Setkání s otcem Andrejem

Po několika letech příprav byly 10. září 2021 přeneseny ostatky otce archimandrity Andreje Kolomackého z rumburského hřbitova na Strážný vrch. Toto posvátné místo zachránil Andrej Kolomacký před zánikem. Proměnil chátrající historicky velmi cenný Boží stánek, tvořící dominantu Strážného vrchu, v malebný pravoslavný chrám zasvěcený Stětí Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně Jana. Přilehlou budovu pak učinil svým příbytkem, kde měl také ikonopiseckou a truhlářskou dílnu. V chrámu sloužil jako duchovní správce, při něm bydlel a pracoval do konce života.

            Na Strážném vrchu jsem se s otcem Andrejem setkal naposledy. Uvítal mne a mého bratra stařec ohnutý jako plody obtížený strom, jehož větve ony plody sotva nesou a sklánějí se proto až k zemi. V jeho tváři se však zrcadlilo světlo, známé jako duchovní záře Vzkříšení, i když v té době již téměř ztratil zrak. Opíral se o hůlku a bylo vidět, že každý krok mu již dělá potíže. Jako vždy se však usmíval a jeho radostný úsměv se podobal úsměvu nevinného dítěte. Mysl měl stále svěží. S potěšením nám ukazoval ikony, které vytvořil a miloval. Jeho tvůrčí rukopis se dá na ikonách lehce poznat. Ukazují cestu od pozemského k nebeskému, vedou k modlitbě prostě, hluboce a vroucně.

            Za několik měsíců poté, 13. února 1980, otec Andrej odešel na věčnost. Pohřební obřady vedl vladyka metropolita Dorotej, o praktickou stránku pohřbu se staral otec Jiří Minčič, který nakonec zaujal osiřelé místo rumburského správce. S vladykou sloužilo jen několik kněží, mezi nimiž jsem byl také. Vzpomínám si na velmi modlitební atmosféru. Zdálo se mi, že se otec Andrej s námi modlí.

            Nezdrželi jsme se u něho dlouho, dodnes toho lituji. Potíže nám totiž dělal zánovní Velorex, který nás moc neposlouchal. Počítali jsme hodinu jízdy a dvě hodiny oprav, také jeho reflektor moc nesvítil a noc se přibližovala. Předal jsem otci koláče od sester cyrilek z Prahy, které jej ctily a v mnohých věcech mu pomáhaly. Objali jsme se a rozloučili.

            Z duchovních, kteří jej na jeho poslední pozemské cestě doprovodili, již nikdo kromě mne nežije. Je také již málo pamětníků konce období jeho požehnaného života.

Nebylo mi ještě ani sedmnáct let, když jsem do Rumburku za otcem Andrejem přijel poprvé. Můj otec se s ním dobře znal a domluvili se spolu, že mne zasvětí do tajů ikonopisu. Bylo to moje velké přání. Kreslil jsem tehdy černobílé obrázky a měl jsem přání osvojit si malbu olejovými barvami a základy ikonopisu. Toužil jsem alespoň trochu zachytit tajemné duchovní cesty tvůrců ikon.

Pobyt u otce Andreje byl pro mne nezapomenutelným zážitkem. Osobně jsem poznal člověka, duchovní osobu a umělce, stojícího pevně na zemi a zároveň se pohybujícího v nadpozemských výšinách.

            Čekal mě v Rumburku na autobusovém nádraží. Cesta na Strážný vrch běžně trvá maximálně 15 minut, my jsme ji šli hodinu. Otec Andrej každého nejenom pozdravil, ale dal se s ním i do řeči, probírali společně rodinné problémy, politiku, ale hlavně to, jak se má člověk zachovat, aby neztratil víru. Musím se přiznat, že mne hovory moc netěšily. Vláčel jsem těžký kufr a obsah rozhovorů šel mimo mne.

            Na Strážném vrchu to bylo jinak. Otec Andrej mi vyhradil místo v obývacím pokoji, kde vařil, jedl a také psal menší ikony. V jiné místnosti měl rozepsané ikony větší a také impresionistické obrazy, zachycující například moře, krajinu lesa, v němž stín stromů padá na hladinu jezera. Jeho obrazy vždy přísně rozlišovaly realitu a odraz reality, připomínající rozdíl mezi duchovním a světským. Inspiroval mne k pokusům o podobnou tvorbu, hlavně se mi však věnoval jako ikonopisci začátečníku. Učil mne používat olejové barvy, připravovat dřevěnou desku pro ikony nebo upevňovat plátno na rám pro psaní ikon. Ikonou, kterou jsem pod jeho vedením napsal, byla Bohorodice „Znamenie“. Stále ji nosím v srdci, ani nevím, komu jsem ji daroval. Možná je to tím, že ji vidím vduchu jako mozaiku vévodící nad vchodem do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech, kde jsem se jako dítě modlíval.

            Otec Andrej se o mne staral také po stránce tělesné. Nejenom, že sám vařil, ale také mě učil vařit – například boršč nebo ovesné lívanečky. Kupoval také sušené ryby. Předtím, než je položil na talíř, důkladně je otloukl o kuchyňskou linku, aby změkly.

Dbal také na to, abych se pravidelně modlil. Nepamatuji si, že by se mne někdo jiný zeptal před spaním: „Modlil jsi se, hochu?“

            Jako kněz jsem se s otcem Andrejem mnohokrát setkal, hlavně na duchovních konferencích. Pokaždé na nich vystoupil a přítomné obohatil zajímavou myšlenkou nebo vzpomínkou.

            Jedno setkání s ním se mi hluboko vrylo do paměti. Jednou jsem přišel na tehdejší ústředí naší církve v Praze 1, abych se s vladykou Dorotejem o něčem poradil.

Řekli mi, že s otcem Andrejem něco upravují na ikonostase, který byl umístěný v zadní části vladykovy pracovny. Jeho pracovna a přijímací pokoj v jednom se dle potřeby proměnily v kapli Všech svatých, v níž vévodila ikona přesvaté Bohorodice osvětlená ohromným křišťálovým lustrem. Vladyku Doroteje jsem zastihl, jak drží otci Andreji štafle, aby nespadl při dokončování ikonostasu, který sám vytvořil. Oba muži zářili štěstím a tichou radostí, že mohou vytvářet něco krásného, ušlechtilého pro slávu Boží.

            Také při posledním setkání s otcem Andrejem na Strážném vrchu jsem u něj vnímal toto štěstí a radost. Dívali jsme se spolu do ikon, ne na ikony, protože v ikonách a skrze ikony nám dává Bůh poznat sám sebe.

Vladyka Kryštof