Nejlepší táta na světě – Hlas pravoslaví

Všichni jsme slyšeli o tomto člověku. Přesto zůstává ve stínu přesvaté Bohorodice a apoštolů. Zaslouží si však větší pozornost, protože jeho význam pro dějiny spásy nelze přecenit. Je to svatý Josef, snoubenec Panny Marie a pěstoun Pána Ježíše Krista.

Raduj se, který jsi chudobou pozemskou získal bohatství duchovní

Akathist ke svatému Josefovi popisuje tohoto člověka nesmírně krásnými poetickými přívlastky. Říká se o něm, že byl uvnitř ozdoben královskou vznešeností. Myslí se tady zřejmě nejen to, že pocházel z rodu Davidova, ale i to, že musel být člověkem se skutečně vznešenou duší, když získal takovou čest. Vždyť sám Syn Boží mu říkal „abba“ – „tatínku“. Nikdo jiný se nestal podobou, i když dočasnou, věčného nebeského Otce. Jak hluboká a čistá musela být duše tohoto tesaře!

Byl prvním člověkem, který spatřil příchod Spasitele na tento svět. Byl jeho pěstounem a živitelem. Chránil tu, jíž církev nazývá trůnem Božím, tu, která se stala Matkou Stvořitele světa. Tyto fakty jen stěží může pojmout lidský rozum. Svatý Josef je slavnější než pozemští králové a spravedlivější než patriarchové a praotcové. On, jak praví již zmíněný akathist, nenápadností získal věčnou slávu.

Evangelista Matouš píše, že když se shledalo, že Marie počala, Josef, jenž byl muž spravedlivý, nechtěl ji vystavit hanbě. Podle zákonu by žena, která počala mimo manželství, měla být surově potrestána. Ale Josef zřejmě nebral zákon formálně a doslovně, tak jak to dělali zákonicí a farizeové. Řídil se spíše výrokem Božím „chci milosrdenství, ne oběť“ (Ozeáš 6:6). Rozhodl se proto, že svou snoubenku propustí potají.

Nikdo si tehdy nemohl ani představit početí z Ducha Svatého. Josef usuzoval docela lidsky, ale lidumilně. Nechtěl vystavit Marii výčitkám, nevzbuzoval povyk, neodsuzoval ji. Prostě se rozhodl ji propustit. Je to pokora. Je to spravedlnost. Tak by jednal jen málokdo.

Raduj se, který jsi bez pochyb uvěřil tomu, co ti bylo odkryto

A v ten okamžik Josefa začíná vést Bůh. Anděl Páně ho ve snu uklidňuje: Dítě bylo počato z Ducha Svatého. Narodí se Syn, kterému musí dát jméno Ježíš. Ten vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Jaký „svůj lid“? Jaký lid může mít ještě nenarozené dítě? Je zřejmé, že uvěřit tomu, co říká anděl, vyžaduje hodně pokory a hluboké víry. A Josef vstupuje do služeb počatého Mesiáše a jeho Matky.

O Panně Marii zpíváme, že je nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější. Je to tak. Aby se Bůh vtělil, potřebuje čistou pannu. Celé dějiny lidstva před Kristem jsou přípravou na narození Marie. Je žebříkem, kterým Bůh sestupuje na zem, je dveřmi, jimiž Kristus vchází do světa. Ale musí být i ten, který bude jejím manželem před lidmi, který ji bude živit a chránit. A nemůže to být kdokoliv. Vybrat „tátu“ pro Bohočlověka není vůbec jednoduché.

Tak často svatý Josef dostává nařízení od andělů! Teprve odešli mudrci, a on už slyší další pokyn Hospodinův: „Vstaň, vezmi Dítě i jeho Matku, uprchni do Egypta“. Pokud by to byla obyčejná rodina, bylo by řečeno: „Vezmi ženu a syna…“ Ale tady se jakoby porušuje hierarchie – nejmladší je zmíněn jako první, potom jeho matka a až poté sám Josef. Ale spravedlivý muž poslouchá Boha. Neptá se: co je to za Spasitele, kterého musím spasit já? Prostě dělá to, co mu bylo řečeno.

„Raduj se, doprovázející dítěte Ježíše, jenž kdysi pouští jako sloup ohnivý a oblakový doprovázel Izrael“, zpívá se v akathistu. „Raduj se, živiteli toho, jenž živil lid svůj manou.“

Raduj se, tesaři úžasný, v jehož domě žil Stvořitel nebe a země

Představte si prostého člověka, jehož rodinnými příslušníky jsou druhá osoba Svaté Trojice a Matka Boží. Církevní texty dokážou přesně a nádherně vyjádřit i to, co je nevýslovné a nepředstavitelné: „Matka Boží, královna nebe a země, jmenuje tě svým pánem, vtělený Syn Boží nazývá tě otcem, a domov tvůj na zemi pojal svatyni nebeskou, neboť v něm přebývá Král nebe a země“.

V Písmu si na žádném místě nepřečteme přímou řeč samotného Josefa. Zdá se, že pořád mlčí. Přemýšlí a dělá, žasne a dělá, slyší ve snu rozkaz a dělá, ale nikdy neřekne ani slovo. Tak to určitě nebylo. Josef mluvil, a mluvil i s malým Ježíšem.

Tento tatínek musel naučit Dítě číst Tóru, modlit se k Bohu a vydělávat na živobytí. A tak si Velemoudrost Boží, oděná do lidského těla, pod vedením Josefa osvojila zákony a přikázání. Jdoucí do chrámu nebo do synagogy Ježíš svou dětskou ručičkou drží mozolnatou ruku Josefa. A poté ho táta učí zacházet s pilou a hoblíkem, vrtákem a sekerou. Je hříšné jíst chléb zadarmo a Stvořitel světa, jenž pokorně přijal lidskou přirozenost, nebyl příživník ani lenoch.

Právě otec musel naučit Syna modlit se, seznámit s Písmem svatým a dát mu povolání. Svatý Josef tyto tři otcovské úkoly zvládl. A když do rukou Kristových zatloukali hřeby, byly na těch rukou mozoly. Určitě jste viděli ruce tesaře, zámečníka nebo zedníka. Kristus z vlastní zkušenosti věděl, co je to únava z práce, bolest svalů, pot zalévající oči. Stojí za to přidat k obrazu Krista hlásajícího evangelium obraz Krista těžce pracujícího a Josefa stojícího vedle něj.

Chrámy a oltáře zasvěcené svatému Josefovi by nám měly připomínat, jak důležitý je obyčejný pracující člověk. Pracuje-li Kristus, je-li Král nebeský v dílně, pak buď pokorný, boháči, a ty, chudáku, buď utěšen.

Ale i sám Kristus plnil přikázání ctít otce a matku. Byl jim poslušný. Pojďme se nad něčím zamyslet. Jestli Kristus v dětství poslouchal Josefa ve všem, pak samozřejmě i dnes naslouchá „pozemskému otci“. Jak velká byla pokora tohoto muže, tak velká by měla být jeho blízkost k Synu Božímu přebývajícímu ve slávě. Je našim velikým přímluvcem u trůnu Božího.

Raduj se, který jsi nosil v náručí Stvořitele nesoucího veškeré stvoření

Nejpodstatnější je však to, že Josef je nejlepším příkladem pravého otcovství. Nezplodil Ježíše Krista, Syna Marie, Syna Božího, ale udělal vše, co mohl udělat nejlepší táta na světě. S výčitkou se dívá Josef Snoubenec z hlubin historie na ty, kteří zplodili, ale nevychovávali; zplodili a opustili; zplodili a přinutili ženu k potratu. A s láskou se dívá na ty, kteří bez ohledu na to, zda zplodili, nebo adoptovali, vychovávali, učili, starali se a milovali vlastní a nevlastní děti.

Připomíná nám svatý Josef i ještě jednu věc. Přivést dítě do chrámu musí otec. Vysvětlit Boží přikázání a pravidla života musí táta. V našem divokém světě je těžké o tom mluvit. Muži, kteří dezertovali z duchovního boje, ponechali vše slabým ženám. A nyní ženy zpívají v chrámech, učí, léčí… Ale účinnost jejich posvátné práce vždy bude menší, než by měla být. Protože schopnost proniknout do tajemství víry je dána především mužům. Aby Matka s Dítětem dokázala na oslu utéct před Herodem, potřebují spolehlivého muže. Sama žena je na tomto světě bezbranná. S tím snad souhlasíte?

A toho, kdo s pokorou a láskou splnil tuto zcela přirozenou úlohu, církev velebí nádhernými slovy: Raduj se, tektone pozemský, jenž jsi byl poctěn jmenovat se otcem Architektona nebeského!

Redakce

Autor: Redakce