Teologický slovník. Teodicea – potřebuje Bůh ospravedlnění?
Ústřední otázkou filosofie a teologie je otázka teodiceje. Pokud byl svět stvořen dobrým a všemohoucím Bohem, proč existuje zlo a utrpení? Proč trpí spravedliví, zatímco hříšníci žijí spokojený a radostný život? Proč se hodným lidem vede špatně, a špatným se daří?
S těmito a podobnými bolestnými otázkami se lidé v té či oné podobě potýkali vždy a náboženská a filozofická pátrání v dějinách kultury byla do značné míry určována problémem existence zla. Pokud je Bůh vševědoucí, pak ví, že jeho stvoření trpí. Pokud je dobrý, nepřeje si, aby jeho stvoření trpělo. A pokud je všemohoucí, může se postarat o to, aby na světě nebylo utrpení ani veškeré zlo. Pokud to nedělá, pak buď není všemocný, nebo není dobrý.
Termín teodicea poprvé použil vynikající německý filozof G. W. Leibniz v 18. století ve svém eseji „O teodiceji, o Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla“ (1710). Doslova lze tento pojem přeložit jako „ospravedlnění Boha“, nebo dokonce „soud nad Bohem“. Takový název Leibniz použil pro ta náboženská a filozofická učení, která se snaží dát dohromady a jaksi smířit přítomnost dobré a všemoudré Božské prozřetelnosti s přítomností zla ve světě. Slovo teodicea je tedy odvozeno ze starověkých řeckých slov ὁ θεός (theos) – bůh, a ἡ δίκη (dikē) – soud, právo, spravedlnost, soudní rozhodnutí.
Nedostatkem filosofických teodicejí, včetně Leibnizovy, je, že se snaží racionálním způsobem ospravedlnit zlo, prezentovat je jako nezbytnou součást bytí světa, potřebnou pro dosažení světové harmonie. Někteří filosofové věřili, že určité nedostatky, „stínové strany bytí“, pouze zesilují a zdůrazňují dokonalost celého světa. Tentýž Leibniz tvrdil, že navzdory všemu žijeme v tom nejlepším možném světě, za což se mu později žíravě vysmíval Voltaire ve své slavné satiře Candide, čili Optimismus. Taková snaha rozpustit trápení a utrpení jediného člověka ve světové nouzi způsobilo zuřivé odmítnutí Ivana Karamazova – postavy slavného románu Dostojevského Bratři Karamazovi. Jak může existovat světová harmonie za cenu utrpení a smrti dětí?
Křesťanství má k této otázce jiný postoj. Bůh zlo nestvořil a není jeho příčinou či viníkem. Zlo je důsledkem zneužití svobody Bohem stvořenými bytostmi, které kvůli pádu ztratily původní dokonalost a od té doby způsobují utrpení sobě a svým bližním.
Podle prastaré církevní tradice by se mělo tvrdit, že zlo neexistuje. V bytí jako takovém neexistuje žádná taková „část“, která by sama o sobě byla zlá. Vše, co stvořil dobrý Bůh, je dobré, a proto to, co není dobré, nemůže mít podstatu, jsoucno. I padlí andělé jsou podle přirozenosti dobří. Bůh nestvořil zlo.
Autor Knihy moudrosti říká: „Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí. Vždyť spravedlnost je nesmrtelná.“ (1:13–15) A na jiném místě: „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji.“ (2:23-24)
Tak co je to zlo? Teologická odpověď je: zlo není přirozenost, není podstata, není jsoucno. Zlo je určité jednání a stav toho, kdo zlo páchá. Je dobře znám často citovaný výrok askety 5. století sv. Diadocha z Fotiké: „Zlo není; nebo spíše je pouze v okamžiku, kdy se koná.“ Není to esence ve filozofickém a teologickém smyslu tohoto pojmu.
V žádném případě by se přitom neměla ignorovat přítomnost zla a utrpení ve světě. Osobní tragédie konkrétního jedince nemůže být vysvětlena či ospravedlněna jakýmsi filosofickým rozjímáním o nezbytnosti zla. Trpící Jób stále odmítal nabádání svých filosoficky naladěných přátel a žádal Boha o konkrétní odpověď na své bolestné otázky. Jób se neuklidnil, dokud nespatřil Boha: „Teď jsem tě spatřil vlastním okem“ (42:5). Ale i Bůh neoblomnost a nezdolnost Jóba, který se nespokojil s racionálními argumenty svých přátel, pochválil: „Jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.“ (42:7)
Právě kniha Jóba je skutečnou křesťanskou teodicejí. Na jedné straně ukazuje, že žádný soud nad Bohem není možný, je naprosto absurdní už jen kvůli nesouměřitelnosti soudce a toho, kterého se snaží ospravedlnit. Na druhou stranu Jóbův příběh nijak nepopírá, ba naopak zdůrazňuje a prohlubuje problém zla a utrpení ve světě.
Písmo svaté mnohokrát zdůrazňuje, že lidská měřítka pro posuzování Božích činů jsou nepoužitelná: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Izajáš 55:8–9)
Proto se o náboženství mluví jako o víře, ne jako o vědění či vědě. Cennost víry spočívá v důvěře Božské prozřetelnosti a v jistotě, že nakonec i to nejtěžší utrpení poslouží k dobru, pokud ho člověk dokáže vydržet: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Matouš 10:22).
Čtěte také:
