Díl 127. Šalomounovo kralování

Stavba a posvěcení jeruzalémského chámu bylo důstojným počátkem Šalomounovy vlády, počátkem, který z jedné strany sblížil jeho srdce s Hospodinem Bohem, pravým králem a vládcem Izraele, a z druhé strany s lidem, „národem vyvoleným“, který ctil svého krále pozemského, ale úcta k němu se opírala o královu věrnost a oddanost nebeskému králi.

 Osm let budoval Šalomoun Hospodinův chrám a posvětil jej. Dalších dvanáct let budoval svůj královský palác, neméně nádherný, rovněž s pomocí Chíramovou, takže dvacet prvních let Šalomounovy vlády bylo vyplněno především budováním. Vystavěl také řadu měst pro ustájení koní a uskladnění vozů a zásob. Vzpomeňme na „královskou konstituci“ zapsanou v Mojžíšových knihách, kde se králům izraelským zakazovalo chovat mnoho koní – zvířat vhodných v izraelských podmínkách výlučně pro agresivní válku. Pro obranu a mírové účely a hospodaření stačili oslíci, bezpečně lezoucí po svazích, typických pro palestinskou krajinu. Zatím Hospodin Šalomounovi ty koně nevyčítá. Věří mu, že žádnou agresi nechystá, že jde jen o manifestaci síly proti těm, kdo by snad chtěli Šalomouna napadnout.

Šalomoun vystavěl také dvacet měst na hranici s Týrem jako odměnu Chíramovi za jeho dodávky zlata. Chíram si byl města prohlédnout, ale prý s nimi nebyl spokojen. Asi nedosáhly hodnoty zlata, které Chíram dodal  na výzdobu chrámu a královského paláce. Ke konfliktu však mezi oběma králi nedošlo. Zřejmě se dluhy vyřídily v dobrém a Chíram pak dále Šalomounovi pomáhal, zvláště v budování loďstva a organizování izraelské mořeplavby. Týřané a Sidoňané, stejně jako Féničané vůbec, byli především mořeplavci a vybudovali si svá města jako obchodní stanice po celém severním a západním pobřeží Afriky. Šalomounovo loďstvo jim nebylo konkurencí, neboť zřejmě neputovalo po jejich trasách, ale plavilo se Rudým mořem, především do země Ofíru pro zlato, což bylo kdesi na jihu Arabského poloostrova. Šlo o zemi známou ve starověku svým bohatstvím zlata, jež bylo pro Šalomouna hlavním dovozním artiklem. Prý šlo o zlato vysoce hodnotné, pravděpodobně získávané rýžováním. Kromě zlata si Šalomoun dovážel opice a pávy (podle některých překladatelů paviány), což zřejmě nebyl hospodářský dovozní artikl, ale spíš měl překvapit jeho hosty, kteří přicházeli, aby obdivovali jeho moudrost a bohatství. Dovážel také vzácné amulgímové dřevo, z kterého dal udělat zábradlí pro dům Hospodinův i pro dům královský a citary a harfy pro zpěváky. Jde o dřevo, které pak už víckrát nebylo dovezeno a dnes se nikde nevidí.

Bible se zmiňuje jako o významném Šalomounovu hostu o královně ze Sáby. Říše, které panovala, se nacházela pravděpodobně v jižní části Arabského poloostrova, tam, kde je dnes stát Jemen. Dozvěděla se o Šalomounově moudrosti i o jménu Hospodina, kterého Šalomoun ctí a vystavěl mu velkolepý chrám a od kterého byl Šalomoun obdařen moudrostí. Přijela do Jeruzaléma s velbloudy obtěžkanými dary: balzámy, zlatem a drahokamy. Přála si sama vyzkoušet Šalomounovu moudrost otázkami a nebyla zklamána, neboť na všecky její otázky měl Šalomoun moudré odpovědi. Mluvila s ním o všem, co měla na srdci, a nebylo nic, s čím by si nebyl věděl rady. Když se loučila, vyslovila své uznání nejen králi, ale i Hospodinu, který krále moudrostí obdařil. Obdivovala nejen Šalomounovu bystrost a pohotovost a hloubku v myšlení, ale i účelnost uspořádání jeho domu i státní správy. Když se rozloučila, kromě slov uznání ponechala králi mnoho cenných darů, i takových, jaké už nikdy od nikoho nedostal.

Za úžinou mezi Arabským poloostrovem a Afrikou, v nejvýchodnějším cípu Afriky se nachází hornatá země Etiopie, jejíž obyvatelstvo částečně vyznává islám, ale především křesťanství, které patří do skupiny tak zvaných křesťanských vyznání předchalcedonských (těch, jež nepřijaly usnesení čtvrtého všeobecného církevního sněmu v Chalcedonu roku 451 – církev koptská, etiopská, syro-jakobitská, malabarská na pobřeží Indie a arménská). Etiopští králové podle místní tradice byli potomky syna biblické královny ze Sáby, kterého podle starobylých podání měla s králem Šalomounem. Potomkem Šalomounovým a královny ze Sáby byl prý ještě i král Menelik, který v předminulém století porazil vojska Italů, jež se snažila si Etiopii podmanit a učinit z ní svou kolonii. Ve dvacátém století byla už Etiopie posledním samostatným státem v Africe (kromě Liberie – státu osvobozených otroků). Celý zbytek afrického světadílu si rozdělily mocné evropské státy a zřídily tam své kolonie. V třicátých létech se fašistické Itálii podařilo dobýt i Etiopii, ovšem jen na krátko, do konce druhé světové války, kdy koloniální panství nad Afrikou začalo rychle upadat.

† Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský

Ptice 29. 1. 2017