Sv. Václav

Úvod

Příběh sv. Václava, knížete českého a věrného panovníka našich zemí, nemůže být v plnosti sepsán, neřekneme-li, jak se sv. Václav o blahé zvěsti – Evangeliu – dozvěděl. Chceme-li shrnout šíření této zvěsti od počátku, pak není lepších slov, jak začít, než líčení těchto věcí u sv. apoštola Jana: „Na počátku bylo Slovo.“ A jak víme, když Slovo přebývalo mezi námi, vyvolilo si apoštoly, které po svém zmrtvýchvstání vyslalo do samých končin země, aby hlásali radostnou zvěst. A když byl „celý svět“ christianizován, byli vysláni dva moudří učitelé za hranice tohoto civilizovaného světa mezi barbary, aby český národ poučili o Slovu. Sv. Cyril a Metoděj položili stavební kameny slovanského křesťanství. Na těchto stavebních kamenech pak mohla růst výjimečná světice, sv. Ludmila, babička Václavova.

Křesťanský rozvoj v Čechách před narozením sv. Václava

Byť existuje tradice, že sv. Ludmilu pokřtil sám sv. Metoděj, dle historiků ji měl pokřtít Kaich – slovanský kněz vyslaný z Moravy. Je též zajímavé, že Kaich pro cíl své misie vybral namísto centra Prahy Levý Hradec. O pokřesťanštění Čech usiloval již manžel sv. Ludmily Bořivoj, který Kaicha z Moravy přivedl. Setkal se však se silným odporem místních, což vedlo ke vzpouře a jeho vypuzení ze země. Bořivoj tak pobyl nějakou dobu u Svatopluka na Moravě. Když se navrátil do své země, usiloval opět o to intenzivněji o zavádění křesťanství, o čemž svědčí kostel, který nechal postavit, zasvěcený přesvaté Bohorodičce, jehož pozůstatky jsou dodnes zachovány.[1]

Na tuto Bořivojovu akčnost měla dozajista vliv i jeho manželka sv. Ludmila. Byť se za počátek její historické úlohy pokládá až vychovávání sv. Václava, jistě sehrálo v dějinách svou roli i její pozitivní dopad na přípravu křesťanské atmosféry v Čechách.[2]

Další událostí, která měla pozitivní vliv na upevnění slovanské bohoslužby na našem území, bylo vyhnání žáků sv. Cyrila a Metoděje po Metodějově zesnutí roku 885. Byť převážná část žáků uprchla do Bulharska, část, která uprchla do Čech, zde mohla stavět na již Bořivojem zavedené cyrilometodějské tradici a dále ji rozvíjet a upevňovat.[3]

Bořivoj byl vskutku prvním křesťanským vladařem, ale až jeho syn Spytihněv odčinil otcovu „vinu“, že vedl svůj lid ke Kristu ve stopách sv. Metoděje, a navrátil Čechy pod západní biskupství v Řeznu. Nemůžeme se tedy divit, setkáme-li se v západní literatuře s označením Spytihněva za prvního křesťanského vladaře v Čechách. Za vlády Spytihněva I. došlo k podřízení církve Řeznu, avšak místní slovanská tradice pokračovala bez problémů i nadále. Kvůli tomuto podřízení však nemohla slovanská bohoslužba u nás zcela dominovat a latinská bohoslužba byla též zastoupena velkou měrou. Důvodem, který nedovolil západním biskupům, aby slovanskou bohoslužbu v Čechách vysloveně vymýtili, byla zapálenost, s jakou si vládnoucí rod ve slovanské bohoslužbě liboval.[4]

Lze se domnívat, že latinská i slovanská bohoslužba na našem území existovala „svorně vedle sebe“.[5] Tento názor, že mezi latinským a slovanským klérem nebyla žádná řevnivost, Kadlec odůvodňuje takto: „Mezi slovanským a latinským klérem nebylo řevnivosti, protože měli všichni plné ruce práce, a kromě toho slovanští kněží nebyli nikterak výluční a mimo slovanštinu ovládali stejně jako žáci Metodějovi i latinu.“ Bavorský klér sice mohl být přesvědčen o povolení slovanské bohoslužby papežem,[6] avšak nemůžeme opomenout důležitý konflikt o Filioque. Byť Řím uznal neoprávněnost vsuvky o vycházení Ducha Svatého i ze Syna, která začala být vkládána do symbolu víry, byla situace v západní církvi taková, že byla tato nová věrouka církví prakticky již přijata. Papež Mikuláš I. (na stolci v letech 858–867) přímo vyzval celý latinský episkopát k tomu, aby bránil tuto doktrínu „de processione ab utroque“.[7] Nakolik byla slovanská bohoslužba nositelkou východní teologie, nebyla tímto západním učením ovlivněna a zůstávala věrna původnímu znění symbolu víry. Otázka příslušnosti k té které jazykové tradici tak byla nejen liturgickou, ale též věroučnou.[8]

Po Spytihněvově smrti se vlády ujímá další Ludmilin syn, Spytihněvův bratr Vratislav, otec Václavův. Vratislavova manželka Drahomíra, byť pokřtěná křesťanka, byla pod silným vlivem svého rodu, který byl horlivým odpůrcem křesťanství.[9] Je tak otázkou, do jaké míry byla Drahomíra skutečnou křesťankou, či zda byla křesťankou spíše jen formálně. Na základě jejích pozdějších odsouzeníhodných skutků nemůžeme přímo vyvozovat mnoho o jejích teologických představách, můžeme však říci, že v praxi Kristovo učení nenásledovala.

Sv. Václav naopak pro křesťanské ideály horlil velice.[10] Narozen již do křesťanského prostředí měl možnost vyrůst v Kristu do dospělosti a to mu jistě zajistilo silnou duchovní podporu během dospívání. Dále se mu dostálo zcela mimořádného vzdělání, které bylo na západě i u panovníků velmi nezvyklé.[11]

Vyučován slovanskými kněžími a vychováván sv. Ludmilou stal se stejně jako jeho předchůdci

panovníkem zakořeněným ve slovanské tradici, která zůstávala ve věroučné jednotě s východními patriarcháty. Nad své předchůdce však vynikal velikou horlivostí pro Krista, což dokazoval, v souladu s evangeliem, svými skutky a dobrodiními, jimiž následoval Kristův příklad. Evangelium našeho Pána Ježíše Krista však nebylo pro mladého knížete jediným vzorem. Kristiánova legenda líčí, že byla Václavova babička ženou „ve všech dobrých skutcích dokonalou“. Byla to „matka sirotků, utěšitelka vdov, neúnavná navštěvovatelka spoutaných a uvězněných“ a též „v almužnách byla štědrá a v nočních pobožnostech vytrvalá, v modlení nábožná, v lásce dokonalá, v pokoře mezí neznající, v péči o sluhy boží tak pohotová“.[12] Jak se ostatně též v dnešní době pravidelně modlíme na bohoslužbách v troparu[13] sv. Ludmily: „Když zanechala jsi temnotu modloslužby, s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy. Zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní a světlem svatosti své den pravé Bohoúcty v České zemi jsi započala. Matko chudých, podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě ve víře netečná a zarmoucená srdce lidu svého. Zjasni oči naše a nedej nám zahynouti od nepřátel našich.“[14]

Když Drahomíra sledovala, jak její syn Václav vyrůstá v Pravdě, byla znepokojena odklonem Václavových světonázorů od názorů většinové společnosti a zažitých zvyklostí. Naštěstí to nebyli jen sv. Václav s jeho babičkou sv. Ludmilou proti celému světu. Mnoho dalších lidí na dvoře též přálo novému vývoji událostí v zemi, a tak, když vycítili možné nebezpečí ze strany Drahomíry kvůli jejím názorům, svěřili tehdy ještě třináctiletého chlapce výlučně do Ludmiliny výchovy. Drahomíře byla ponechána dosavadní vláda nad zemí, avšak byla jí odepřena možnost vlivu na Václavovu formaci.[15] Můžeme si povšimnout této prozíravosti v investici do výchovy budoucí vládnoucí generace oproti snaze o náhlou změnu stávající společnosti. Ne nadarmo označujeme naše děti za „naši budoucnost“ a jejich správná formace je to, co rozhodne o tom, jakým směrem se bude celé lidstvo v budoucnu ubírat.

Proč by však Drahomíra, jejíž byla vláda, měla přihlížet takovému bezpráví, které jí bylo učiněno odejmutím práva na výchovu vlastního syna? Různými způsoby ďábel rozdmýchával v jejím srdci osobní nenávist vůči sv. Ludmile, až na její povel došlo k umučení svaté kněžny.[16]

Osoba sv. Václava

Václav věděl o činech své matky, a byť mu bylo teprve osmnáct let, měl při svém nástupu na trůn horlivou řeč[17], ve které jednoznačně odsoudil vraždy všeho druhu a uvalil na lid důrazné upozornění, že každá vražda v jeho zemích bude jeho horlivostí usilovně stíhána pod trestem stětí hlavy.[18]

Dvě znepřátelené strany, „pro Drahomíru“ a „proti Drahomíře“, byly stále v rozepři. Avšak i strana proti Drahomíře zastávala poněkud extrémní stanoviska, kdy připisovala Drahomíře úmysl, který nikdy neměla, zabít oba dva své syny, aby se mohla vlády ujmout sama.

Václav opět všechny šokoval, když, byť tak mladý, jednal velmi rozhodně a vysídlil vlastní matku z Prahy daleko mimo dosah vládnoucí politiky. I Drahomíra, vidouc Václavovu akčnost, se údajně smířila s Václavovými silnými křesťanskými ideály, které, jak se Drahomíře ukázalo, automaticky neimplikovaly slabošství ve vládě.[19]

Z politických důvodů došlo k odklonu Čech od Bavorska a k příklonu spíše k Sasům, jejichž spojenectví bylo podporováno hrozbou ze strany Maďarů. Tento politický rozvoj se odrazil též i v duchovním životě obyvatel. Úcta k franskému biskupovi sv. Emmeramovi[20] zeslábla. Naopak byly ze Saska Čechům darovány ostatky sv. Víta, kterým byla připisována státotvorná moc.[21]

Co se týče samotné osobnosti sv. Václava, můžeme sledovat v legendách dva zdánlivě si protiřečící proudy. Jeden proud se snaží sv. Václava vylíčit jako velmi zbožného vládce s krajně asketickými sklony, který pod zbrojí nosil mnišské žíněné roucho, pitek s členy jeho družiny se neúčastnil a nechal zbořit všechny šibenice v zemi. Druhý proud líčí sv. Václava věrně s tehdejším ideálem silného panovníka, podle kterého měl být vždy připraven krutě zmrskat každého hříšníka, který se toulá po krčmách a opouští víru, či je připravit o hlavu, pokud by se nadále jeho příkazů nezalekli.[22] Jakýsi náznak objektivnosti možná můžeme hledat v takových výrocích, které do jisté míry připouštějí zároveň i projevy protilehlé Václavovy stránky, než je primárně cílem textu. V tomto světle není pochyb o Václavově zbožnosti a odepřít mu zároveň nemůžeme ani jeho ráznost a sílu, bez které by se v tehdejší době jen stěží mohl stát uznávaným a respektovaným vládcem. Tuto Václavovu nebojácnost a statečnost podloženou jeho fyzickými schopnostmi můžeme pozorovat i ve vykreslení průběhu Václavova zabití, kdy dokázal zastrašit Boleslavovy spiklence až tak, že „klesli na sedadla“, a vytrhnout Boleslavovi z ruky meč. To, že Václav na pozvání vůbec přišel, byť byl mnohokrát varován, je jedním z již zmíněných tendenčních proudů objasňováno tak, že byl sv. Václav připraven přijmout mučednickou smrt, které se nezalekl. Druhým pak tak, že se hrozby nebál kvůli pocitu fyzické převahy.[23]

Pokřesťanštění národa

Více než o cokoli jiného za své vlády se sv. Václav zasloužil o pokřesťanštění společnosti. Nešlo však přitom „pouze“ o to, aby lidé přijali křesťanskou víru. I dnes vidíme, jak lidé vnášejí do praktické víry mnoho dalších aspektů svého života, které nejsou primárně přímo spjaty s křesťanstvím, či někdy jsou dokonce s křesťanstvím v rozporu. Šlo tedy o mnohem hlubší úkol, který spočíval v tom, aby se radikálně změnilo smýšlení obyvatelstva a aby lidé opustili pohanské přežitky.[24]

Z legend víme, že sv. Václav truchlil nad pohanskými tendencemi národa a že se silně zasloužil o odklon Čechů od pohanských zvyklostí k pravé oslavě Boha. Nicméně o konkrétních reformách toho mnoho nevíme. Máme kupříkladu zmínky o odklonu od muk a krutých trestů či o osvobozování lidí z otroctví. Nedošlo však definitivně k vymýcení krutých praktik. Václavovi následovníci i 100 let po něm takové tresty zmiňují. Co se otroctví týče, tak se Václav angažoval osobně při odkupování nezletilých otroků a jejich darování kněžím, aby těmto dětem poskytl lepší budoucnost, než by bylo jejich přeprodání do Uher či Arábie. V neposlední řadě se pak sv. Václav zasloužil o postavení mnoha chrámů.[25]

Sv. Václav pokračoval v udržování přátelských vztahů s Řeznem, stýkal se s německým kněžstvem a podstupoval i výpravy do Říma. To vše se, spolu se svatořečením sv. Ludmily, přikládá politické snaze učinit z Prahy biskupství. Mohlo by se na základě tohoto na první pohled zdát, že byla na našem území za Václavovy vlády dávána přednost latinské bohoslužbě, opak je však pravdou. Na dvoře působili kněží slovanští, kteří byli, jak jsme si již vysvětlili, nositeli pravoslaví. I na venkově byla slovanská liturgie v oblibě, a to díky své jazykové praktičnosti.[26]

Mučednická smrt

Pouhých osm let od počátku vlády sv. Václava 28. září 929 došlo k jeho zabití ve Staré Boleslavi, kde se ze sv. Václava stal český mučedník. Šlo o politické spiknutí velmožů, kterým se příčil Václavův milosrdný přístup k životu a jeho důraz na christianizační aktivity. Boleslavových slabin pak velmožové využili jako prostředek k uskutečnění těchto cílů.[27]

Rozvoj svatováclavské úcty

Smrt mladého panovníka, navíc panovníka natolik blízkého Bohu, pohnula svědomím mnoha lidí i z řad odpůrců jeho způsobu vlády. Samotný Boleslav učiniv pokání nechal 3 roky po Václavově mučednické smrti přenést jeho ostatky do Prahy, což bylo důležitým kanonizačním aktem. Nejen u nás, ale i v Bavorsku se záhy začíná rozvíjet svatováclavská úcta. Tam také vznikla první latinská svatováclavská legenda „Crescente fide christiana“. Máme též doklady o vzniku staroslověnské legendy využívající český dialekt staroslověnštiny. Záhy též vznikají na českém území chrámy zasvěcené sv. Václavovi. Tato úcta spadá do období ještě před zřízením pražského biskupství. Druhý český biskup sv. Vojtěch pak dal pokyn k sepsání známé Kristiánovy legendy.[28]

Při čtení legend z 10. století spatřovali tehdejší křesťané v hrůzném činu bratrovraždy souboj mezi starými pohanskými a novými křesťanskými mravy. Svatováclavská úcta byla sice silná, avšak sv. Václav ještě nebyl pokládán za národního patrona. V 11. a 12. stol. roste příliv německých kněží, kteří reálně ohrožují v Čechách již tradiční slovanskou bohoslužbu. Z této hrozby z germanizace a ztráty slovanské liturgiky se probouzí potřeba obracet se v modlitbě za ochranu národa k národním světcům, a to zejména ke sv. Václavovi. V 11. století se začíná sv. Václav objevovat na českých mincích vedle podobizny aktuálně vládnoucího knížete. Šlo jednak o symbol české státnosti a zároveň o její napojení na království nebeské. Pražský hrad se začíná nazývat hradem sv. Václava a vznikají různé oslavné písně. Obraz sv. Václava se objevuje též na státní pečeti a jeho svátek se stává dnem každoročního setkávání předních velmožů země, na kterém docházelo k důležitým rozhodnutím a usnesením. Letopisec z 12. století proto popisuje český národ jako „rodinu sv. Václava“.[29]

Jistý vývoj v čase prodělával i způsob zobrazování světce. Na mincích z počátku 11. století je sv. Václav vyobrazován jako mnich s rukama zkříženýma na prsou. V další generaci je již vyobrazován jako skutečný vévoda s helmou na hlavě a korouhví v ruce. Postupem doby přibývá stále více zbroje, až nabývá sv. Václav ve 12. století podoby ozbrojence na koni. Toto vojenské vyobrazení, na které jsme dnes zvyklí, podporovalo představu sv. Václava jako aktivního ochránce českého státu a českého národa. V této době se sv. Václav zcela stává českým patronem.[30]

Další výrazný rozvoj svatováclavské úcty nastává ve století 14. za vlády Karla IV., který o sv. Václavovi sám píše legendu a nechává zhotovit královskou korunu, kterou prohlásí za majetek sv. Václava, a je tudíž všem českým panovníkům pouze propůjčována. Čeští králové se tak stávají po dobu svého panování nositeli věčné koruny svatováclavské.[31]

V pozdější době byla svatováclavská úcta silná i mezi husity a sám Hus byl ctitelem sv. Václava. Nakolik bylo husitské hnutí v době svého vzniku motivováno odklonem od katolických novot a návratu k pravé oslavě Boha, byl jim tento pravoslavný světec blízký a všímali si v jeho legendách kupříkladu přijímaní pod obojím, což byla jedna z vícero zásadních odlišností východní a západní bohoslužby. V husitských chrámech se tak můžeme setkat s vyobrazeními Husa vedle českých národních světců. Například můžeme zmínit vyobrazení sv. Vojtěcha, jak slouží bohoslužbu a přisluhují mu sv. Václav s Husem.[32]

Byť původně motivováni touhou po očištění katolické církve od nových nesprávných prvků, stali se další generace protestantů kvůli absenci církve, ve které by mohli být zakořeněni, společností, jejíž teologie se rapidně mění. Zavrhnutím úcty ke světcům tak došlo samozřejmě i k zavrhnutí úcty ke sv. Václavovi. Fakt, že staří čeští světci přijímali pod obojím, však přesto sbližoval zlutherizované husity a stoupence Jednoty bratrské, a to včetně jejich předních zástupců, kteří se v duchu náboženské a národní tradice hlásili k svatováclavské úctě. V katolické církvi pak samozřejmě svatováclavská úcta pokračuje nadále.[33]

Když byl český národ v 17. století na hranici porobení tzv. Svatou říší římskou, která nutno podotknout nebyla svatá a nebyla též ani Římskou říší, obracel se o to více všechen lid ke sv. Václavovi s prosbou o záchranu: „Nedej zahynouti! Zahyneme-li, tobě zahyneme. Ty z patronů české země nejpřednější a největší, Václave, Vratislavem buď a navrať svým Čechům jejich starou slávu! … Od nových obyvatel země marně bys čekal úctu, kterou Tě země česká od tolika věků miluje … Nedej zahynouti nám ni budoucím!“ Takto promlouval jezuita Balbín ústy celého národa.[34]

V Balbínově duchu pokračuje svatováclavská úcta i přes celé vlastenecké české baroko (17.–18. stol.) a dlouho očekávané české národní obrození (19. století) též přichází v souvislosti se svatováclavskou idejí.[35]

Svatováclavská koruna v této době sice již neměla naplnit naděje lidu, aby byla položena na hlavu dalšího zbožného českého panovníka, byla však celé 19. stol. symbolem bývalé samostatnosti. O jak silný národní symbol šlo, se ukázalo r. 1867, kdy byly české korunovační klenoty vezeny z Vídně, kam byly odvezeny Marií Terezií, do Prahy. Byť jel vlak českými zeměmi v noci, byly podél cesty od Břeclavi až k Praze velké davy lidí, kteří s jásotem, slavnostními ohni, střelbou, zvoněním a hudbou vítaly českou korunu. Po příjezdu do Prahy byla koruna vezena v arcibiskupském kočáře do chrámu, kde arcibiskup pražský kardinál Bedřich ze Schwarzenbergu, sám veliký vlastenec, odsloužil slavnostní bohoslužbu. K svatováclavské koruně vzhlížel celý národ bez rozdílů tříd či vrstev a byla pro lid jednotícím prvkem proti Rakousku. Nakolik byl sv. Václav českým panovníkem mnohem dávnějším a starobylejším, než byl rod Habsburků, dostává svatováclavská idea nový obsah: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Vstup Čechů na politickou scénu se též děje pod patronátem sv. Václava, kdy lid formuluje své státoprávní, národní a sociální požadavky před sochou sv. Václava. Jeden z nejznámějších výtvorů českého sochařství, Myslbekova socha sv. Václava, je stále dominantou Václavského náměstí, které je dodnes středobodem pražského dění.[36]

Sv. Václav byl nadále naší útěchou i v době první světové války. Po první světové válce zavládl

na světě mír, abychom roku 1929 mohli oslavit tisící výročí od jeho zesnutí. Dále pak se český národ se stejně neochvějnou vírou upínal ke sv. Václavovi i během druhé světové války, kdy se nám stával „o to větší útěchou, čím nechutněji zneužívali jeho osoby nepřátelé i domácí političní činitelé“.[37]

Závěr

Když jsme prošli všechny okolnosti, které vedly od pokřesťanštění Čech až do dnešní doby, která je stále pod silným patronátem sv. Václava, vidíme, jak významnou roli hraje tento světec v srdci našeho národa. Proto se snažme, aby měl své místo i v srdci každého z nás a nepohrdejme tímto naším ochotným pomocníkem a přímluvcem u Boha.

Dnes andělé spolu s lidmi se radují, nebe i země oslavují památku tvou, svatý Václave, i my hříšní snažně tě vzýváme: pros za nás Boha, aby všeliké bídy a viditelných i neviditelných nepřátel zbavil nás, kteří ctíme přesvětlou památku tvoji.[38] – Tropar sv. Václava (hlas čtvrtý).

Ing. Jordan Moravenov

Závěrečná práce předmětu „České církevní dějiny I.“

Letní semestr 20/21 HTF UK

---

[1] KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin. Praha: Zvon, 1991, s. 36.

[2] Ibid., s. 37.

[3] Ibid.

[4] Ibid., s. 38.

[5] Ibid.

[6] Ibid.

[7] ALEŠ, Pavel. Cirkevné dejiny III.: Kresťanský Východ a Západ do roku 1453. Prešov, 2002, s. 67.

[8] RŌMANIDĪS, Iōannīs S. Frankové, Římané, feudalismus a nauka. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2017.

[9] KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin, s. 39.

[10] Ibid.

[11] Ibid.

[12] KRISTIÁN, LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav. Kristiánova legenda: život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté

Ludmily. Praha: Vyšehrad, 2012, s. 29.

[13] Tropar – Krátká básnická skladba složená z jedné nebo více vět, která shrnuje význam liturgické slavnosti.

FARRUGIA, Edward G a Pavel AMBROS. Encyklopedický slovník křesťanského Východu.. Olomouc: Refugium

Velehrad-Roma, 2010, s. 913.

[14] Pravoslavný církevní zpěv, Tropar Sv. Ludmily – 1. Hlas. [online] 2020 [cit. 2021-02-23] Dostupné z

[15] KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin, s. 40.

[16] Ibid.

[17] Byť se tyto řeči písemně zachovaly, pokládají se za uměle vytvořené pozdějšími historiografy. Nicméně můžeme na jejich základě vidět, jaký měl sv. Václav politický přístup a ideje.

[18] KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin, s. 43.

[19] Ibid., s. 44.

[20] Zvaný též: Jimram z Řezna

[21] KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin, s. 45.

[22] Ibid., s. 46–47.

[23] Ibid., s. 47.

[24] KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin, s. 47.

[25] Ibid., s. 48. – 49.

[26] Ibid., s. 50.

[27] Ibid., s. 50. – 51.

[28] Ibid., s. 52. – 53.

[29] Ibid., s. 53. – 64.

[30] Ibid., s. 54.

[31] Ibid., s. 55.

[32] Ibid.

[33] Ibid., s. 56.

[34] Ibid.

[35] Ibid.

[36] Ibid., s. 57.

[37] Ibid.

[38] Služba ke sv. mučedníku Václavovi [online]. 2020, s. 10 [cit. 15.03.2021]. Dostupné z: http://download.pravoslavi.cz/svati/vaclav-sluzba-w.pdf