Ctihodný Maxim – Řek, který strávil nesnadný život v Rusku a stal se svatým
Maxim Řek, občanským jménem Michael Triboles, se narodil kolem roku 1470 do řecké rodiny vznešeného původu. Jeden z jeho předků byl konstantinopolským patriarchou. Otec Emanuel a matka Irena byli lidmi velice vzdělanými. Mladého Michaela značně ovlivnil jeho strýc Dimitrij Triboles – významný bibliofil a překladatel. Na ostrově Korfu, kam se přestěhovala Maximova rodina, převládaly uniatské nálady. Tamní duchovní prostředí pobízelo k sblížení s Římem.
Touha pokračovat ve studiu zavedla Maxima do Itálie; v letech 1492 až 1496 žil ve Florencii. Florencie byla v té době „druhými Aténami“, centrem humanistického hnutí celé Evropy. Během tohoto období se Maxim Řek seznámil s filosofií Platóna, kterého bude vždy považovat za prvního mezi filosofy. Zvláště silný vliv na Maxima Řeka měla osobnost a ohnivá kázání Girolama Savonaroly, jenž nemilosrdně kritizoval oživení pohanství v tehdejším Římě, jemuž říkal „nevěstka na sedmi pahorcích“. Mnozí badatelé srovnávají tragický osud Maxima Řeka s osudem Savonaroly.
Z Florencie se Maxim Řek přestěhoval do Benátek, hodně cestoval po městech severní Itálie. Postupně se ze studenta a opisovače řeckých rukopisů Maxim stává učitelem a dostává se do okruhu italských humanistů. Jeho zájmy se neomezují pouze na teologii a filozofii, věnuje se astrologii a dalším středověkým vědám. Po ukončení studia Maxim vstoupil do služeb šlechtice Giovanniho Francesca Pico della Mirandoly, jednoho z nejhorlivějších obdivovatelů Savonaroly.
V roce 1502 Michael Triboles vstoupil do katolického dominikánského kláštera sv. Marka. 14. června 1502 byl postřižen na mnicha v tomto klášteře, kde byl krátce předtím představeným Savonarola. Zde Michael prohloubil své teologické znalosti, seznámil se s učením Tomáše Akvinského a pokračoval ve studiu řeckých církevních otců.
V dubnu 1504 klášter opustil. Jeho odchod souvisel se zákazem Savonarolova učení v tomto klášteře. Hlavním důvodem ale byla nutnost návratu do rodného řeckého prostředí. Michael byl vychován ve vysoce kultivovaném prostředí a byl přesvědčen o nadřazenosti byzantské kultury nad kulturou západoevropskou. I když byl v Itálii, studoval helénskou moudrost.
Studium na italských univerzitách, přátelství s vynikajícími vědci a znalci starověku, četba antických autorů mu poskytly hluboké znalosti v oblasti sekulárních věd. Ale tyto světské znalosti byly později očištěny na Athose a proměněny v ideál křesťanské humanistické renesance.
V roce 1505 Michael Triboles přijel na horu Athos, kde přijal postřih v monastýru Vatopedi se jménem Maxim na počest svatého Maxima Vyznavače. Zde mnich Maxim strávil deset let v modlitbách a studiu knižních pokladů nejbohatší knihovny na Athose.
Právě zde, na hoře Athos, se ctihodnému Maximovi podařilo překonat neortodoxní vliv renesance, dokonale si osvojit zkušenost patristické modlitby srdce a celý komplex teologických názorů charakteristických pro pozdně byzantský hesychasmus. Během těchto let měla rozhodující vliv na Maxima Řeka díla sv. Dionysia Areopagity, Jana Damašského a Maxima Vyznavače.
V Moskvě se ctihodný Maxim Řek ocitl na pozvání velikého knížete Vasilije III., který požádal duchovní vedení Athosu, aby poslali do Ruska odborníka na opravu liturgických knih.
Díky církevním a kulturním vazbám Ruska s Byzancí, jihoslovanskými zeměmi a západní Evropou, Rusové jak v raném středověku, tak v 14. a 15. st. disponovali značným množstvím přeložené literatury, z níž čerpali nejen teologické poznatky, ale i znalosti z oblasti světských humanitních a přírodních věd.
Vědecká a teologická činnost Maxima Řeka probíhala na dobře připravené půdě. V 16. století v Rusku byly bohaté sbírky duchovních i světských knih. V jeho osobě se setkáváme s prvním vědcem – encyklopedistou v Rusku, jenž byl původem Řek, ale duchem Slovan.
„K rozkladu ontologického světonázoru, nazývaného na Západě renesance, v poněkud oslabené podobě a s určitým zpožděním došlo i u nás,“ píše kněz Pavel Florenský. „Tento proces je jasný, sledujeme-li památky církevního umění 15.–17. st. Duchovní je nahrazeno tělesným, pravda spekulací, kontemplace racionalitou, bezprostřednost svatosti relativitou.“
Význam svatého Maxima Řeka spočívá právě v tom, že působí proti tomuto procesu rozkladu. Nebyl v žádném případě průvodcem obrozeneckých směrů, ale mocným pilířem pravoslaví.
Maxim Řek, který dorazil do Moskvy jako tlumočník, se stal propagandistou a obhájcem „řecké myšlenky“ před velikým knížetem Vasilijem III. a vyzýval ho, aby osvobodil Konstantinopol z tureckého jha. Ctihodný Maxim vyjadřoval myšlenky o nutnosti návratu ruské církve do lůna církve byzantské, jeho eklesiologické myšlenky byly inspirovány touhou po sjednocení všech křesťanů kolem Konstantinopole.
Jedním z projevů humanismu byl boj Maxima Řeka s předsudky, které sdíleli nejen prostí lidé, ale i značná část ruského kléru. Polemická díla ctihodného vyvolávala nepřátelský postoj konzervativně smýšlejícího moskevského prostředí.
Ostrý boj musel svést humanista Maxim Řek ve filologické a exegetické sféře své činnosti, především při opravě posvátných a liturgických knih. Mnozí v Rusku byli přesvědčeni, že v církevních liturgických knihách se nesmí nic měnit ani opravovat. Řecký učenec se proti tomu vzbouřil poté, co našel v knihách hrubé omyly, absurdní názory a překroucení křesťanských dogmat.
Současně mnich Maxim odsuzoval různé nepořádky v každodenním společenském životě ruské církve – chamtivost mnichů, pověrčivost a nevědomost lidí, útlak a krutost těch, kteří jsou u moci.
Ruská církev, stejně jako částečně církve západní i východní, inklinovala k aristotelismu a byla nedůvěřivá k Platónovi a Plótínovi. Platonismus Maxima Řeka se stal důvodem k odsouzení jeho teologických názorů.
Mnich Maxim byl nespravedlivě obviněn z neúcty vůči velikému knížeti a neuctivých narážek na moskevské metropolity-divotvorce, stanul v roce 1525 před soudem moskevského metropolity Daniela a byl přísně potrestán. Šest let věznění v monastýru se staly nejtěžšími roky v jeho životě. Jeden ze svých nejpronikavějších výtvorů, kánon k Paraklétovi, „skutečný chvalozpěv pravdě“, kvůli níž snášel veškeré utrpení, napsal svatý Maxim uhlem na stěnu svého žaláře. V roce 1531 po opakovaném a ještě nespravedlivějším procesu byl Maxim Řek poslán do vyhnanství v monastýru města Tver, kde stráví více než patnáct let. Ale díky Bohu se zde těšil sympatiím tverského biskupa Akakije, který ctihodnému dovolil číst a psát. Teprve v letech 1547–1548, na žádost představeného Trojicko-sergijevské lávry Artemije, byl Maxim převeden do tohoto monastýru, kde osvobozený od pout dožil zbytek svého života (+ prosinec 1555 nebo leden 1556).
Duchovní svoboda a nezávislost Maxima Řeka, šíře jeho myšlení a také humanismus, který ho inspiroval, byly dědictvím, které převzal z renesanční školy. Ale tolerance doby renesance byla v Rusku neznámá, zde bylo jakékoli nezávislé myšlení považováno za kacířství. Právě to je důvodem odsouzení Maxima Řeka, křesťanského humanisty, na moskevských církevních sněmech v letech 1525 a 1531. Tragédie ctihodného Maxima je „hoře z rozumu“ v Rusku 16. století. Nedokázal prolomit hráz předsudků, nedokázal překonat intelektuální spánek, kterému musel čelit, ale díky jeho trvalému vlivu byla alespoň připravena půda pro budoucnost.
Svatá Rus ho nakonec svatořečila, ruský lid se sklonil před jeho mučednickou korunou, před hrdinskou vytrvalostí, s jakou Maxim Řek snášel životní zkoušky.
Svatořečení ctihodného Maxima Řeka se konalo v roce 1988. V roce 1996 byl proveden archeologický výzkum a odkryté ostatky světce byly uloženy do relikviáře v chrámu Svatého Ducha Trojicko-sergijevské lávry.
Svatý Maxim po sobě zanechal četné teologické, apologetické, duchovní a mravní spisy a také dopisy soukromým osobám.
Maxim Řek je nazýván „prvním intelektuálem Ruska“.
Redakce
