Kniha Zjevení sv. Jana Teologa

Janovo Zjevení je poslední biblickou knihou, jedinou prorockou knihou Nového zákona a nejzáhadnější knihou Písma svatého. Z ní se nikdy nečte při bohoslužbách. Svatí otcové ji téměř nevykládali. Pravoslavná církev má k dispozici jediný výklad sv. Ondřeje Kaisarejského z 6. století. Avšak v posledních desetiletích v pravoslavném prostředí vzniklo početné množství vědeckých prací věnovaných Zjevení. Co všechno víme o této tajemné knize dnes?

Poslední místo Janova Zjevení v novozákonním korpusu je určeno žánrovou originalitou a eschatologickou tematikou knihy. Má to i jistý symbolický význam, kniha, zejména v poslední kapitole, má řadu narážek na první kapitoly knihy Genesis, díky čemuž vzniká jakýsi rámec pro celé Písmo svaté.

Text

Text Zjevení je doložen v raných řeckých rukopisech: v 6 papyrech, 11 unciálách, 293 minuskulách, a také v patristických citátech a překladech. Významná část citátů ze Zjevení v církevních textech je starší než text většiny rukopisů samotné knihy. Velké množství citátů se dochovalo v textech přednikajské doby. Existuje spousta starých překladů do latiny, koptštiny, arménštiny, etiopštiny, syrštiny, gruzínštiny, arabštiny.

Jazyk

Jazyk Zjevení je nápadně svérázný. Kromě řady konstrukcí, které lze přičíst stylové nerovnosti nebo pro řečtinu necharakteristickým obratům, existuje velké množství přímých odchylek od norem klasické řecké gramatiky, na které již ve 3. století upozornil alexandrijský biskup sv. Dionysios Veliký. Autor Zjevení podle něj „nepíše řecky správně… a dělá chyby“ (Euseb. Hist. eccl. VII 25. 26). Nesoulad s gramatickými pravidly je patrný v používání pádů, neshodách v čísle, osobě a rodě, v používání gramatického času či slovesných způsobů a ve spojení příčestí a tvarů slovesa v jednoduché větě.

Badatelé na otázku o těchto jazykových svéráznostech odpovídají různě. Někteří naznačují okolnosti vzniku knihy: autor byl ve vyhnanství a okolnosti mu nedovolily vše klidně a pečlivě zapsat a zpracovat text. Častější je však vysvětlení filologického charakteru. Podle anglického biblisty R. Charlese text Zjevení nese rysy semitského původu autora. Byl Žid, psal řecky, ale myslel ve svém mateřském jazyce (hebrejsky nebo aramejsky). S. Thompson kvalifikuje jazyk Zjevení jako „židovskou řečtinu“. Hypotézy o existenci aramejského nebo hebrejského originálu knihy nezískaly uznání. Někteří autoři poukazují na to, že styl a způsob použití slov ve Zjevení se podobá stylu Septuaginty, a proto je lepší klasifikovat je nikoli jako semitismy, ale jako „septuagintalismy“. Podle S. Portera je třeba se dívat na jazyk Zjevení s jeho semitskými rysy v širokém kontextu řeckého jazyka helénistického období.

Jazyk Zjevení se však nevyznačuje pouze přítomností solecismů (syntakticky nesprávných obratů řeči, které nepřekrucují význam frází), ale kombinací správných a nesprávných obratů. Většina vědců předpokládá, že autor knihy to dělá vědomě a vytváří si svůj vlastní osobitý styl. Mnozí věří, že takovým způsobem se sv. Jan snažil přidat textu biblicko-prorocký kolorit.

Datování

Kniha Zjevení byla napsána nejpozději na začátku 2. století, protože ji znal již Papias z Hierapole († 130–140), a mučedník Justin Filozof odkazoval na Zjevení v Dialogu se Židem Tryfonem, který se odehrál krátce po povstání Bar Kochby v letech 132–135. Nejstarší přímé důkazy související s datováním Zjevení uvádí sv. Irenej z Lyonu, který svědčí, že kniha byla napsána na konci vlády císaře Domitiana (81–96). Epifanios Kyperský datuje vyhnanství apoštola Jana na Patmos do doby císaře Claudia (41–54) a Theofylakt Bulharský psal, že sv. Jan se dostal do vyhnanství „dvaatřicet let po Nanebevstoupení Krista“, tedy za císaře Nera (54–68).

Současně existuje hypotéza raného datování – konec 60. let (před zničením Jeruzaléma v roce 70), a pozdního datování – polovina 90. let 1. století. Důkazy obsažené v samotné knize nám nedovolují dát přednost jednomu ze dvou datování. Tak v 11:1–2 autor dostává pokyn změřit chrám a spočítat „ty, kteří se tam klanějí“. Zastánci raného datování zde vidí náznak existence Jeruzalémského chrámu, zničeného Římany teprve v roce 70. Většina autorů, starověkých i moderních, však tato slova vykládá symbolicky.

V 17:7–11 je popsána „šelma“, na níž sedí „veliká nevěstka“ (17:2), a její hlavy jsou ztotožněny se sedmi králi, z nichž „pět padlo, jeden kraluje, jeden ještě nepřišel“ (17:10). Když obraz šelmy vykládáme jako Římskou říši (tento názor sdílí většina moderních exegetů), její hlavy jsou zřejmě římskými císaři. A hlavní otázka je, kdo je tento 6. král, který „kraluje“ a za kterého byla kniha napsána. Na tuto otázku je však téměř nemožné dát jednoznačnou odpověď. Za prvé, neexistují jasná kritéria pro to, kdo by měl být považován za 1. krále. Za druhé, není jasné, zda je počet králů historický, nebo symbolický. Číslo 7 může mít symbolický význam úplnosti a dovršenosti typický pro knihu Zjevení. A nakonec králové nemusí symbolizovat římské císaře, můžou tím být míněna následná království.

Důležitou roli pro datování knihy hraje informace o světě, v němž žije autor, především o životě křesťanů. Podle většiny badatelů poselství sedmi církvím naznačují, že křesťanské komunity v době psaní knihy již existovaly poměrně dlouho. V některých církvích dochází k úpadku duchovního života, v jiných k rozdělení v důsledku činnosti falešných učitelů zvaných „Nikolaity“ a „žena Jezábel“ (2:6, 15, 20). Podle většiny vědců to naznačuje kompromis s okolním pohanským světem, připuštění křesťanské účasti na různých projevech pohanské religiozity. Církve se nacházejí v konfliktu s judaismem: „Vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův“ (2:9), jsou utlačovány: „ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení“ (2:10), v jednom případě je zmíněno mučednictví (2:13). V budoucnu tyto zkoušky zasáhnou „celý svět a prověří obyvatele země“ (3:10). Autor vysvětluje i své vyhnanství na Patmos „pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo“ (1:9).

Avšak v době napsání Zjevení nejsou všechny církve v tísni. Text 3:17 může naznačovat vysoký materiální blahobyt laodicejských křesťanů. Některé obrazy lze považovat za důkaz existence početných mučedníků: „spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali“ (6:9; také 17:6) a masového pronásledování (13:7, 15). Důvodem pronásledování je to, že křesťané odmítali klanět se „šelmě“, s níž je ztotožňována Římská říše a její císaři. Pojmenování „Babylon“ také zjevně odkazuje na Řím, a ne na Jeruzalém, který nepřijal Krista, jak se někteří badatelé domnívají. „Číslo šelmy“ 666 (13:18) je nejčastěji spojováno s Nerem, protože se rovná součtu číselných hodnot hebrejských písmen, z nichž se skládá fráze „Nero císař“.

Autorství

Sám autor si říká Jan (1:1, 4:9, 22:8). Z okolností svého života poukazuje pouze na pobyt na ostrově Patmos, což spolu se zmíněním maloasijských křesťanů svědčí o jeho působení v Malé Asii. Výborná znalost starozákonních knih, volba apokalyptického žánru charakteristického pro palestinský judaismus, jazyk bohatý na semitismy, důraz na Jeruzalém, jeho chrám a posvátné obřady židovského kultu dávají důvod vidět v autorovi palestinského Žida, který se přestěhoval do Asie.

I když po Dionysiovi Velikém v řecky mluvícím prostředí zájem o knihu Zjevení poklesl a její postavení jako apoštolského díla bylo po určitou dobu nejisté, přímé popření apoštolského autorství nezaznívalo až do 16. století. Uznání apoštola Jana za autora knihy Zjevení se odráží ve všech výkladech prvního tisíciletí. Odklon od této tradice začal v době humanismu a reformace, kdy znovu vznikly pochybnosti o apoštolském původu knihy. Tato pozice se rychle šířila a na konci 20. století již převládala v západní biblistice. Popření tradičního pohledu na autorství knihy Zjevení je založeno na 2 přesvědčeních: autor nemohl být jedním z apoštolů a není totožný s autorem ostatních Janových knih Nového zákona. První pozice je odůvodněna tím, že v textu knihy autor není nazýván apoštolem, píše o apoštolech ve 2. a 3. osobě, sám sebe nazývá „bratrem“ ve vztahu k adresátům a svou vlastní službu charakterizuje jako prorockou.

Tento argument je ale subjektivní. Autor nemusí nutně zdůrazňovat svou apoštolskou důstojnost a může mluvit o jiných apoštolech, aniž by přímo říkal o své příslušnosti k nim. Nelze se také domnívat, že apoštolský status vylučuje prorocký dar a možnost být nazýván „bratrem“. Vážnější problém představují výrazné lingvistické a teologické rozdíly mezi knihou Zjevení a čtvrtým evangeliem i epištolami sv. Jana. Hlavní rozdíly spočívají v eschatologickém učení těchto knih. Zatímco Zjevení je zaměřeno na konec světa a budoucí věk, evangelium zdůrazňuje plnost společenství s Bohem, která je věřícímu dostupná již v současném věku, a soud, který se koná již v tomto životě: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (Jan 3:19). Tyto rozdíly však neznamenají, že učení těchto dvou knih je neslučitelné. Stejně jako v evangeliu jsou náznaky nadcházejícího všeobecného vzkříšení a soudu „v poslední den“, tak i v knize Zjevení je uvedeno, že věřící již byli učiněni „královským kněžstvím“, a četné chvalozpěvy svědčí o vnímání spásy jako již dané a zakoušené v církvi, především v liturgickém životě.

Shody mezi Zjevením a Janovým evangeliem jsou také patrné v oblasti christologie. Obě knihy jasně zdůrazňují božskou důstojnost a preexistenci Krista. Christologické učení Janových spisů je považováno za nejrozvinutější v Novém zákoně a Zjevení je v tomto ohledu organickou součástí tohoto korpusu. Dalším rysem, který spojuje knihu Zjevení s evangeliem a listy sv. Jana, je ostrý protiklad dobra a zla, jemuž se často říká „Janův dualismus“. Zvláštní pozornost je přitom věnována důrazu na významnou, byť dočasnou a omezenou, moc ponechanou ďáblu a jeho služebníkům ve světě. V evangeliu se to projevuje pojmenováním ďábla „knížetem tohoto světa“, v 1. a 2. listu pojmenováním eschatologického protivníka Boha „antikristem“ a v knize Zjevení poukázáním na to, že šelmě „bylo dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila“ (13:7).

Jazyk Zjevení se bezesporu výrazně liší od jazyka čtvrtého evangelia a listů sv. Jana. Gramatická specifičnost jazyka Zjevení je většinou badatelů vysvětlována jako výsledek realizace autorova plánu. Originalita jazyka ovšem nemůže svědčit proti stejnému autorství Zjevení a ostatních knih. Složitější je problém používání slov a frazeologie. Existují značné rozdíly mezi knihou Zjevení, evangeliím a dvěma listy v oblasti užívání slov, zejména v používání částic, předložek, členů a spojek, tj. slovních druhů, k jejichž použití dochází z velké části nevědomě. Tyto rozdíly jsou nejsilnějším argumentem odpůrců tradičního názoru na autorství knihy Zjevení. Nemají však sílu konečného důkazu. Nelze vyloučit vliv různých okolností, za kterých byly napsány všechny Janovy knihy.

Pro vyřešení problému autorství je třeba vzít v úvahu nejen rozdíly v oblasti použití slov a frazeologie, ale i shody mezi knihou Zjevení a ostatními spisy. Nejvýraznější z nich jsou: jmenování Krista Beránkem (Jan 1:29, 36; ve Zjevení 28krát); Slovem (Jan 1:1, 14; Zj 19:13); zdůraznění souvislosti mezi starozákonním proroctvím Zachariáše 12:10 a událostí Kristova ukřižování (Jan 19:37; Zj 1:7); použití obrazů „vody života“ (Jan 4:10-15; 7:37-38; Zj 7:17; 22:1, 17), poukázání na Krista jako pastýře (Jan 10:11, 14; Zj 7:17), pojetí vítězství (Jan 16:33; 1 Jan 5:4-5; Zj 2–3) a svědectví. Shody mezi knihou Zjevení a Janovými spisy jsou uznávány většinou moderních badatelů.

Struktura

Tradičně se Zjevení dělí na úvodní část (1:1–20), poselství sedmi církvím (kapitoly 2–3), hlavní část (4:1–22:5) a závěr (22:6–21). Je patrná shoda s knihou proroka Daniela (2:28–29, 45). Tam, kde starozákonní prorok mluví o zjevení toho, „co se stane v posledních dnech“ nebo „v budoucnu“, Zjevení používá pro novozákonní vnímání času typickou formulaci „brzo“ (1:1, 19; 4:1; 22:6). Tato struktura je naznačena v pasáži Zjevení 1:19 („Napiš tedy, co jsi viděl – to, co jest, i to, co se má stát potom“). „Co jsi viděl“ se vztahuje k popsanému v 1. kapitole zjevení „podobného Synu člověka“. „Co jest“ se vztahuje k současné Janově realitě, která se odráží v poselstvích sedmi církvím v kapitolách 2 a 3. „Co se má stát potom“ je popsáno v korpusu vizí o budoucích osudech světa (počínaje 4. kapitolou).

Je patrné vizuální zvýraznění částí věnovaných popisu protikladných Babylonu a Nového Jeruzaléma. Prorok mění lokaci, popis Babylonu začíná takto: „Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích“ (17:3). Později následuje nový posun a začíná popis Nového Jeruzaléma: „Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha“ (21:10). Rozmanitý materiál umístěný mezi těmito dvěma částmi – popis zjevení vítězného Krista, eschatologická bitva, tisícileté království, soud nad hříšným světem a zjevení nového nebe a nové země (19:11–21:8) – lze považovat za přechod od tématu Babylonu k tématu Nového Jeruzaléma.

Velká pasáž 4:1–16:21 umístěná mezi poselstvími sedmi církvím a částí o Babylonu obsahuje popisy vizí seřazených podle principu sedmičky. Zde jsou 3 podsekce odpovídající vizím sedmi pečetí (6:1–8:1), sedmi polnic (8:2–11:15) a sedmi nádob (15:1–16:21), v kapitolách 4–5 lze vidět obecný úvod k nim.

Janovo Zjevení tak má následující strukturu:

1) úvod: 1:1–8;

2) vize podobného Synu člověka a poselství sedmi církvím: 1:9–3:22;

3) vize sedmi pečetí, polnic a nádob: 4:1–16:21. Tato část má vlastní členění: Úvod. Nebeská liturgie s předáním zapečetěné knihy Beránkovi: 4:1–5:14; Sedm pečetí: 6:1–8:1 (4+2+mezihra+1); Sedm polnic: 8:2–11:19 (4+2+mezihra+1); Válka sil zla s Božím lidem: 12:1–14:20; Sedm nádob: 15:1–16:21;

4) Babylón – veliká nevěstka: 17:1–19:10;

5) přechod od popisů vidění Babylonu k popisu vidění Nového Jeruzaléma: 19:11–21:8;

6) Nový Jeruzalém – Beránkova nevěsta: 21:9–22:9;

7) závěr: 22:10–21.

S otázkou struktury knihy je spjata otázka, zda chronologický sled vizí znamená chronologický sled událostí, které vize odhalují? V samotném textu knihy na to není jednoznačná odpověď, a tak není divu, že v různých výkladech byly navrženy různé přístupy k řešení tohoto problému.

Žánr

Žánrově je Zjevení komplikovaným fenoménem. Žánrová různorodost knihy se odráží již v prvních verších, které po označení spisu jako „zjevení“ (1:1) a „proroctví“ (1:3) obsahují pozdrav typický pro epištolu s označením odesílatele a adresáta (1:4–5). Pojem „apokalyptika“ se od poloviny 19. století používá k označení specifického žánru židovských a křesťanských textů. Kniha Zjevení skutečně obsahuje mnoho rysů charakteristických pro spisy klasifikované jako apokalyptický žánr. Má jasnou eschatologickou orientaci, její obsah se odhaluje ve vizích. Zjevení podrobně popisuje činnost sil protivných Bohu a velkou roli, kterou mají v tomto světě andělé. Kniha také využívá rozvinutou symboliku čísel, zvířat a svítidel. Důležitým rysem Zjevení, díky kterému se kniha řadí mezi texty apokalyptického žánru, je i to, že současná realita autora je posuzována prizmatem eschatologické perspektivy a transcendentální reality.

Na rozdíl od pesimistického pohledu autorů židovských apokalyps na dějiny a na současnou realitu, kdy jsou všechny naděje spojeny výhradně s budoucím Božím zásahem, Zjevení zaměřené na budoucí eschatologický úspěch je naplněno přesvědčením, že vítězství nad zlými silami již v zásadě bylo dosaženo a věřící se na tomto vítězství již podíleli.

Sám autor nazývá svou knihu prorockou a sám sebe prorokem. Existují důvody považovat Zjevení za žánrově příbuzné prorockým knihám Starého zákona. Již Janovo použití pojmu „proroctví“ lze chápat jako náznak toho, že autor zdůraznil návaznost svého spisu na starozákonní prorocké knihy.

Je patrná zvláštní podobnost mezi Zjevením a knihou proroka Ezechiela. Zjevení obsahuje nejen jednotlivé narážky na Ezechielovo proroctví, ale odráží celé oddíly této starozákonní knihy. Příkladem takových shod mohou být následující tematické bloky: výzva k prorocké službě, záchrana vyvolených, měření chrámu, vzkříšení, Góg i Magóg, závěrečná vize Nového Jeruzaléma.

Kniha obsahuje i prvky epistolárního žánru – je zarámována počátečním a závěrečným přáním milosti a pokoje (1:4–5; 22:21). Jsou uvedeni odesílatel a adresát a kapitoly 2–3 obsahují poselství každé ze sedmi asijských církví – hlavnímu adresátovi Zjevení. Význam epistolární složky knihy pro její exegezi je mimořádně velký. Zjevení, které je určeno konkrétním čtenářům, ve své teologii vychází z konkrétních okolností a vyzývá ke správnému rozhodování v určitých situacích.

Za další žánrový rys knihy Zjevení lze považovat přítomnost liturgických motivů.

Někteří badatelé zdůrazňují dramatické prvky Zjevení a mluví o této knize jako o „prvním křesťanském dramatu“. Poukazují přitom na jasné rozdělení knihy na scény, na přítomnost sboru – bytostí volajících „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí“ (4:8, 11; 5:9–10 aj.), postav (sám Jan, Beránek, svědkové, žena oděná sluncem, drak, 2 šelmy, veliká nevěstka atd.).

Všechny tyto rysy odlišují knihu Zjevení nejen od ostatních novozákonních knih, ale i od jiných textů židovské apokalyptiky.

Zdroj: Pravoslavná encyklopedie