Čas z pohledu vědy a Bible
Z hlediska křesťanství Bůh stvořil čas, dal mu ve své moudrosti velmi podivné vlastnosti, z nichž některé věda teprve začíná objevovat, aniž by však byla schopna racionálně pochopit samotnou povahu času.
Vědecký pohled na otázku času
Existují dva druhy pohledu na čas. Zastánci prvního z nich se domnívají, že čas nepatří k žádné ze skutečně existujících dimenzí, jde pouze o intelektuální koncept, který umožňuje sledovat, porovnávat a uspořádat události. Tento názor vyjádřili filozofové idealisté (Augustine, Kant, Mach) a z vědců třeba Gottfried Leibniz, který tvrdil, že fyzický svět, prostor a čas jsou subjektivní vjemy a nedokonalé smyslové vyjádření skutečného světa nedělitelných primárních prvků – monád.
Podle jiného názoru, vyjádřeného Newtonem, jsou prostor a čas absolutní, jsou to objektivní entity, které jsou zcela nezávislé jak na sobě, tak na hmotě v nich umístěné a vyvíjející se. Prostor je plochý (euklidovský), má 3 dimenze, je nekonečný, nehybný a všude stejný – homogenní a izotropní. Existuje, i když v něm nejsou žádné fyzické předměty. Ve skutečnosti je to pouze prázdná nádoba, kde dochází k pohybu těles, vlastnosti prostoru se ale nemění. Čas je nekonečný, plyne rovnoměrně a jednosměrně – z minulosti do současnosti a budoucnosti. V celém obrovském vesmíru je jeden a tentýž. Je homogenní, neustále běží ve všech částech světa a není závislý na žádných fyzikálních procesech.
Čas v teorii relativity
Einstein v rámci své teorie relativity dospěl k závěru, že hmota, prostor a čas nemohou existovat nezávisle (absolutně), ale jsou jen relativními aspekty jediného celku. Například běh času, velikost a hmotnost těles závisí na jejich pohybu – při rychlosti blížící se rychlosti světla se čas zpomaluje, velikosti se zmenšují a hmotnost roste. Stejně tak se struktura (tedy geometrické vlastnosti) čtyřrozměrného časoprostorového kontinua mění v závislosti na akumulaci hmotnosti tělesa a jím generovaném gravitačním poli. V blízkosti těles s velkou hmotností je prostor zakřivený a čas se výrazně zpomaluje. Podle Einsteina myšlenka prostoru a času nemůže vzniknout, pokud neexistuje hmota a pokud se nevyvíjí a není vnímána člověkem. V tomto smyslu můžeme říci, že kdyby neexistovala hmota, neexistoval by ani prostor ani čas. Hmota je v nepřetržitém pohybu, který je určen pouze ve vztahu k různým vztažným bodům, a je relativní.
Teorie předpovídá, že čas plyne jinak ve stacionárním systému a v systému, který se pohybuje rovnoměrně vzhledem k pozorovateli. Experimenty v posledních desetiletích potvrdily, že nestabilní částice žijí déle, když se pohybují vyšší rychlostí, a při rychlostech blízkých rychlosti světla se jejich životnost prodlužuje neomezeně. Dilatace času byla měřena také cesiovými atomovými hodinami instalovanými na palubě letadel a předem synchronizovanými se stejnými chronometry v pozemní laboratoři. Po dokončení letu vědci zjistili, že rozdíl v měření času přesně odpovídal provedeným výpočtům.
Síla gravitačního pole vede k zakřivení časoprostoru, což vede k zpomalení událostí. Tak třeba hodiny na pobřeží běží pomaleji než hodiny umístěné ve vysokých horách, protože ty první jsou blíže gravitačnímu středu Země. A v blízkosti nějaké černé díry bude zpomalení času velmi výrazné. Představme si, že pomocí dalekohledu pozorujeme astronauta nacházejícího se na orbitální stanici v těsné blízkosti horizontu událostí černé díry. Nám se bude zdát, že se pohybuje zpomaleně, a jemu (on nás také vidí) se bude zdát, že se pohybujeme rychlostí blesku. Paradoxem je, že na orbitální stanici čas bude astronautovi plynout stejně jako nám, ale všimne si, že hvězdy a planety se pohybují velmi vysokou rychlostí, kvůli které mu vesmír bude stárnout před očima.
Pokud se zeptáme, které z těch dvou hodin – naše, nebo astronautovy – měří čas správně, dostaneme odpověď: „Oboje – v rámci vlastního počítání času.“ Není možné určit přesnou úroveň plynutí času, vše závisí na tom, kde se nacházíme ve vztahu ke gravitačnímu poli.
Cestování v čase
Čas v klasické newtonovské fyzice je jako šíp, který letí rovnoměrně a jednosměrně z minulosti do současnosti a budoucnosti. V Einsteinově teorii se čas mění v řeku, která se zrychluje nebo zpomaluje a ohýbá své zákruty v zakřiveném prostoru vesmíru. Vědec se však obával, že by se v ní mohly skrývat tajné víry a přítoky, které by mohly narušit jednosměrný tok časové řeky. Jeho noční můra se naplnila, když v roce 1937 Willem Jacob van Stockum našel řešení rovnic obecné teorie relativity, které umožnilo teoretické cestování v čase. Později vědci jako Kurt Gödel, Kip Thorne, John Richard Gott a další pokračovali v rozvoji myšlenky cestování časem. Jejich projekty ale stále nejsou realizovatelné, protože vyžadují obrovské množství negativní hmoty a energie, „kosmické struny“ s kolosální hmotností a rychlostí blízkou rychlosti světla atd.
Z vědeckého hlediska je „návrat do budoucnosti“ možný, což bylo experimentálně tisíckrát potvrzeno. Jay Orear ve své knize Populární fyzika uvádí následující příklad. Jeden ze dvou dvacetiletých bratrů cestuje kosmickou lodí k blízké hvězdě. Pokud se loď pohybuje rychlostí blízkou rychlosti světla, ten člověk může dosáhnout hvězdy a vrátit se za 10 let vlastního času. Ale až se vrátí, zjistí, že na Zemi uplynulo 80 let a jeho bratr je sto let starý, zatímco astronautovi je teprve 30. Posunul se tak o 70 let do budoucnosti. Současní astronauti ve skutečnosti podnikají krátkou cestu do budoucnosti již teď. Pokaždé, když se vrátí z expedice, palubní hodiny ukazují, že jsou o pár zlomků vteřiny mladší, než kdyby zůstali doma.
V roce 1992 Stephen Hawking navrhl hypotézu, podle níž je cestování v čase nemožné, protože porušuje určité fyzikální principy. Jeho argumenty však odmítli Sergej Krasnikov a Li-Xin Li, kteří tvrdili, že „neexistuje žádný fyzikální zákon, který by zakazoval vznik uzavřených časupodobných křivek“. Přesto zastánci chronologie tvrdí, že takový zákon bude objeven, až bude vyvinuta úplná teorie kvantové gravitace.
Další podivnosti času
Kvůli omezené rychlosti světla stejná událost pro jednoho pozorovatele může být v minulosti, pro jiného v přítomnosti a pro třetího v budoucnosti. Představte si, že žijeme v roce 2175 a že se naší civilizaci podařilo kolonizovat planetu Mars a největší Jupiterův měsíc Ganymed. Na Zemi se hraje zajímavý fotbalový zápas, který se vysílá také pro obyvatele osad ve vesmíru. Signál dorazí na Mars za 4 minuty a na Ganymed za půl hodiny. Na stadionu běží 15. minuta zápasu a v 11. padl gól. Fanoušci na tribunách na Zemi se již uklidnili, diváci z Marsu se teprve zaradovali a fanoušci z Ganymedu si na krásný gól počkají ještě 27 minut.
V kvantové mechanice je časových paradoxů ještě víc. Vědci tvrdí, že virtuální částice (částice, které se objevují z vakua a rychle mizí kvůli principu neurčitosti, čímž porušují zákony zachování hmotnosti) se pohybují „kolmo“ k času, to znamená, že mohou měnit svou polohu, i když se čas zastavil. Třeba v ní nelze přesně stanovit vztahy mezi příčinou a následkem a podle některých ustanovení teorie relativity následek může předstihovat příčinu. Richard Feynman vysvětluje opačnost vlastností antičástic a částic tím, že cestují opačnými směry v čase. Například pozitron je považován za ekvivalent elektronu, který přichází z budoucnosti.
Fyzikální zákony jsou temporálně symetrické, tzn. neexistuje žádná překážka pro návrat do minulosti z budoucnosti. Proto stále nelze objasnit jednosměrný pohyb „šipky času“. Nejvážnějším ale nedostačujícím kandidátem na vysvětlení problému je druhý princip termodynamiky.
Zatím ani obecná teorie relativity, ani kvantová mechanika, ani teorie strun nedokázaly vysvětlit existenci prostoru a času.
Stephen Hawking a Jim Hartle navrhli tzv. „virtuální čas“, při jehož existenci „rozdíl mezi prostorem a časem zcela mizí“. Podle jejich teorie je možné, že časoprostor je konečný a zároveň vesmír nemá počátek ani konec, jelikož singularity v těchto okamžicích mizí. Hawking ale přiznává, že toto tvrzení je vysoce spekulativní: „Myšlenka, že čas a prostor jsou konečné, ale nemají hranice, je pouze domněnka: nelze ji odvodit z žádného principu.“
Zdá se, že tento přístup používá pouze proto, aby nakonec dospěl k závěru: „Pokud má vesmír počátek, můžeme předpokládat, že má Stvořitele. Ale pokud je vesmír zcela nezávislý, bez hranic, pak nemá ani začátek, ani konec, prostě existuje. Kde je tedy místo Stvořitele?“
Nedávno však tým vedený Jean-Lucem Lechnersem použil mnohem výkonnější matematické metody a nástroje, aby dokázal, že Hawkingův a Hartleův model „bez hranic“ je neopodstatněný.
Jak staré jsou Země, Sluneční soustava a vesmír?
Geologové používají několik základních metod k určení absolutního stáří hornin pomocí radioaktivního datování. Radioaktivní prvek se rozpadá na stabilní konečný produkt, což umožňuje vytvořit matematický výraz pro výpočet geologického času. Podle posledních údajů Země existuje minimálně 4,54 miliardy let.
Moderní poměr dvou izotopů uranu (U235 a U238) a naměřené poměry produktů jejich rozpadu umožňují určit stáří Sluneční soustavy – asi 5 miliard let. Porovnáním hmotnosti a zářivostí Slunce se stejnými charakteristikami jiných hvězd můžeme dojít k závěru, že stáří Sluneční soustavy je skutečně takové. Nejstarší známé složky meteoritů vzniklé současně se Sluneční soustavou jsou staré asi 4,56 miliardy let. To je považováno za skutečný věk Sluneční soustavy a zároveň za horní hranici stáří Země.
Stáří vesmíru je vypočítáno na 13,7 ± 0,2 miliardy let.
Čas v Bibli
Některé věci Bůh utajil do doby, kdy jim budeme schopni porozumět. Proroku Danielovi bylo řečeno: „A ty, Danieli, udržuj ta slova v tajnosti a zapečeť tuto knihu až do doby konce. Mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží“ (Dan 12:4). Co by se například stalo, kdyby autoři Písma prohlásili, že Země se pohybuje ve vesmíru? Když Koperník a poté Galileo pochopili, že Země se točí kolem Slunce, nejen náboženští vůdci, ale i světští vědci prohlásili tuto koncepci za neopodstatněnou.
Dny stvoření
Z výše uvedeného víme, že podstata času je z vědeckého hlediska nevysvětlitelná a nepochopitelná i pro moderního člověka. Slovo „den“ v Bibli může znamenat buď běžný den trvající 24 hodin, nebo jakékoliv neurčité časové období. V křesťanských kruzích se dodnes diskutuje o tom, v jakém z těchto smyslů by měly být dny stvoření z knihy Genesis interpretovány. Někteří teologové věří, že se jedná o 24hodinový den. Zkusme se ale podívat na tento problém z jiného úhlu pohledu. Je možné chápat hebrejské slovo „jom“ v příběhu o stvoření světa ne jako určitý přesně vymezený časový úsek? V knize Job (20:28) „jom“ odkazuje na okamžik Božího hněvu a v Žalmech (20:2) na den soužení. Lze také předpokládat, že ve 2. Paralipomenon 21:19, knize Ozeáše 6:2, knize Genesis 2:4 a na některých dalších místech se toto slovo používá k označení dlouhého časového úseku.
V první den stvoření bylo k bytí povoláno světlo: „I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo“ (Gen 1:3). Někteří se domnívají, že toto světlo pocházelo z nějakého bodového zdroje, který nyní chybí, a jak se Země otáčela kolem své osy, střídaly se den a noc. Výraz „byl večer a bylo jitro“ naznačuje východ a západ slunce. Ale pokud je tomu tak, Bůh musel tvořit na přesně vymezeném místě na zemském povrchu, a ne uspořádat celou planetu najednou, jak napovídá kontext. Proto se zdá věrohodnější, že světlo, které v ten den osvětlovalo Zemi a nebeské prostory, zářilo ze všech směrů a pravděpodobně je jeho pozůstatkem tzv. kosmické mikrovlnné pozadí neboli reliktní záření.
Ale postupně s rozšiřováním vesmíru toto světlo sláblo, proto byly ve čtvrtý den stvořeny Slunce, Měsíc a hvězdy, aby lidé mohli rozlišovat den od noci a také „na znamení časů, dnů a let“ (Gen 1:14). Ačkoli slovo „noc“ je použito již na začátku příběhu (Gen 1:5), zjevně se vztahuje k něčemu, co se objeví později, neboť pro Boha neexistuje tma: „Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo“ (Žalm 139:11-12). V tomto případě lze interval „večer – jitro“ (tj. tvůrčí noc) chápat pouze jako pozastavení Boží činnosti v tomto časovém období. Zde je také třeba poznamenat, že než hvězdy na naší obloze zazáří, musí uplynout docela hodně času. Pouhým okem lze rozlišit asi dva tisíce hvězd, které se nacházejí v různých vzdálenostech od nás. Jejich světlo by však dorazilo k nám až za několik tisíc let, aby první lidé mohli spatřit jejich krásu.
V šestý den stvořil Bůh rozmanité druhy zemské zvěře a poté Adama „ke svému obrazu a podle své podoby“, který měl vládnout nad celým stvořením, obdělávat a chránit zahradu Eden. Dále se dozvídáme, že Hospodin Bůh přivedl všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo k člověku, aby viděl, jak je nazve (Gen 2:19 – 20). Ale chcete-li pojmenovat zvířata, musíte je pečlivě prozkoumat, což je úkol vyžadující hodně času. Člověk musel s obyvateli této „zoo“ určitou dobu žít, aby je identifikoval a pojmenoval podle jejich charakteristických rysů. Adam nakonec pochopil, že ani jedno ze zvířat nemůže pro něj být rovnocennou oporou. Proto Bůh na Adama přivedl hluboký spánek a stvořil z jeho žebra ženu. To vše se nemohlo odehrát během dvanácti denních hodin!
O posledním, sedmém dni stvoření se neříká, že skončil (po něm nebyl večer a nebylo jitro), měl trvat nekonečně. Sobota byla požehnaným a Bohem posvěceným bezhříšným stavem fyzického a duchovního řádu, harmonie a pokoje, ve kterém se nacházel dokonalý svět, dílo Stvořitele. Sedmidenní týden se tedy stal předobrazem a vzorem, který měli Izraelci následovat, jak je psáno ve čtvrtém přikázání: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha… V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Exodus 20:8:11).
Z toho všeho je zřejmé, že pozemské dny jsou odrazem dní stvoření, ale v žádném případě nelze říci, že mají stejnou dobu trvání.
Jak církevní otcové vykládají dny stvoření z knihy Genesis?
Z křesťanského hlediska Bůh tvoří svět ex nihilo, ale sám zůstává mimo hmotu, prostor a čas. Okamžik vzniku světa je zároveň počátkem času, což je plně v souladu s teorií relativity. Svatý Augustin rozumně poznamenává: „Bůh netvořil v čase, nýbrž zároveň s časem.“ Týž Augustin ve svém díle O Boží obci shrnul patristický postoj vůči této otázce: „Je pro nás velmi obtížné nebo dokonce zcela nemožné dospět k závěru, jaké přesně tyto dny byly“.
Mnozí křesťanští autoři, sv. Justin Filozof, sv. Irenej z Lyonu, Klement Alexandrijský, sv. Cyprián z Kartága aj., připouštěli, že dny stvoření odpovídají delším obdobím lidských dějin, třeba tisíci let. Jiní, například sv. Efrem Syrský, věřili, že se jedná o 24hodinové dny, ale naprostá většina církevních autorů o jejich délce vůbec nepřemýšlela. Důležitější pro ně bylo to, že se proces stvoření skládal z postupných, ale okamžitých tvůrčích činů.
Nejdříve byl zformován reliéf země: zvedly se kontinenty, vytvořily se hory, pláně a řeky, obrýsovaly se břehy moří a oceánů. Stejně tak později vzniká živá příroda – tráva, květiny, stromy, ryby, ptáci a zvířata, a nakonec člověk jako obraz a podoba neviditelného Boha.
Svatí otcové často opakují, že Bůh tvoří okamžitě, tj. mimo čas, že jenom jeho slovo uvádí do existence veškerou přírodu. Svatý Basil Veliký píše: „Možná protože akt stvoření je okamžitý a netrvá v čase, se říká: na počátku stvořil… Neboť počátek je něco, co se neskládá z částí. Stejně jako počátek cesty stále není cestou a počátek domu stále není domem, tak počátek času stále není čas a ani ta nejmenší část času… Takže, abychom mohli pochopit, že svět z Boží vůle nebyl stvořen v čase, říká se: na počátku stvořil.“
To samé tvrdí i Kliment Alexandrijský: „A jak je možné, že stvoření světa proběhlo v čase, když vidíme, že čas se zrodil spolu se stvořenými věcmi?… A abychom pochopili, že svět začal existovat takto, a nemysleli, že jej Bůh stvořil v čase, proroctví dodává: „Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe“ (Genesis 2:4). Neboť výraz „kdy… učinil“ ukazuje na nadčasové stvoření.“
Někteří církevní učitelé se pokusili vypočítat, kolik let uplynulo od počátku světa. Klement Alexandrijský dospěl k závěru, že stvoření se odehrálo před 5592 lety, Julius Africanus věřil, že uplynulo 5550 let, Hippolyt Římský – 5500, Órigenés – necelých 10 000, a Augustin – 5600 let.
V polovině 17. století irský biskup James Esher na základě rodokmenů patriarchů vypočítal, že svět byl stvořen v roce 4004 před naším letopočtem. Ale v roce 1890 profesor William Green z Princetonské univerzity na základě seriózní analýzy biblické chronologie dospěl k závěru, že není ani důsledná, ani nepřetržitá.
S ohledem na všechny tyto výpočty a předpoklady můžeme říct pouze to, že podle Bible od pádu, nikoli však od vzniku světa (!), do dneška uplynulo nanejvýš několik desítek tisíc let.
Dá se uvést do souladu biblický příběh o stvoření a věda?
Stvoření je nadpřirozené, tzn. není podmíněno přírodními zákony, nepodléhá jim a nevyplývá z nich, v důsledku čehož ani jeden jeho aspekt nemůže být vědci opakován nebo přísně analyzován. Přesto nám nedávné vědecké objevy o nevysvětlitelných vlastnostech času mohou pomoci získat alespoň částečné a intuitivní pochopení toho, co se stalo v tom záhadném prvním týdnu.
Každý výsledek Boží stvořitelské činnosti vzniká jako završený – Slunce, Měsíc, hvězdy, rostliny, zvířata, Adam a Eva – ale zdá se, že měl dlouhou historii. Totéž platí pro mnohé Ježíšovy zázraky – víno, kterým se stala voda v Káně Galilejské, chléb, kterým nasytil několik tisíc lidí, jako by prošly procesem sklizně hroznů, mletí obilí atd.
Pokud by byl vesmír stvořen okamžitě, jak se církevní otcové domnívají, pak by se k nám světlo vzdálených galaxií nemohlo dostat, a abychom tento jev vysvětlili, museli bychom odkázat na zázrak. Pokud by se světelné paprsky pohybovaly nekonečnou rychlostí, pozorovali bychom všechny galaxie současně. Ale díky tomu, že rychlost světla je omezená, jsme schopni vystopovat minulost vesmíru a brzy se s největší pravděpodobností staneme svědky samotného okamžiku stvoření!
V případě Hawkingova „virtuálního času“ „rozdíl mezi prostorem a časem zcela mizí“. Když církevní otcové tvrdí, že stvoření vesmíru bylo okamžitým aktem, pak z hlediska moderní vědy ve skutečnosti docházejí k velmi podobnému, avšak k jiným důsledkům vedoucímu závěru, totiž že čas splynul s prostorovými dimenzemi. Nyní pozorujeme prostorový vesmír, ale ten je, slovy Klementa Alexandrijského, produktem neurčitého a nadčasového stvoření. Na rozdíl od Hawkingova vesmíru, který existuje věčně, má tento vesmír počátek a konec v čase.
Další analogií, která nám pomáhá ilustrovat problém času v Bibli, je analogie astronauta pohybujícího se poblíž černé díry. Zatímco události na jeho orbitální stanici probíhají normálně, galaktické systémy před jeho očima víří obrovskou rychlostí. Stejně tak se grandiózní kosmické eony mohou rovnat pouhému „dni stvoření“ na Zemi, neboť „jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“ (2. Petrův 3:8).
Pohyb vždy chápeme jako funkci času. Ale jak již bylo zmíněno, virtuální částice jsou schopny měnit svou polohu, i když se čas úplně zastavil. Jinými slovy, je možné, že planetární, hvězdné a galaktické systémy vznikly v pohybu, i když byl vesmír jako celek vytvořen mimo čas.
Navíc se ukazuje, že radioizotopové datování není až tak spolehlivé. Nedávno se vědci pokusili určit stáří hornin vytvořených vulkanickými erupcemi v posledních několika desetiletích pomocí radioizotopového datování. Výsledky se pohybovaly od stovek tisíc až po několik milionů let. Vzniká logická otázka: jestliže radioizotopové datování nemůže správně datovat horniny známého stáří, proč bychom mu měli věřit v případě hornin neznámého stáří?
Svatý Basil Veliký logicky předpokládal, že když vesmír vznikl, zákony mohly být jiné. V nově vzniklém dokonalém světě by zákon entropie neměl působit chaos a destrukci, ale udržovat pořádek a harmonii. Nebo mohl existovat nějaký další zákon, který by vyvažoval zákon entropie a zastavoval procesy dezorganizace. Je-li druhý princip termodynamiky skutečně spojen s plynutím času, pak změněný stav věcí po pádu, kdy bylo „tvorstvo vydáno marnosti“ (srov. Řím 8:20–21), měl vést ke změně fyzikálních procesů. A když Adam zhřešil, důsledky pádu ovlivnily nejen naši planetu, ale celý vesmír, proto pozorujeme explodující hvězdy, srážející se galaxie apod.
Na otázku ohledně stáří vesmíru ukrajinský jaderný fyzik prof. Vladislav Olchovsky odpovídá takto: „Pro alfa-aktivní jádra platí zákon, že na každý jeden megaelektronvolt záření se doba rozpadu může zkrátit statisíckrát. A pro beta rozpad byl objeven další zákon: pokud je atom zbaven elektronového obalu, doba rozpadu se může zkrátit z desítek miliard let na několik desítek let. Věda proto na tuto otázku nedává definitivní odpověď.“
Jeho slova potvrzují dva nedávné objevy. Tým vědců zjistil, že během radioaktivního rozpadu „uran (U238) → helium (He) + olovo (Pb206)“ je v horninách příliš mnoho helia, což naznačuje, že v určitém okamžiku v minulosti byl jaderný rozpad výrazně odlišný od dnešního. Vědci došli k závěru, že v relativně nedávné době před 4 až 8 tisící let došlo k rozpadu jádra, který by za normálních podmínek trval více než miliardu let.
Další studie ukázala, že vzorky uhlí a diamantů staré stovky milionů až miliardy let obsahují uhlík-14, což lze vysvětlit pouze tehdy, je-li jejich skutečné stáří 10 nebo maximálně několik desítek tisíc let. Jak jsme již řekli, tato období se shodují s dobou pádu.
Mnozí teologové a vědci věří, že Bible a příroda jsou dvě knihy napsané Bohem, které se navzájem doplňují. Pokud je příroda další „knihou“, do níž Bůh zapsal své myšlenky, její svědectví musí zcela nezávisle potvrzovat to, co je řečeno v Bibli! Bohužel dnes má evoluční teorie absolutní hegemonii, která neumožňuje interpretaci těch vědeckých výsledků, které jsou s ní v rozporu. A přesto doufáme, že v budoucnu spolupráce vědců umožní vědecké vysvětlení příběhu o stvoření světa.
Valentýn Velčev,
bulharský teolog, autor knihy „Víra a věda“
Čtěte také: