Rostliny zmíněné v evangeliu

Každý příběh obsahuje jak hlavní, tak nepatrné detaily. Mohou to být popisy krajin, stromů, zvířat, počasí, oblečení či nějakých zvyků. Mohlo by se zdát, že když tyto bezvýznamné detaily odstraníme, nic se nezmění, hlavní postava zůstane hlavní postavou, nepřítel nepřítelem, zrádce zrádcem. Ale právě takové podrobnosti činí příběh živým povídáním, pomáhají čtenáři lépe pochopit svět, v němž se odehrává děj knihy.  

Evangelium je příběhem o naší spáse, která se uskutečnila díky vtělenému Bohu Ježíši Kristu. Je to hlavní linie evangelního příběhu, jsou v něm však i nepatrné detaily. Ježíš žil 33 let na zemi mezi lidmi. Jedl, pil, pracoval, oblékal se, jezdil na oslátku, trhal ovoce ze stromů, opékal ryby na ohni. A ve svých kázáních používal obrazy převzaté ze života pastýřů a vinařů, oráčů a rybářů. Tyto popisy palestinského všedního života vybarvují evangelní vyprávění sytými barvami, přibližují nám ho. Protože i dnes žijeme mezi stromy a bylinami, pracujeme, vaříme si pokrmy, chováme dobytek či domácí mazlíčky. A snad se pomocí takových nepatrných detailů hlavní význam evangelia stane srozumitelný pro více lidí. Pomoct mohou třeba i příběhy některých rostlin zmíněných v Bibli.

Fíkovník

Fíkovník je jednou z nejčastěji zmiňovaných rostlin v Novém zákoně. Pod ním Ježíš zázračným způsobem viděl svého budoucího učedníka Natanaela, o čemž mu i řekl: Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ (Jan 1:48)

Pán proklel fíkovník, když na něm nenalezl ovoce: Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl. (Matouš 21:19)

A nakonec právě na fíkovník vlezl maličký Zacheus, aby uviděl Ježíše: Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na fík, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. (Lukáš 19:2–4)

Fíkovník u nás bohužel neroste. Jeho plody si můžeme koupit v supermarketech, nejčastěji však v sušené podobě. Fíky jsou velice jemné a při neopatrném skladování se rychle kazí. Proto se ještě ve starověku lidé naučili fíky sušit. Sušené fíky jsou velmi výživným produktem, stačí několik plodů, abyste necítili hlad celý den. Fíky se zásobovali třeba vojáci Alexandra Makedonského při válečných taženích.

Fíkovník pochází z Malé Asie, ale dnes je rozšířen v celém Středomoří. Je považován za jednu z nejstarších kulturních rostlin. To znamená, že fíkovník je jednou z prvních rostlin, které člověk začal speciálně pěstovat ve svých zahradách. Je to poměrně velký strom se silným kmenem, dosahující výšky 12 metrů. Ve stínu jeho hustého listí je příjemné odpočinout a vychutnat si sladké ovoce. Výraz „bydlet pod svým fíkovníkem“ v Bibli symbolizuje ideál blaženosti a pohody. Prorok Micheáš takto popisuje zaslíbený nový Jeruzalém: Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí (4:4).

Fíkovník má mnoho zajímavých vlastností. Například neobvyklé uzavřené cibulovité květenství zvané syconium. Syconium vypadá jako velká dutá „bobule“. U jiných ovocných stromů květiny a posléze i plody vyrůstají na koncích kvetoucích výhonků. U fíkovníku sykonia rostou přímo na kmeni a velkých větvích. Na vnitřním povrchu sykonií se nachází početné malé květy, z nichž pak uvnitř dozrávají plody obalené v lahodné dužině. A to, co považujeme za plod fíku, je ve skutečnosti samotné syconium, uzavřené květenství.

Pro vznik plodů všechny ovocné stromy potřebují opylující hmyz. Jak ale opylovat květy fíků ukryté uvnitř sykonia? I zde má fíkovník svá překvapení. Opyluje ho zvláštní druh hmyzu – vosičky fíkovnice. Pronikají do malého otvoru v horní části sykonia. Tito pomocníci fíkovníku žijí přímo na stromě, vedle budoucí úrody. Na fíkovníku rostou dva druhy sykonií – s dlouhou a krátkou čnělkou. Z prvních, šťavnatých, se pak stávají fíky. Druhé jsou potřebné pro to, aby oplozené samičky vosiček do nich kladly vajíčka. Opylené květy s dlouhou čnělkou dozrají a vytvoří semena, z květů s krátkou čnělkou se vylíhnou mladé vosičky. Tak fíkovník sám bez pomoci zahradníků připravuje domečky pro své opylovače. Tyto domečky se značně liší od fíkových plodů. Jsou tužší a menší. Vosičky fíkovnice jsou pro člověka neškodné, nikdy nekoušou a chovají se velmi mírumilovně.

Během léta jeden fíkovník vyprodukuje asi tunu fíků. Hlavní úrodu přináší začátkem podzimu. Ale sykonia se na stromu objevují několikrát do roka. První květenství se na větvích objevují ještě na jaře, dříve, než vyrostou listy. A jsou mezi nimi i šťavnatá sykonia, která dávají jedlé plody, i když je jich v tuto dobu velmi málo. Možná právě tyto jarní plody hledal Ježíš na fíkovníku popsaném v evangeliu.

Rákos, kterým kývá vítr

V evangeliu je pasáž, které je při prvním čtení obtížné porozumět. Jde o Ježíšova slova, která pronesl po rozhovoru s učedníky Jana Křtitele: Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr?“ (Matouš 11:7). Co je to za rákos? A proč jím kývá vítr?

Existuje několik druhů rákosu. Jeden z nich dorůstá až čtyřmetrové výšky. Jeho stébla jsou pokryta úzkými dlouhými listy a nahoře jsou zakončena velkým květenstvím v podobě rozložité laty, která se rozpadá na četné klasy. Samotné stonky jsou dlouhé, pružné a silné, téměř jako strom.

Rákos se ve starověku používal poměrně široce a byl pěstován pro různé potřeby. Tvrdé stonky se například používaly jako podpěry pro vinnou révu.

Rákosové hole se zmiňují v nejtragičtějších pasážích evangelia. Takovou hůl místo žezla – znamení královské moci – dali Kristu do pravé ruky vojáci, kteří se mu posmívali (Matouš 27:29–30). Na rákosovou tyč byla nabodnuta houba s octem a podána ukřižovanému Spasiteli (Matouš 27:48).

Vraťme se ale k rákosu, kterým kývá vítr. Tento druh rostliny má nižší stonky, je tenčí a méně silný a odolný. Nedá se z něj vyrobit nic užitečného, ​​proto ho lidé nikdy nepěstovali. Tento rákos se vyskytuje všude ve vlhkých a bažinatých oblastech. Roste i v Palestině podél břehů řeky Jordán, kde kázal Jan Křtitel. Tenká stébla rákosu se snadno ohýbají a kývat jimi může i ten nejslabší vánek. Proč ale Ježíš použil tento obraz, když mluvil o Janovi? Svatý Řehoř Veliký to vykládá takto:

„Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? To řekl o Janovi ne kladně, ale záporně. Neboť rákos, jakmile zavane vítr, se okamžitě ohne. Takový je ten, kdo se za příznivých či nepříznivých okolností přikloní na jednu či druhou stranu. Když na něj z lidských rtů vane vítr přízně, stane se veselým, spokojeným a nakloněným. Ale vane-li odtud vítr nepřízně, okamžitě se ohne na opačnou stranu, ke vzteku. Jan však nebyl rákosem, kterým kývá vítr, protože ani přízeň ho nečinila přívětivým, ani nepřízeň ho nedělala krutým.“

Olej milosti Boží

V evangelním popisu Jeruzaléma je místo s názvem Getsemanská zahrada. Právě zde se Pán Ježíš modlil v noci před zatčením. Apoštol Lukáš tuto jeho modlitbu popisuje s dramatickými podrobnostmi: Jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve (22:44). V Getsemanské zahradě Spasitele zradil Jidáš. Zde byl spoután a odveden na mučení a smrt.

Getsemanská zahrada se nachází na úpatí Olivové hory (řecky Όρος των Ελαιών). Je pojmenována podle olivovníků, které na ní dříve hojně rostly. Název zahrady je vlastně také odvozen z olivy, hebrejské Gat Šmanim znamená olivový lis. Takže na hoře dříve rostli olivovníky a v zahradě se lisoval olivový olej.

Olivovník se dožívá neskutečně vysokého věku v rostlinném světě. Ze všech stromů pěstovaných člověkem žije nejdéle. Osm z takových olivovníků, jejichž stáří se odhaduje na 2000 let, stále roste v Getsemanské zahradě. Někteří botanici dokonce tvrdí, že olivovník může žít věčně pomocí svých výhonků, které vyrůstají z kořenů starého olivovníku a stávají se z nich nové mladé stromy. Spojení s rodičovským stromem je však udržováno prostřednictvím kořenového systému. Snad proto se oliva stala v Bibli symbolem rodinného štěstí a nerozdělitelné jednoty rodu: tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu (Žalm 128:3).

Tento strom je rozvětvený a není příliš vysoký. Může růst ve skalnatých oblastech, je nenáročný, vyžaduje málo vody a snáší dlouhé sucho. Plody jsou podlouhlé a dužnaté. Nejprve jsou zelené, pak žlutohnědé, a nakonec zcela zralé tmavnou do černa. Zralé olivy vypadají velmi lákavě. Pokud vás ale napadne takovou bobuli sníst, okamžitě ji vyplivnete. Je hořká a trochu pálí v ústech. Z oliv se proto nevaří kompoty ani džemy. Nakládají se v sudech jako třeba okurky. Nakládané olivy jsou vynikající. Ale hlavní využití těchto plodů je jiné – vyrábí se z nich olivový olej.

Kvůli tomu lidé odpradávna pěstovali olivovníky. Olivový olej se dnes nejvíce používá pro přípravu salátů. Ale ve starověku to byl nepostradatelný produkt, který sloužil člověku v několika důležitých oblastech života. Ano, v dávných dobách si olivovým olejem také ochucovali jídlo a používali ho na smažení. Byl ale také zdrojem světla: lampy se naplňovaly olivovým olejem, jako dnes lampády v chrámech. Olej z plodů olivovníků byl základem léků všech druhů – masti, kapky, lektvary se vyráběly na základě oleje. Olivový olej má léčivé účinky. Změkčovaly se jím strupy na ranách, léčily se různé kožní infekce a žaludeční choroby.

Díky této léčivé síle se olej stal symbolem Boží milosti. Slova známé modlitby „Pane, smiluj se!“ v řečtině znějí jako „Kyrie, eleison!“ — „Pane, pomaž mě olejem své milosti!“ Olivová ratolest je považována za symbol míru a obnovy, protože během potopy se právě olivový list stal znamením konce katastrofy: Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. (Genesis 8:10–11)

Zahrady olivovníků rostou jak na suché písčité půdě, tak v horských krajinách. Sklizeň oliv je zajímavá a neobvyklá. Na zemi se rozprostírají dvě velká plátna po obou stranách stromu. Tvoří se tak čtverec 12×12 metrů. Poté člověk pomocí štaflí vyšplhá co nejvýš a speciálním velkým hřebenem „vyčesává“ olivy z větví. Plody padají na plátno, ze kterého se pak přesypou do krabic. Z plodů jednoho olivovníku lze vyrobit až 80 litrů oleje.

Pro lisování oleje se používají nejvyzrálejší olivy. Plody se několikrát umyjí vodou, odstraní se pecky a olivy se rozdrtí v jemnou kaši. Poté se tato drcená hmota vytlačí speciálním lisem a olej je hotový. Z lisu vytéká voňavý a zdravý olivový olej. Právě ten, se kterým bibličtí spisovatelé srovnávají milost Boží.

Alexandr Tkačenko

www.foma.ru