvili aramejsky. Starý zákon byl napsán v hebrejštině, ale Židé, s výjimkou učenců, jazyk svých předků již neznali. Starý zákon bylo třeba přeložit do aramejštiny, a tak vznikl překlad zvaný Targum.

Překladatelé Písma byli v té době zaujati myšlenkou o transcendenci Boha, přemýšleli o něm jako o velmi vzdáleném a zcela nepostihnutelném, a snažili se proto vyhýbat se používání antropomorfismů ve výrocích o Bohu.

Ovšem ve Starém zákoně se antropomorfismy používaly docela často. A když překladatel narazil na takové místo v Písmu, nahradil jméno Boží výrazem Boží slovo. Tak 17. verš 19. kapitoly knihy Exodus zní: „Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory.“ Tvůrcové Targumu, jimž se zdálo, že Bůh tady vypadá příliš lidsky, napsali, že Mojžíš vyvedl lid vstříc slovu Božímu. Výraz „znamení mezi mnou a vámi“ (Exodus 31:13) byl změněn na „znamení mezi mým slovem a vámi“. V knize Deuteronomium (9:3) je napsáno, že Bůh je sžírající oheň, v Targumu však, že sžírajícím ohněm je slovo Boží. „Moje ruka založila zemi, má pravice nebesa rozvinula“ (Izajáš 48:13) se v Targumu zní „Mým slovem založil jsem zemi, moje síla nebesa rozvinula“. Dokonce tak nádherný výraz jako „věčné paže“ (Deuteronomium 33:27) se překladatelům nelíbil, napsali místo toho „Domov je v odvěkém Bohu, slovem jeho byl stvořen svět“.

V jednom z překladů, známém jako Targum Jonatana, se výraz slovo Boží používá 320krát. Stal se tak jedním z nejběžnějších židovských sousloví.

Ale slovo je neoddělitelné od dalšího důležitého pojmu – moudrost. Židé měli zvláštní literární žánr s tímto názvem, knihy moudrosti obsahovaly výroky nejmoudřejších mužů své doby. Nebyla to ale spekulativní filozofická moudrost, nýbrž praktická moudrost každodenního života. Nejznámějším příkladem tohoto literárního žánru je Kniha Šalomounových přísloví. V některých pasážích této knihy je moudrosti připisována mystická síla, moudrost je tady oživena, polidštěna a znázorněna jako věčný Boží spolupracovník.

„Hospodin moudrostí založil zemi, nebesa upevnil rozumností“ (Přísloví 3:19). Připomíná nám to činné slovo Boží, které se také účastnilo stvoření. Tyto dva pojmy se dále spojují: „Drž se celým srdcem mých slov, dbej na mé příkazy a budeš živ. Získej moudrost, získej rozumnost. Na výroky mých úst nezapomeň, neodchyl se od nich“ (Přísloví 4:4–5). 

Rozvoj myšlenky moudrosti se tím nezastavil. V době mezi Starým a Novým zákonem se vytvářela další díla tohoto žánru. Jedno z nich je dnes známo jako deuterokanonická kniha Sírachovec. V ní se také živě odráží koncept tvořivé Boží moudrosti:

„Mořský písek a krůpěje deště a dny věčnosti kdo spočítá? Výšku nebe a šíři země, propastnou hlubinu a moudrost kdo probádá? Ze všeho první byla stvořena moudrost a rozumné poznání je od věčnosti“ (1:2–4).

„Vyšla jsem z úst Nejvyššího a jako mlha jsem zahalila zemi. Na výsostech jsem přebývala, můj trůn je na sloupu oblakovém. Obvod nebes jsem sama obešla a prošla i nejhlubší propasti“ (24:3–5).

„Před počátkem věků mě stvořil a nepominu navěky“ (24:9).

I zde vidíme moudrost jako věčnou, tvořivou sílu, která byla u Boha ve dnech stvoření a na počátku času. Kniha Sírachovcova byla napsána na přelomu 3. a 2. století př. n. l. Přibližně v též době v Alexandrii vznikla další kniha opěvující moudrost Boží – Moudrost Šalomounova. Autor tvrdí, že moudrost „je pro lidi nevyčerpatelným pokladem; kdo jej získali, připravili si přátelství s Bohem“ (7:14). Moudrost je strůjkyně všeho (7:21); „je dechem Boží moci, čirým výronem slávy Všemohoucího“ (7:25); „je jediná, ale může všechno, setrvává v sobě samé, a přece vše obnovuje, v každém pokolení vchází do svatých duší a vytváří Boží přátele a proroky“ (7:27).

Ovšem autor této knihy píše nejen o moudrosti, ale i o slovu, ztotožňuje moudrost se slovem: „Bože našich otců, milosrdný Hospodine, ty jsi učinil všechno svým slovem a ve své moudrosti jsi vytvořil člověka“ (9:1–2). Píše o slovu tak, jak o něm později bude psát Jan Teolog: „Když totiž všude zavládlo hluboké mlčení a noc ve svém běhu byla v půli cesty, tvé všemohoucí slovo se náhle sneslo jako nelítostný bojovník z královského trůnu na nebesích doprostřed země odsouzené k záhubě. Jako břitký meč přinášelo tvůj neodvolatelný rozkaz, a když se zastavilo, naplnilo vše smrtí; dotýkalo se nebe, a přitom stálo na zemi“ (18:14–16).

Takže když Jan hledal způsob, jak reprezentovat křesťanství Řekům, zjistil, že v jeho kultuře, v dějinách jeho národa již byla myšlenka důležitá i pro Řeky – myšlenka slova, které není pouhý zvuk, slova, skrze nějž Bůh stvořil svět. Bylo to slovo Boží z Targumu – aramejského překladu Bible – vyjadřující samotnou myšlenku Božího působení. Byla to moudrost, jež je čirým výronem slávy Všemohoucího. A tak Jan vyzývá své čtenáři: „Chcete-li vidět Slovo Boží, skrze nějž byl stvořen svět, Slovo, v němž byl život a život byl světlo lidí, podívejte se na Ježíše Krista. On je Slovo Boží, které sestoupilo k nám.“

William Barclay, The Gospels and Acts: John and Acts