Díl 130. Jarobeám králem nad deseti izraelskými kmeny

Ještě za Šalomounova života, když se Jarobeám setkal s prorokem Achijášem Šíloským a ten roztrhal svůj nový plášť na dvanáct dílů, z nichž deset nabídl Jarobeámovi, sdělil prorok Jarobeámovi Hospodinovo rozhodnutí rozdělit izraelské království: Šalomounovým potomkům ponechá dědičně jen dva díly říše, tedy území dvou izraelských kmenů, a ze zbylých deseti kmenů vytvoří zvláštní, nezávislou říši. Jejím králem z Hospodinovy vůle bude Jarobeám. Prorok pak vyslovil Hospodinovu podmínku: „Budeš-li poslušný ve všem, co ti přikážu, a budeš se řídit tím, co je správné v mých očích, dodržovat má nařízení a má přikázání, jak to činil můj služebník David, budu s tebou a vybuduji ti trvalý dům, jako jsem vybudoval Davidovi. Pokořím tím Davidovo potomstvo, ale ne po všechny dny.“ Je známo z Bible, že světská moc nad celým Izraelem se již nikdy do rukou Šalomounových potomků trvale nevrátila. Toto Achijášovo proroctví zřejmě míří ke Kristu – „synu Davidovu“ a církvi – jeho věčné říši, ne politické, ale duchovní.

Když se těch deset oddělených kmenů doslechlo, že se Jarobeám navrátil z Egypta, vyhledali ho a ustanovili ho za izraelského krále. Své sídlo si Jarobeám vybudoval v Šekemu v Efraimském pohoří, kde se kdysi zdržoval a pásl svá stáda praotec Jákob. Pak ještě vystavěl Jarobeám město Penúel na místě, kde kdysi Jákob „bojoval s Hospodinem“ a jeho jméno Jákob bylo změněno na Izrael (česky „Hospodin bojuje“). Současně začala v srdci Jarobeáma hlodat obava: „Vládnu skoro celému Izraeli, ale přitom všechen lid se chodí modlit do Jeruzaléma, kde vládne Rechabeám. Lehce by se mohlo stát, bude-li to tak pokračovat, že se srdce lidu přikloní k Davidovu rodu, mě zabijí a vrátí se pod královské žezlo Rechabeáma.“

A tak hledal Jarobeám způsob, jak odnaučit lid své říše chodit obětovat do chrámu v Jeruzalémě. Poradil si tak, že dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu: „Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země otroctví!“ Jednoho býčka umístil v Bét-elu, na jihu své říše, kde byla dávná svatyně, druhého na severu v Danu. Zapomněl, že zřízením jediné, ústřední svatyně měl být Boží lid ochráněn před pohanským mnohobožstvím, které kvetlo u všech sousedů Izraele a bylo pro Izrael velikým pokušením, kterému snadno podléhal.

Jak si pamatujeme z příběhu soudce Samsona, zapsaného v biblické knize Soudců, úděl kmene Dan, ze kterého Samson pocházel, se nacházel na jihu země při Středozemním moři, jenomže se tam vylodili Pelištejci. Byl to lid pravděpodobně indoevropského původu ze středomořských ostrovů, který hledal nová sídla. Vytlačil izraelské Danovce z většiny jejich území a vybudoval tam pět pelištejských měst, s kterými pak Izrael léta bojoval. Někteří biblisté připisují vojenské úspěchy Pelištejců tomu, že měli železné zbraně, zatímco Izraelci mnohem křehčí zbraně bronzové. Danovci se nakonec rozhodli opustit své území okupované Pelištejci a odstěhovat se na sever, kde vybudovali své město Dan, nejsevernější z izraelských měst.

Jarobeám se nespokojil svými dvěma svatyněmi, ale obnovil řadu dávných posvátných návrší, na kterých se lid kdysi shromažďoval k bohoslužbě. Dokonce odmítl levitské duchovenstvo ustanovené z Hospodinovy vůle ještě na Sinaji, které mělo sice svá kněžská města a pole na území všech kmenů Izraele, ale samozřejmě patřili k jeruzalémskému chrámu a chodili tam sloužit, když na ně přišla řada. Jerobeám si nasvětil pro své vzdorosvatyně duchovenstvo ze spodiny lidu, který nepocházel z kněžského kmene Leviho, dokonce se opovážil zavést na patnáctý den osmého měsíce nový svátek, neurčený Božím zákonem, a sám, ač nekněz, konat na oltáři v Bét-elu oběť kadidla. Stalo se pak, že všichni kněží a levité Jarobeámovy říše opustili svá města a pozemky a odešli do Jeruzaléma. Nepřáli si žít na území, kde kraluje muž, který zavedl ve své říši „uctívání Hospodina“ v podobě model – pozlacených býčků, sesadil zákonné kněžstvo a uvedl tak Boží lid do těžkého pokušení modlářství. Jeruzalémský chrám, stejně jako předtím přenosný svatostánek vybudovaný ještě na Sinaji, měl nahradit všechny místní svatyně a být jediným místem služby Hospodinu, aby se zdůraznilo, že Hospodin je jediný Bůh. Množství svatyň v těch dávných pohanských dobách mohlo snadno svést lid k tomu, aby v každé svatyni hledal jiné božstvo specializované na jiný druh pomoci svým uctívatelům, a tak je nenápadně odvést od důsledné úcty k jedinému Bohu, ke zradě na Hospodinu a obyčejnému modlářství.

Tak se Jarobeám, kterého Hospodin učinil králem nad většinou Izraele a přislíbil mu vše dobré, proti Hospodinu dopustil těžkého hříchu. O následcích jeho hříchu pro něho i pro království si povíme příště.

† Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský

Ptice 11. března 2017