K třetímu výročí přenesení ostatků archimandrity Andreje (Kolomackého)

V sobotu 7. září 2024 jsme si připomněli třetí výročí přenesení ostatků archimandrity Andreje (Kolomackého). Dvoudenní svátek vyvrcholil v sobotu slavnostní archijerejskou sv. liturgií, kterou vedl Jeho Vysokopřeosvícenost + Michal, arcibiskup pražský a českých zemí.

V závěrečné promluvě se vladyka zmínil především o mimořádném významu otce Andreje pro rozvoj naší místní církve ve 20. století. Připomněl také to, že eparchiální shromáždění Pražské pravoslavné eparchie jakožto její nejvyšší orgán na svém zasedání dne 26. června 2024 dvoutřetinovou většinou hlasů odsouhlasilo odeslání prosby metropolitovi Rostislavovi o jeho arcipastýřské požehnání k oficiální kanonizaci otce Andreje. Tím v podstatě pražská eparchie deklarovala, že jej považuje za svého místně ctěného svatého.

Je třeba říci, že toto rozhodnutí se setkalo i s nesouhlasem. Jak říká svatý apoštol Pavel, jedni žádají důkazy a jiní žádají zázraky.

Když otec Andrej v roce 1927 jako mladý, sotva třicetiletý kněz s mladou rodinou stavěl v Rakošinu na Podkarpatí pro místní pravoslavné chrám, protože ten původní zůstal v rukou řeckokatolíků, během několika dní přišel o ženu a dceru. S tímto životním traumatem v následujících 13 letech, mezi roky 1928 a 1940, postavil převážně na Moravě 12 nových chrámů a k tomu archijerejskou rezidenci v Mukačevě. Za 13 let 13 novostaveb „na klíč“. Pak přišla válka a ihned po ní opravuje rozstřílenou katedrálu v Resslově ulici. V té době také mj. píše první ikonu vladyky Gorazda, mnoho desítek let před jeho kanonizací. Hned poté začíná stavbu tří chrámů najednou – Kroměříž, Prešov, Medzilaborce. Ten poslední vůbec největší svůj chrám, památník obětem Dukelské operace. Všechny tyto chrámy jsou do roku 1949 dokončeny. Ihned začíná stavbu svého posledního chrámu ve Stakčíně u Sniny. Ten už nedokončuje, ve Velkém půstu 1952 je zbaven všech funkcí a poslán do Rumburku, kde doslova nemá kde hlavu složit.

Další chrámy již stavět nesměl, a tak zbytek života věnoval adaptaci bývalých katolických a protestantských kostelů na pravoslavné chrámy. Vždy to byla především stavba ikonostasu, úplná či částečná výzdoba chrámu freskami a ikonami, ale často šlo také o výrobu prestolů, žertveníků, analojů a někdy i o šití rouch nebo výrobu darochranitelnic. Za posledních 28 let svého života takto přeměnil na pravoslavné chrámy kolem 60 objektů. Jím postavených či upravených chrámů bylo tolik, že ani on sám nebyl schopen na sklonku života sepsat jejich kompletní seznam…

Mnoho lidí si klade otázku, jak vůbec bylo možné něco takového stihnout za jeden lidský život. A mnozí to považují za zázrak. Někdy se ale stává, že i když máme svatého a jeho zázraky přímo před nosem, pro své hříchy, tvrdost srdce a vzdálenost od Boha je nevidíme…

o. Antonij Drda