Kněz Michail Vasněcov

Autor Zveřejněno dne

Životní příběh

Michail Viktorovič Vasněcov se narodil v Moskvě 14. (27.) října 1884 a jméno dostal na počest svého dědečka, kněze Michaila Vasiljeviče Vasněcova. Jeho rodina měla dlouhou a hlubokou tradici duchovenské služby: v letopise z roku 1678 se vzpomíná žalmista Trifonova monastýru Dmitrij Kondratěv, syn Vasněcův. „Vždyť rod byl duchovenský,“ píše později o své rodině M. V. Vasněcov. Michail byl čtvrtým z pěti dětí významného ruského malíře Viktora Michajloviče Vasněcova. Měl tři bratry – Alexeje (1882−1949), Borise (1880−1919) a Vladimíra (1889−1953) a sestru Taťánu (1879−1961). Matka Alexandra Vladimírovna (rozená Rjazancevová) dosáhla vysokoškolského lékařského vzdělání, avšak svůj život zasvětila rodině a dětem.

Malému Míšovi nebyl ještě ani rok, když se rodina přestěhovala z Moskvy do Kyjeva, kde prožila asi šest let (1885−1891). Stěhování bylo spojeno s prací jeho otce – byl sem pozván, aby rozepsal Vladimirský chrám v Kyjevě. Rysy svého malého syna zachytil ve tváři malého Krista na rukou Matky Boží. Umělec M. V. Nestěrov, který často s V. M. Vasněcovem pracoval, vzpomíná v jednom ze svých dopisů na svou návštěvu jejich domu: „Vyběhly děti, všechny ve Vasněcovově stylu, a jednoho z nich (mého oblíbence) je vidět ve všech serafínech a cherubínech.“[1] Šlo bezesporu o Míšu, pro nějž byla od samého dětství připravena cesta duchovenské služby.

Rodina se vrátila do Moskvy v roce 1891, když byly ukončeny základní práce v kyjevském chrámu. V létě Vasněcovovi jezdili do Abramceva na chatu k Mamontovovým. V této usedlosti nedaleko Moskvy se zrodila ještě jedna z Míšových zálib – astronomie. Otec pořídil teleskop a chlapec každodenně sledoval daleké hvězdy a sluneční skvrny ve snaze pojmout všechna nebeská tajemství.

V roce 1894 nastoupil Michail na čtvrté mužské gymnázium, zakončil je se zlatou medailí v roce 1903 a dostal se na matematickou fakultu na obor astronomie. Poté, co získal univerzitní vzdělání a prošel vojenskou službou, se dal v roce 1910 na vědeckou práci, měl populární přednášky o astronomii ve společnosti „Znanije“, učil jak na gymnáziu a dalších dětských zařízeních, tak i ve Společnosti inteligentů, která se zabývala lidovým vzděláváním v dělnických čtvrtích a na vesnicích.

Právě tehdy se seznámil se svou budoucí ženou Olgou Vasiljevnou Poletajevovou (1880−1961). V ní, stejně jako v Michailovi, se zvláštním způsobem spojoval zájem o přírodní vědy a hluboká víra. Vzděláním bioložka byla také autorkou dvou vědeckometodických knih: Tři roky výuky přírodopisu a zeměpisu (vydána v roce 1911) a Zeměpis ve škole (rok 1912) a navíc milovala malířství včetně toho církevního, dějiny umění, psychologii. Svatba se uskutečnila 29. dubna 1911. Po ní vyučoval Michail Vasněcov matematiku na soukromém Strachovově gymnáziu, které se nacházelo v domě Mamontovových, kam v dětství často se svými sourozenci chodíval na návštěvu.

V roce 1911 získal Michail Vasněcov hodnost asistenta na oděské univerzitní observatoři a odjel sem zpočátku sám. V roce 1912 se v Oděse usadil již se svou ženou. Mezi povinnosti mladého vědce patřilo mimo jiné měření slunečních skvrn na starých negativech a v roce 1914 sledoval kometu Gallea a zatmění Slunce, o čemž napsal vědecké práce.

Když v roce 1914 začala první světová válka, byl Michail povolán do služby a jmenován velitelem 4. roty 46. záložního praporu k výcviku vojáků před vysláním na frontu. „Zpočátku jsem byl v záložním pluku v Oděse, ale poté jsem obdržel místo učitele meteorologie na letecké škole v Kyjevě.“[2] Jeho převelení na Centrální navigační službu v letech 1915−1916 a poté do školy letců pozorovatelů do Kyjeva bylo zapříčiněno nedostatkem spolupracovníků s matematickým vzděláním. Michail Vasněcov vyučoval pro něj samého nové předměty, jako meteorologii a vzdušnou navigaci. V roce 1917 byla škola letců přesunuta do Eupatorie.

Michail Vasněcov brzy odešel do výslužby v hodnosti poručíka a s rodinou se vrátil do Oděsy. Zde se 1. (14.) října narodil dlouho očekávaný syn Viktor.

Ve městě stejně jako v celé zemi byl neklid, vláda se neustále měnila. Oděsu střídavě zabírali rudí a bílá vojska. Poručík Vasněcov byl povolán na leteckou základnu, která se přesouvala na Krym, ale pro Olgu Vasiljevnu byl přejezd s malým dítětem obtížný.

Michail Vasněcov zpočátku nemyslel na emigraci, ale situace se stávala stále napjatější. Bylo třeba se rozhodnout. „11. října 1920 v 8 hodin svolal velitel základny všechny důstojníky a úředníky a oznámil, že jsou ve velmi vážné situaci, ať se každý rozhodne, jestli zůstane, nebo odjede. Žádný způsob přesunu a sliby neexistují. Já jsem řekl, že zůstanu. (…) Představil jsem si, jak přichází a obsazují nás rudí se všemi obvyklými hrůzami. Ve 3 hodiny v noci (…) jsem se rozhodl, že jedu pryč,“ zapsal Michail Vasněcov do deníku.

Začátkem prosince 1920 se uprchlíci dostali do Gallipoli. Podmínky byly krajně obtížné, a to nejen první dny a týdny po příjezdu.

„16. prosinec 1920. Gallipoli. (…) Velká část ruské armády žije v táboře. Náš Technický pluk žije ve městě. Naše základna je umístěna v jeskyni. Já spím v divadle, kde žijí rodiny důstojníků. Ostatní obývají rozbořené domy, stany, někteří spí pod otevřeným nebem. (…) Gáže se nevyplácí. Dávají se příděly, vaří se polévka. (…) Stále je hlad. Ale žijeme. (…)

24. únor 1921. Gallipoli. Už více než dva měsíce žijeme zde na břehu Dardanel. Žijeme v jeskyni jako pralidé a zjišťujeme, že zde žít je ještě dobré.“

I když materiální podmínky existence ruských uprchlíků byly skutečně blízké těm prvobytným, o jejich duchovním životě nic podobného říci nelze. Navzdory všem potížím a utrpení, které se staly osudem jejich země, nepřestávali lidé věřit, doufat a myslet. Článek o astrofotografii, na němž Michail Vasněcov pracoval v květnu 1921, jsou úvahy nejen o nebi, ale i o tom, co se děje na zemi: „Ale v noci, když se jižní nebe rozhořelo nespočetnými světly hvězd, jsme se dívali na daleké hvězdy a chtěli jsme v nich najít odpověď na svůj zvláštní těžký osud. Vždyť ty stejné hvězdy se ve stejný okamžik dívají na naši drahou vlast, mohou je vidět naši blízcí, které jsme opustili. Ty samé hvězdy zářily nad Ruskem, když žilo normálním životem, když kypěl ruský trud a tvůrčím způsobem pracovala ruská idea. Ale teď je Rusko poníženo, zpustošeno, idea je sevřena. Lidé vědy a umění umírají hlady a my jsme opuštěni na pustém poloostrově.“

Zdálo by se, že revoluce zbavila tyto lidi všeho, co měli, ale přeci jen od nich nemohla odejmout to hlavní – jejich víru a jejich poznatky. Zubožení a polohladoví uprchlíci v Gallipoli organizují Vyšší obecně-vzdělávací kurzy. Schází se v prostorách knihovny Všeruského svazu měst nad posádkovou jídelnou nebo ve vojenské čítárně, aby si vyslechli přednášky. Michail Viktorovič přednášel astronomii: „Chtěl jsem pomoci svým bratrům v neštěstí porozumět knize hvězd. Snažil jsem se ukázat, kolik museli lidé vynaložit úsilí a svěží tvůrčí myšlenky, aby pochopili podstatu dalekých nebeských těles.“[3]

Koncem října 1921 opouští Michail Vasněcov spolu s dalšími uprchlíky Gallipoli a odjíždí do Bulharska. „Abych řekl pravdu, bylo mi líto loučit se s Gallipoli,“ píše v deníku 29. října. „Přeci jen jsem zde prožil rok. Je to mnoho míst: turecký hřbitov, cesta do Sergijevského učiliště, rok jsem se procházel, přemýšlel, smutnil. (…) Nechávám zde část duše.“

V roce 1922 se Michail Vasněcov usídlil v Kňaževě nedaleko Sofie, v květnu se přemístil do městečka Nova Zagora. Život mu zatemňovaly nejen materiální útrapy, ale i celková situace a hlavně stesk po vlasti a po blízkých. Z jeho deníku: „14. květen 1922 Kňaževo u Sofie. (…) Proč jsem se stal emigrantem? Vždyť jsem se nikdy nezajímal o politiku… Jaké je tady zázračné jaro, jak krásné! Jen velmi osamělé (…). Miluji Rusko! 27. května 1922, Nová Zagora. (…) Na srdci mi je špatně. Je tu spousta komunistů. Vztah není důležitý. Všichni něco čekají. (…) Těžko se dá čekat něco dobrého.“

V říjnu 1922 získal Michail Vasněcov titul učitele matematiky a vědeckého asistenta na Technických kurzech v Sofii. Objevila se naděje na setkání s rodinou: Olga Vasiljevna dokázala získat povolení na studijní cestu do Vídně a do Prahy. Syna vzala samozřejmě s sebou. Radostné opětovné spojení rodiny Vasněcovových se uskutečnilo v pražském hotelu Beránek.

Začátkem prosince 1920 se uprchlíci dostali do Gallipoli. Podmínky byly krajně obtížné, a to nejen první dny a týdny po příjezdu.

„16. prosinec 1920. Gallipoli. (…) Velká část ruské armády žije v táboře. Náš Technický pluk žije ve městě. Naše základna je umístěna v jeskyni. Já spím v divadle, kde žijí rodiny důstojníků. Ostatní obývají rozbořené domy, stany, někteří spí pod otevřeným nebem. (…) Gáže se nevyplácí. Dávají se příděly, vaří se polévka. (…) Stále je hlad. Ale žijeme. (…)

24. únor 1921. Gallipoli. Už více než dva měsíce žijeme zde na břehu Dardanel. Žijeme v jeskyni jako pralidé a zjišťujeme, že zde žít je ještě dobré.“

I když materiální podmínky existence ruských uprchlíků byly skutečně blízké těm prvobytným, o jejich duchovním životě nic podobného říci nelze. Navzdory všem potížím a utrpení, které se staly osudem jejich země, nepřestávali lidé věřit, doufat a myslet. Článek o astrofotografii, na němž Michail Vasněcov pracoval v květnu 1921, jsou úvahy nejen o nebi, ale i o tom, co se děje na zemi: „Ale v noci, když se jižní nebe rozhořelo nespočetnými světly hvězd, jsme se dívali na daleké hvězdy a chtěli jsme v nich najít odpověď na svůj zvláštní těžký osud. Vždyť ty stejné hvězdy se ve stejný okamžik dívají na naši drahou vlast, mohou je vidět naši blízcí, které jsme opustili. Ty samé hvězdy zářily nad Ruskem, když žilo normálním životem, když kypěl ruský trud a tvůrčím způsobem pracovala ruská idea. Ale teď je Rusko poníženo, zpustošeno, idea je sevřena. Lidé vědy a umění umírají hlady a my jsme opuštěni na pustém poloostrově.“

Zdálo by se, že revoluce zbavila tyto lidi všeho, co měli, ale přeci jen od nich nemohla odejmout to hlavní – jejich víru a jejich poznatky. Zubožení a polohladoví uprchlíci v Gallipoli organizují Vyšší obecně-vzdělávací kurzy. Schází se v prostorách knihovny Všeruského svazu měst nad posádkovou jídelnou nebo ve vojenské čítárně, aby si vyslechli přednášky. Michail Viktorovič přednášel astronomii: „Chtěl jsem pomoci svým bratrům v neštěstí porozumět knize hvězd. Snažil jsem se ukázat, kolik museli lidé vynaložit úsilí a svěží tvůrčí myšlenky, aby pochopili podstatu dalekých nebeských těles.“[4]

Koncem října 1921 opouští Michail Vasněcov spolu s dalšími uprchlíky Gallipoli a odjíždí do Bulharska. „Abych řekl pravdu, bylo mi líto loučit se s Gallipoli,“ píše v deníku 29. října. „Přeci jen jsem zde prožil rok. Je to mnoho míst: turecký hřbitov, cesta do Sergijevského učiliště, rok jsem se procházel, přemýšlel, smutnil. (…) Nechávám zde část duše.“

V roce 1922 se Michail Vasněcov usídlil v Kňaževě nedaleko Sofie, v květnu se přemístil do městečka Nova Zagora. Život mu zatemňovaly nejen materiální útrapy, ale i celková situace a hlavně stesk po vlasti a po blízkých. Z jeho deníku: „14. květen 1922 Kňaževo u Sofie. (…) Proč jsem se stal emigrantem? Vždyť jsem se nikdy nezajímal o politiku… Jaké je tady zázračné jaro, jak krásné! Jen velmi osamělé (…). Miluji Rusko! 27. května 1922, Nová Zagora. (…) Na srdci mi je špatně. Je tu spousta komunistů. Vztah není důležitý. Všichni něco čekají. (…) Těžko se dá čekat něco dobrého.“

V říjnu 1922 získal Michail Vasněcov titul učitele matematiky a vědeckého asistenta na Technických kurzech v Sofii. Objevila se naděje na setkání s rodinou: Olga Vasiljevna dokázala získat povolení na studijní cestu do Vídně a do Prahy. Syna vzala samozřejmě s sebou. Radostné opětovné spojení rodiny Vasněcovových se uskutečnilo v pražském hotelu Beránek.

V Československu se Michail Vasněcov ponořil do vědecké a osvětové činnosti: pracoval na Ruské lidové univerzitě v Praze a v Institutu experimentální fyziky (Fysikální Ústav) Karlovy univerzity. V polovině 20. let 20. stol. vychází na světlo světa několik jeho prací včetně Rozšíření spektrálních linií (ve francouzštině) a Opakovacího kurzu matematiky (ve spolupráci s V. K. Mironovičem).

Neméně bohatým byl i duchovní život rodiny Vasněcovových v Praze. Michail Viktorovič se aktivně zapojil do práce Bratrstva pravoslavných ruských občanů pro péči a údržbu jejich hrobů v Československu, byl jeho tajemníkem. Považoval činnost bratrstva za tolik důležitou, že se k tomuto tématu vracel i po jeho likvidaci v roce 1951. Olga Vasiljevna se aktivně účastnila na životě pravoslavného podvoří, založeného vladykou Sergijem. Této práci věnovala spoustu času – šila bohoslužebný oděv, psala ikony, zpívala v chrámovém sboru nejen v Praze, ale i v jiných městech. Právě díky jejím zásluhám byly zapsány a později redakčně upraveny a připraveny k vydání besedy vladyky Sergije.

Zcela logickým pokračováním této činnosti se stane i povolání Michaila Vasněcova k duchovenské službě. Koncem roku 1932 ho vladyka Sergij vysvětil na diákona, jerejská chirotonie pak byla vykonána metropolitou Eulogijem 12. (25.) června 1933 na svátek Nanebevstoupení Páně.

1. října 1933 nabídl vladyka Sergij otci Michailovi, aby se s rodinou přestěhoval na podvoří na ulici Maiselova 8. Právě tehdy se tento malý byt blízko chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí stal skutečným duchovním pravoslavným centrem. Dveře bytu, ve kterém žil o. Michail s rodinou, byly vždy otevřeny doslova pro všechny. Konaly se zde besedy, přednášky, farní shromáždění, četly se akathisty, vykonávaly se molebny a panychidy. Lidé přicházeli ke svému pastýři pro radu a duchovní poučení, ale také kvůli běžnému duševnímu souznění, které tak mnohým chybělo ve své domovině. Často na podvoří obědvaly desítky lidí, drobného pohoštění se dostávalo 120 i více lidem. Nikomu nechybělo místo, ale ani duševní teplo, na čemž měla bezpochyby velkou zásluhu Olga Vasiljevna.

Kromě obyčejných věřících navštěvovali podvoří i známí církevní hierarchové: metropolita Eulogij, metropolita záhřebský Dositej, arcibiskup Vitalij, biskup chicagský Leontij, biskup pečerský Jan, metropolita bulharský Stefan, metropolita Atanasij a další. Otec Michail přiznával, že jediným místem, kde bylo doma možno pobýt o samotě, aby se připravil na službu a pomodlil se před liturgií, byla koupelna.[5]

Syn Michaila Viktoroviče a Olgy Vasiljevny Viktor si musel po určitém čase pronajmout byt na jiném místě. Byl studentem anglického gymnázia a poté Českého vyššího učení technického, a proto nebylo možné, aby se připravoval ke studiu v podmínkách podvoří, kde byla neustále spousta návštěv. Otec Michail pokračoval ve své misijní činnosti. Místem jeho služby byl určen chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.

Rozhodnutí eparchiální správy pravoslavných ruských chrámů v západní Evropě: „Jeho Přeosvícenosti Přeosvícenému Sergiji, biskupu: kněz Michail Vasněcov se v souladu s jeho prosbou připojuje od 12. (25.) května 1933 k chrámu sv. Mikuláše v Praze bez zaopatření. O tom je Vaší Přeosvícenosti posláno toto rozhodnutí. Metropolita Eulogij, 22. říjen 1933.[6]

„Když byl otec ještě diákonem a ráno otvíral chrám na Staroměstském náměstí,“ vypraví duchovní dcera otce Michaila Jelena Ivanovna Musatova, „bylo tam podle jeho slov tak chladno, že voda přes noc zamrzala. V takových podmínkách sloužili i na Olšanech. To až dnes se chrámy vytápí a těžko si lze představit surové podmínky, ve kterých musel kněz sloužit dřív…“[7]

Povinnosti o. Michaila se neomezovaly pouze na pražský chrám. Za vladyky Sergije často sloužil i v jiných československých městech, kam na chrámové svátky přijížděli pravoslavní duchovní. Karlovy Vary a okolní lázeňská města se nacházela v jurisdikci metropolity Jevlogije a o. Michail tam často trávil letní měsíce obvykle spolu s mátuškou, která zpívala v chrámu a plnila další povinnosti. Na Paschu a Narození Páně také často jezdil do ostatních československých měst, v roce 1935 byl dokonce dočasně přidělen do Bratislavy.

Hodně pozornosti uděloval o. Michail činnosti „Uspenského bratrstva“ (Bratrstvo pravoslavných ruských občanů pro péči a údržbu jejich hrobů). Za války to byla práce nejen těžká, ale i nebezpečná a mnozí od ní upustili – v květnu 1939 mělo bratrstvo asi 130 členů, ale v roce 1941 zůstali jen jednotlivci. Za vysoké lidské kvality a zásluhy před bratrstvem byl 22. května 1935 protojerej Michail Vasněcov zvolen jeho tajemníkem. Nacistická vláda nelítostně sledovala činnost všech občanských organizací na území protektorátu Čechy a Morava. Předseda bratrstva archimandrita Isaakij byl vyslýchán gestapem, kde musel dokázat nepolitický charakter bratrstva. Otec Michail ho podporoval ve všech aktivitách, bojoval za zachování majetku pravoslavné obce.

Na zasedání rady 17. února 1943 sdělil: „11. 11. 1942 vyšel zákon o sundání měděných částí z budov. Podle tohoto zákona bylo 19. 12. 1942 podáno na pražský magistrát vysvětlení o měděných částech na Uspenském chrámu. 11. 2. 1943 byly podány podrobné zprávy o charakteru a množství mědi na speciálně zaslaných formulářích. Podle bodu 4 a 5 § 1 tohoto zákona se předměty mající umělecký nebo historický význam nemusí počítat dle rozhodnutí ministerstva hospodářství a práce. S ohledem na to byly podány dvě prosby. Jedna skrz Vojenskou správu na jméno Protektora, druhá sestavená Vladimírem Rafalským v němčině na ministerstvo hospodářství. Rozhodnutí o umělecké a historické hodnotě budov bude nejspíš záviset na výboru na ochranu památek.“[8] Měděné prvky chrámu se podařilo zachránit.

Navíc během války se prováděla malba interiéru chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice podle náčrtů významného umělce I. J. Bilibina. „Během léta 1943 se nepřetržitě vedly práce na výmalbě chrámu,“ řekl protojerej Michail na zasedání rady bratrstva 2. února 1944. „Malířem A. Rjazanovem byly na jižní zdi chrámu namalovány fresky Obětování Páně a Vzkříšení Páně, domaloval také neukončené části na východní a severní zdi. R. Koryakin namaloval na jižní zdi Křest Páně a Proměnění, upravil na severní zdi Vjezd do Jeruzaléma podle pokynů T. Kosninské. K. Pjaskovský energicky pracoval na fresce Strašného soudu na západní zdi, namaloval téměř celou střední a spodní část (asi 40 m²). Je třeba vyzdvihnout vysokou uměleckou kvalitu jeho práce.“[9]

V létě 1944 byl rozpis chrámu prakticky dokončen. Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice získal na umělecké dokonalosti.

Bratrstvo však bylo přeci jen 19. října 1944 oficiálně rozpuštěno, ale o. Michail neklesal na duchu a po válce pokračoval v obraně olšanského chrámu a bojoval za obnovení Uspenského bratrstva.

Rok 1945 změnil církevní život v Praze i rodinný život o. Michaila. Syn Vasněcovových Viktor byl uvězněn orgány SMERŠ a poslán do GULAGu. Olga Vasiljevna tak již nikdy víc neviděla své jediné dítě.

Chrám na Staroměstském náměstí byl předán Československé církvi. Vladyka Sergej byl převeden do Vídně, v Praze přebýval jen zřídka, například na posvěcení chrámu sv. Mikuláše ve sklepních prostorách Profesorského domu na Rooseveltově ulici v Dejvicích, kde se v té době konaly pravoslavné bohoslužby. V roce 1946 tak otec Michail zůstal jediným pokračovatelem pastýřské tradice v Praze a lidé se k němu obraceli ještě víc. Malá domovní kaple sv. Mikuláše, pro kterou mátuška Olga Vasiljevna sama napsala ikony, byla vždy plná věřících.

Nějaký čas učil otec Michail také náboženství na školách, nesloužil jen v chrámu sv. Mikuláše, ale i v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech. Avšak materiální zabezpečení rodiny zůstávalo stejně jako dřív obtížným. V rozhodnutí exarchy Moskevského patriarchátu v Československu arcibiskupa Jelevferije z 9. července 1945 o jmenování otce Michaila knězem při chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze se o platu nepíše. Na podporu kněžské rodiny odcházela pouze malá část dobrovolných církevních příspěvků věřících, o čemž svědčí dochovaný dokument o samozdanění v letech 1946−47. Situace se změnila až v roce 1950. O tom svědčí zpráva eparchiální rady z 21. září a dekret na ustanovení na systematizovaném místě z 18. října 1950, podepsaný metropolitou Jelevferijem.[10]

Změna byla nejspíš spojená s tím, že v roce 1950 získali Vasněcovovi československé občanství.

V té době trápily o. Michaila i jiné starosti – bál se, že se vznikem autokefální Československé pravoslavné církve může být pod ní převedena i ruská farnost. „Obávám se,“ píše metropolitovi Jelevferiji 2. února 1950, „že pravoslavná ruská farnost, která vznikla v 70. letech minulého století a byla obnovena v roce 1921 před vznikem České pravoslavné církve, zmizí po získání autokefality bez zvláštního aktu pouze změnou duchovních.“

Protojerej Michail neustále bojoval za práva Uspenského bratrstva a obracel se na ministerstvo vnitra. Až do roku 1951 byla snaha o obnovení Bratrstva, ale nebyla korunována úspěchem a otec Michail pokračoval ve své pastýřské cestě a staral se o pastvu při chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanech. „Báťuška byl tak vzdělaný, dalo se s ním promluvit doslova na jakékoliv téma,“ vzpomíná jeho duchovní dcera Jelena Ivanovna Musatova. „Stačí říct jméno nějakého básníka a otec už zarecituje jeho verše. Ale hlavně to byl člověk velmi dobrosrdečný. Otec Michail nepřednášel poučení, mluvil jednoduše, přirozeně. Ale jeho slova hned zahřála na duši, jako byste se bavili s velmi blízkým, příbuzným člověkem…“[11]

Bytové podmínky v přízemí Profesorského domu v Dejvicích nebyly o moc lepší, než na Podvoří na Maiselově ulici. Nepřetržitá práce ku blahu církve, složité bytové podmínky, nevěřící skandální sousedka a hlavně stále trvající bolest z osudu jediného syna zhoršila zdraví Olgy Vasilevny a začala se u ní rozvíjet mozková skleróza. Její osud jí nedopřál setkání se synem Viktorem, ale o. Michail se s ním nakonec setkal.

Toto jediné setkání se uskutečnilo v roce 1957, kdy o. Michail přijel do Kyjeva, kde po osvobození z lágru žil Viktor s rodinou – ženou Světlanou Sergejevnou (za svobodna Tomilinou), s níž se seznámil během vyhnanství v Norilsku a synem pojmenovaným podle dědečka Míša. Právě během této cesty o. Michail pokřtil svého vnuka.

Ve stejném roce navštívil o. Michail Moskvu. Zastavil se na ulici Vasněcovova 13 v domě, který sloužil jako muzeum jeho otce, umělce Viktora Vasněcova, tedy ve svém rodném domě. Setkání s rodným městem, se sestrou a dalšími příbuznými nazval o. Michail v dopise mátušce zázrakem. Kromě radostných návštěv u blízkých se uskutečnilo i několik setkání s duchovními, konkrétně o. Michaila navštívil biskup Afanasij (Secharov), nyní kanonizovaný. Otec Michail se účastnil patriarší bohoslužby a byl také pozván k patriarchovi Alexii (Simanskému).

Olga Vasilevna se bohužel nemohla účastnit všech těchto radostných a slavnostních událostí, byla těžce nemocná. Otec Michail byl do jejích posledních dní při ní, snažil se ji utěšovat a posilovat, kategoricky odmítal, aby byla odvezena do nemocnice. Olga Vasilevna zesnula 27. července 1961.

Otec Michail pokračoval ve své práci ku blahu církve nehledě na stáří a nemoci. V dopise z 25. října 1971 napsal: „Je ze mě dočista stařec. Bylo mi už 87 let. Všechno je pro mě již těžké. Bývám na všech bohoslužbách v naší domovní kapli. Ale sloužím málo. A vždy s jinými kněžími. Moje dobrá pomocnice Lena se o mě stará, jak ne každá o svého rodného otce. Ale půl dne musí pracovat v knihovně a často zůstávám sám. Čtení je pro mě těžké kvůli očím. Čtu pouze modlitební knížku. Nebo jako teď píšu dopis. Pán pomáhá.“[12]

Otec Michail měl obrovskou úctu nejen mezi věřícími, ale i ze strany duchovních. Měl upřímný přátelský vztah s blaženějším vladykou metropolitou Dorotejem, který ho často navštěvoval.

Do posledních dní života pokračoval otec Michail ve své službě, pomáhal věřícím, dokonce jezdil zaopatřovat jednu nemocnou, která ho o to úpěnlivě prosila. Večer 29. ledna 1972 se zúčastnil celonočního bdění na neděli o celném a farizeji a na následující ráno tiše zesnul. V ten den byl vladykou Dorotejem s kněžími převlečen a ponechán doma ještě na dva dni. Pohřeb byl stanoven na 7. února, aby se ho mohl účastnit syn, který nakonec přijel ještě dřív.

Otec Michail Vasněcov je pohřben na pravoslavném hřbitově u chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanech v první řadě 19. sektoru vedle známých lidí té doby.

Památka na ctěného modlitebníka, autora řady teologických článků, velmi talentovaného člověka, milostí Boží vybraného na kněžskou službu protojereje Michaila Vasněcova žije v našich srdcích.

1. ledna 2017, Plzeň

prot. Mgr. Oleg Machněv

[1] Нестеров М. О пережитом: 1862–1917 гг.: воспоминания. М., 2006

[2] Цит. по: Даувальдер В.Ф. Михаил Викторович Васнецов // Наше наследие. 1991 . №4. С. 19–26

[3] Цит по: Мусатова Е. И. Отец Михаил Васнецов. — http://pravoslavnik.cz/otec-mixail-vasnecov/

[4] Цит по: Мусатова Е. И. Отец Михаил Васнецов. — http://pravoslavnik.cz/otec-mixail-vasnecov/

[5] Обминская М. Священный обет. Русское слово 5–6/2005, Прага

[6] Цит по: Мусатова Е. И. Отец Михаил Васнецов. — http://pravoslavnik.cz/otec-mixail-vasnecov/

[7] Цит. по: Обминская М. Священный обет. Русское слово 5–6/2005, Прага

[8] Протокол № 83, 17.2.1943. Цит. по: Храм Успения Пресвятой Богородицы на Ольшанах в Праге и история Успенского Братства. Прага 2015

[9] Протокол № 85, 2.2.1944. Цит. по: Храм Успения Пресвятой Богородицы на Ольшанах в Праге и история Успенского Братства. Прага 2015

[10] Мусатова Е. И. Отец Михаил Васнецов.

[11] Цит. по: Обминская М. Священный обет. Русское слово 5–6/2005, Прага

[12] Там же

Autor: Redakce