Musíme se radovat jako děti, aby do našich jesliček ulehl vtělený Bůh

Bůh stvořil svět, aby si našel matku. Onen krásný výrok sv. Mikuláše Kabasily nás uvádí do pravoslavného chápání toho, co je Kristova Církev. Právě v osobě všesvaté Bohorodičky a vždy Panny Marie, plně zbožštěné bytosti, si nachází Církev svou nejdokonalejší personifikaci (zosobnění), a to ihned na mnoha úrovních.

Veliký ruský náboženský filosof a pravoslavný kněz Pavel Florenskij odkrýval tyto mystické vrstvy poznání Boha skrze postupné přibližování se k Boží Velemoudrosti (Σόφια), jež se vtělila v osobě Ježíše z Nazareta (Χριστον Θεου δυναμιν και Θεου σοφιαν 1 Kor. 1, 24). Tuto tezi vyzdvihuje i  modlitba Simeona Metafrasta před sv. přijímáním. Ale On, Kristus, je Boží Velemoudrost sama v sobě. Ta se vtěluje pro spásu stvoření, tudíž je klíčové najít její odraz ve stvoření a nejdokonaleji se Boží Syn se všemi svými rysy odráží v osobě své přečisté Matky, kterou pravoslavná církevní tradice ctí jako tu, která je „nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější“. A opět Bohorodička, jak velmi výrazně svědčí kněz Sergij Bulgakov ve svém pojednání Grál,  je zosobněním tajemství Kristovy Církve jako Sofia (Velemoudrost).

Vraťme se na chvilku k mysli otce Pavla Florenského: pokud se bavíme o Velemoudrosti světa, hovoříme o Církvi; když hovoříme o Velemoudrosti Církve, bavíme se o Církvi svatých; když mluvíme o Velemoudrosti ve společenství svatých, mluvíme o přesvaté Bohorodičce. Ano, přesvatá Bohorodička, která se stala doslova nositelkou vtěleného Loga, jehož i porodila na svět, aby svět proměnil, posvětil, obnovil a dal mu smysl (logiku), tedy aby mu dal sebe sama, protože sám je vtěleným Smyslem všech smyslů, které jsou stvořeny Jím a dle Jeho obrazu (1 Kol. 1, 17). A právě Bohorodička ve všech smyslech byla první diakonisou, tedy služebnicí onoho díla spásy veškerého stvoření, které je povoláno vejít do Těla nového Adama, zmrtvýchvstalého Bohočlověka Krista, jak říká ctihodný Justin Popovič: člověk, potažmo stvoření se má tzv. vkristovatět (вохристовиться).

Vidíme tak, že celá pravoslavná mentalita je plně kristocentrická. Kristus je vtělený Logos, Bohočlověk. Je Bůh, který se nejen přiblížil k člověku, ale který se s ním i ztotožnil, protože sám se stal člověkem, aniž by přitom přestal být Bohem. Je dokonalý Bůh a zároveň dokonalý člověk, a právě proto klanění se mu „v duchu a pravdě“ zahrnuje i úctu k Jeho Matce. Přesvatá Bohorodička je integrální součástí Jeho lidství (člověčenství), v němž přebývá plnost božství tělesně (ότι εν αυτώ κατοικεί παν το πλήρωμα της θεότητος σωματικώς Kol. 2, 9). A právě proto úctu k přesvaté Bohorodičce můžeme pozorovat už v období raného křesťanství. Kromě permanentního uctívání a vzdávání chvály spolu s jejím boholidským Synem se začínaly objevovat zvláštní dny, které měly posvátným způsobem připomenout zvlášť jednotlivé události ze života přesvaté Bohorodičky. Stejně tak lze mluvit i o posvátných místech, které jsou spojeny se životní cestou Panny Marie. To vše nacházelo svůj původ a potvrzení nejen v těch písemných památkách, které pak byly Církví zahrnuty do kodexu Písma, ale i v těch, které dnes označujeme jako apokryfy a v neposlední řadě také v ústní tradici, jež potom však našla své ospravedlnění v bohoslužebném řádu. Samozřejmě o všeobecné kodifikaci těchto svátků lze mluvit až ve IV. st., kdy díky císaři Konstantinu Velikému Církev přestává být pronásledována a uvolňuje se tak prostor pro plné odkrytí (αποκαλύπτειν), respektive neustálé a dynamické odkrývání kultu, jehož alfou a omegou je „Kristus, Bohočlověk, který se oslavuje ve svých svědcích“ (Tropar českým novomučedníkům) a hned po Kristu takovým prvním svědkem trojjediného Boha je Jeho přečistá Matka.

Svátky zasvěcené přesvaté Bohorodičce stejně jako všechny ostatní svátky pravoslavného kalendáře můžeme dělit z hlediska jisté hierarchie. Samozřejmě středobodem všech svátků je Pascha, tedy světlé Kristovo Vzkříšení. Všechny ostatní svátky z ní vycházejí a o ní svědčí. Jakýkoliv svátek, ať už Kristovo narození nebo Promění Páně na hoře Tábor, už je kérygma, hlásání spasitelné smrti a vzkříšení Bohočlověka. Ale i tyto svátky se seskupují do jakýchsi kruhů, obklopující Paschu, nebo jak se jí říká na Západě, Velikonoce. A právě takovým prvním a nejtěsnějším okruhem je okruh svátků dvanácterých. Po Pasše jsou to svátky nejvýznamnější a mají univerzální autoritu pro celý pravoslavný svět. Zpravidla jsou to posvátné události ze života Spasitelova či přesvaté Bohorodičky, o nichž se zmiňuje Nový zákon, i když ne vždy je tomu tak. Například svátek Uvedení přesvaté Bohorodičky do chrámu není v Písmu uveden a svátek Povýšení svatého Kříže připomíná událost, která se uskutečnila za vlády onoho císaře Konstantina Velikého (IV. st.), kdy se jeho matce císařovně Heleně podařilo nalézt sv. dřevo Kříže, na němž byl ukřižován Spasitel. Nicméně mnohé svátky, které do tohoto okruhu nespadají, také získaly velkou oblibu mezi zbožným lidem, a tak jejich oslavy často mají charakter velice slavnostní, který se blíží, není-li totožný dvanácterým,  protože, jak už bylo řečeno, svátky, které Církev slavila, byly ustanoveny ve světle slávy Paschy. Z dvanácterých svátků nejmocněji nám svědčí o Kristově vzkříšení asi svátek Narození Krista.

Boží Syn se vtěluje, stává se naším Veleknězem a přijímá jméno Ježíš, aby se obětoval na Kříži a ulehl do hrobu. Vyústěním Kříže je tak hrob, který už hned na začátku je symbolizován jesličkami, a proto, jak říká metropolita Veniamin Fedčenkov: „Betlém je cesta na Golgotu.“ Narození vtěleného Boha je počátkem Jeho vykupitelského díla. Tato spasitelná noc je tak tím nejvyšším časem pro dětskou modlitební radost, abychom pronikli do tajemství Narození Bohočlověka, kdy světlo se soustředí, Bůh se vtěluje, Kristus se rodí. Rodí se a uléhá do jeslí, aby pak ulehl do hrobu a pronikl ho proměniv ve své sídlo (svůj trůn), nosič Života (Ζωηφόρος), pramen svého i našeho vzkříšení, a tak vstal z mrtvých a neustále i nás křísil spolu se sebou a v sobě v podobě eucharistického Beránka, jenž se vždy jí, jehož nikdy neubývá a jenž přijímající posvěcuje (ο πάντοτε εσθιόμενος και μηδέποτε δαπανώμενος, αλλά τους μετέχοντας αγιάζων/ Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého).

Autor: jerej Mgr. et Mgr. Jiří Táborský, DiS