PANHAGIA – PŘESVATÁ
Překlad 11. kapitoly knihy Vladimíra Losského Podle obrazu a podoby pořízený otcem Pavlem Alešem
1
Církev pravoslavná nepovažuje mariologii za samostatné téma: je neoddělitelná od celku křesťanského učení jako svého druhu jeho antropologický leitmotiv. Na christologicky založeném dogmatu o Boží Matce se zřetelně jeví výrazný pneumatologický charakter a díky dvojí oikonomii Syna a Ducha Svatého je toto dogma nedílně propojeno s eklesiologickou realitou.
Chceme-li mluvit o Matce Boží, opírajíce se výlučně jen o dogmatické údaje v nejpřísnějším slovním významu, tj. vycházejíce z definic sněmů, pak kromě pojmenování Theotokos,[1] nenajdeme nic; Církev tímto pojmenováním slavnostně potvrdila bohomateřství přesvaté Panny.[2]
Dogmatické téma Theotokos, pevně ustanovené v zápase proti nestoriánům, je především christologické: v protikladu vůči těm, kteří popírali bohomateřství, se jím tady obhajuje hypostatická jednota Syna Božího, jenž se stal Synem Člověka. Vše je zde tudíž soustředěno k christologii. Avšak současně se zde též nepřímo dogmaticky potvrzuje úcta Církve k té, jež porodila Boha tělesně, a z toho vyplývá, že všichni, již vystupují jako opozice proti pojmenování „Matka Boží“ a popírají tuto Mariinu hodnostní kvalitu, kterou jí připisuje zbožnost, nemohou se považovat za skutečné křesťany, neboť právě tím vystupují proti dogmatu o vtělení Slova. Mělo by se vědět, jak těsná je spojitost mezi dogmatem a kultem, že obojí je ve vědomí Církve navzájem od sebe neoddělitelné. Nicméně jsou známy případy, kdy křesťané, uznávající z čistě christologických důvodů Božské mateřství nejsvětější Panny, bývají z týchž důvodů zdrženliví vůči jakémukoliv speciálnímu uctívání Matky Boží, protože nechtějí uznávat žádného prostředníka mezi Bohem a lidmi kromě Bohočlověka Ježíše Krista. Tato okolnost nás staví bezprostředně před nezpochybnitelný fakt: christologické dogma o Matce Boží, když je přijímáno abstraktně – mimo živou vazbu na toto uctívání, jež Matce Boží projevuje Církev –, nestačí k tomu, aby zdůvodnilo výlučné postavení, jež se Královně nebes uděluje v pravoslavných bohoslužbách, v nichž ji stavíme na výsostné místo (nad veškeré stvoření) a připisujeme jí slávu přináležející Bohu (theoprepés doxa). V teologickém výkladu Matky Boží nelze přísně oddělit fakta dogmatická od údajů zbožnosti. Dogma zde musí osvětlovat život: stavět jej do jedné vazby se základními pravdami naší víry; život pak musí napájet dogma živou zkušeností Církve.
2
Totéž spatříme, obrátíme-li se k údajům Písma svatého. Kdybychom se pokoušeli svědectví Písma rozebírat, abstrahujíce z něj úctu, kterou Církev prokazuje Matce Boží, museli bychom se omezit jen na několik míst Nového zákona vztahujících se k Marii, Ježíšově matce, a na jediný přímý odkaz ve Starém zákoně: Izajášovo proroctví o narození Mesiáše z Panny. Pohlédneme-li však na svaté Písmo ve světle oné úcty anebo uznáme-li nakonec přesný termín (z církevní tradice), pak nám posvátné knihy Starého i Nového zákona představí nespočet textů, jichž Církev užívá k oslavě Matky Boží.
Některá místa Evangelia jsou z vnějšího pohledu mimo církevní tradici, jako by zřetelně byla protikladem onoho oslavování, onoho bezmezného uctívání.
Uveďme dva příklady: Kristus, když svědčí o Janu Křtiteli, nazývá ho „větším než všichni narození z žen“ (Mt 11,11; Lk 7,28). To znamená, že právě jemu, nikoliv Marii, náleží první místo mezi všemi lidmi. Na byzantských ikonách deesis opravdu vidíme po boku Páně z jedné strany Předchůdce a z té druhé Matku Boží! Je však nutno poznamenat, že Církev nikdy nevynášela Předchůdce nad serafíny, nikdy neukládala jeho ikonu na jedné úrovni s ikonou Krista bezprostředně vedle vstupních dveří do oltáře, jako v tomto případě ikonu Matky Boží.
Na jiném místě nám evangelium vypráví o tom, jak Kristus zabránil, aby byla jeho matka oslavována. Na volání ženy z davu: „Blahoslavený život, který tebe nosil a prsa, z nichž jsi sál“, řekl: „Blahoslavení, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je“ (Lk 11,27). Nicméně právě toto místo z Lukášova evangelia, v němž se blahoslavení Panny Marie zdánlivě snižuje před hodnotou těch, kdo přijímají a chrání Zjevení, je textem, v němž se za vnější formou výslovně skrývá zvlášť veliká oslava.
A opět stojíme před nemožností rozdělit dogma a život Církve, svaté Písmo a Tradici. Christologické dogma nás zavazuje uznat bohomateřství přesvaté Panny. Svědectví Písma nám praví, že sláva Matky Boží spočívá nejenom v jejím mateřství podle těla, nejenom v tom faktu, že porodila a sytila vtělené Slovo Boží. Tradice Církve je posvátnou pamětí těch, kdo „slyší a zachovávají slova“ Zjevení, což dává Církvi onu jistotu, kterou velebí Matku Boží, když jí připisuje bezmeznou slávu.
Mimo církevní tradici o tom teologie nemůže nic říci, nedokáže vysvětlit tuto překvapivou vazbu. Proto také ty křesťanské kongregace, které odmítají jakýkoliv pojem Tradice, zůstávají odcizeny i od uctívání Matky Boží.
Těsné spojení mezi vším, co souvisí s Matkou Boží, a Tradicí není způsobeno jenom tím, že Písmo nezmiňuje události z jejího pozemského života (narození, uvedení do chrámu a zesnutí), které slaví Církev. Ačkoli evangelium zachovává mlčení o těchto faktech, jejichž poetická traktace sahá k apokryfním zdrojům, často poměrně pozdním, jejich tematika patří k tajemstvím naší víry a je neoddělitelná od vědomí Církve. Pojetí Tradice je ve skutečnosti bohatší, než se obvykle myslí. Tradice sestává nejenom z předávání faktů, které mohou něco přidávat k posvátnému vyprávění. Tradice je dovršením Písma a především všeho, co si Církev uvědomuje – je naplněním Starého zákona v Novém. Právě Tradice umožňuje pochopit smysl pravdy Zjevení (Lk 20, 25): nejenom toho, co je třeba přijímat, nýbrž také (což je víc), jak je třeba přijímat a chránit vyslechnuté. V tomto obecném smyslu je Tradice nepřetržité působení Ducha Svatého, jež může být plně odhalováno a přinášet plody jedině v Církvi po Dni Padesátnice[3] (Sk 2,1n). Jedině v Církvi se stáváme schopnými odhalovat vnitřní skrytou vazbu mezi posvátnými texty, které se v Písmu svatém – ať Starého, či Nového zákona – stávají živým tělem Pravdy, kde Kristus je přítomen v každém slovu. Jedině v Církvi símě slova nezůstává neplodné, nýbrž nese své plody: a právě tato plodonosnost Pravdy, stejně jako schopnost činit ji plodonosnou, se nazývá Tradice. Církevní uctívání Matky Boží, uctívání bezmezné, odkrytév církevní tradici, je nejdrahocennějším ovocem Tradice, jež se stojícím vně může jevit v rozporu s údaji Písma svatého.
Je to nejenom plod, ale i kořen a kmen Tradice. Aby bylo opravdu možno uvidět konkrétní spojitost mezi osobou Matky Boží v čistém srdci a tím, co my nazýváme Tradicí Církve, vynasnažíme se ustanovit tuto spojitost, spatřit alespoň zčásti slávu Matky Boží pod zdánlivým mlčením Písma svatého. Budeme se přitom řídit studiem textů v jejich vnitřních souvislostech.
V textu, který jsme citovali výše, mluví evangelista Lukáš o tom, jak Kristus odmítá vidět svou Matku a bratry a praví: „Moje Matka a moji bratři jsou ti, kteří slyší slovo Boží a plní je“ (Lk 8,19–21). Kontext těchto slov je očividný: podle Lukášova evangelia v okamžiku, kdy si Matka Boží přeje vidět svého Syna, Kristus právě pronesl podobenství o Rozsévači:[4]
„A to semeno, jež upadlo v zemi dobrou, to jsou ti, kteří slyšíce slovo, chrání je v dobrém a čistém srdci a přinášejí plod v trpělivosti. Kdo má uši k slyšení, slyš“ (8,15). A dále: „Dávejte tedy pozor, jak slyšíte, neboť kdo má, tomu bude dáno; a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co si myslí, že má“ (8,18). A právě tato schopnost slyšet a chránit „v dobrém a čistém srdci“ slova o Kristu, schopnost, kterou Kristus na jiném místě (Lk 11,28) staví výš než mateřství podle těla, se v Evangeliu připisuje jedině Matce Páně. Evangelista Lukáš ve vyprávění o Kristově dětství zvlášť důrazně dvakrát poznamenává: „Maria pak zachovávala všechna ta slova v srdci svém“ (2,19 a 51). Ta, která porodila Boha v těle, chránila ve své paměti svědectví o božství svého Syna. Bylo by lze říci, že zde máme před sebou ono ztělesněné vyjádření Tradice Církve ještě před existencí samotné Církve, kdyby byl evangelista Lukáš nebyl podtrhl, že Maria a Josef nepochopili slova Dítěte, jež vyslovilo: „Což jste nevěděli, že Já musím být v tom, co patří Otci mému?“ (2,49–50). Tudíž slova, která Boží Matka chránila ve svém srdci, ještě nebyla plně jasná jejímu vědomí. Před dovršením Kristova díla, před Padesátnicí, před Církví, dokonce ani ta, na niž sestoupil Duch Svatý, aby ji učinil způsobilou posloužit vtělení Slova, nedosáhla ještě plnosti, kterou měla ve své osobě uskutečnit. Nicméně už zde lze propojit vzájemnost mezi Matkou Boží, chránící a ukládající do svého srdce prorocká slova, a Církví – ochránkyní Tradice. Zde je začátek jedné a téže reality. Církev je rozšířením Kristovy přirozenosti – jen ona může chránit plnost Zjevení, plnost, kterou by ani celý svět, kdyby byla zapsána, nebyl schopen pojmout. Jedině Boží Matka, ona jediná, vyvolená k tomu, aby umístila Boha ve svém lůně, může v plnosti uskutečnit ve svém vědomí všechno to, co je spojeno s faktem vtělení Slova i faktem jejího bohomateřství. Kristova slova, jež se v jeho vztahu k Matce zdají až příliš drsná, ve skutečnosti velebí tuto její vlastnost, která ji spojuje se syny Církve. Ale oni si pak jakožto synové Církve, která střeží Tradici, mohou uvědomovat Pravdu a činit ji plodotvornou jen v té či oné míře. Matka Boží mocí výlučného propojení, sjednocujícího její osobu s Bohem, kterého už zde na zemi mohla oslovit „synu můj“, se mohla povznést do dokonalého vědomí všeho, co Duch Svatý uděluje Církvi, když tuto plnost uskutečňuje v její osobě. Toto celostní vědomí božství, toto získávání plné milosti, náležející věku budoucímu, může být uskutečněno pouze v bytosti zbožštěné. To nás staví před otázku, na niž se pokusíme odpovědět, abychom tento zvláštní charakter uctívání nejsvětější Královny nebeské církví pravoslavnou mohli lépe pochopit.
3
Když Kristus svědčil o Janu Křtiteli, nazval ho největším ze všech lidí, co se kdy narodili z ženy (Mt 11,11; Lk 7,28), ale dodal: „Avšak ten nejmenší v Království Božím je větší než on.“ Starozákonní svatost se zde porovnává s tou svatostí, která může být uskutečňována po dovršení spasitelného vykupitelského díla Kristova, ale i s Církví, kdy „Otcovo přislíbení“ (Sk 1,4) o sestoupení Jeho Ducha obohatí Církev o plnost zbožšťující milosti. Jan Předchůdce, „větší než prorok“, neboť pokřtil Pána a viděl otevřená nebesa i Ducha Svatého, sestupujícího v podobě holuba na Syna člověka, zemřel, aniž přijal zaslíbení, tak jako ani oni „svědkové víry“, jichž „nebyl svět hoden“ a kteří dle božské Prozřetelnosti nemohli dosáhnout dokonalosti bez nás (Žd 11,38–40), tj. bez Církve Kristovy. Jedině skrze Církev může starozákonní svatost ve věku budoucím získat své dovršení – tu dokonalost, jež skryta zůstávala před příchodem Krista lidstvu nedostupnou.
Ta, jež byla vyvolena, aby se stala Matkou Boží, představovala nepochybně vrchol starozákonní svatosti. Jestliže je Jan Křtitel nazván „největším“ před Kristem, pak je to proto, že velikost Přesvaté patří nejenom Starému zákonu, v němž ona zůstávala jakoby zahalena a nepoznána, nýbrž i Církvi, v níž se ona objevuje v celé plnosti a kde ji „velebí všechna pokolení“ (Lk 1,48). Osoba svatého Jana Předchůdce patří ještě Starému zákonu, zatímco přesvatá Panna přechází ze Starého zákona do Nového zákona a tento přechod v osobě Boží Matky nám dovoluje pochopit, nakolik je Nový zákon naplněním Starého. Starý zákon není jen řadou předobrazů Krista, jež získávají objasnění v Evangeliu. Je především historií přípravy lidstva na Kristův příchod, v němž je lidská svoboda neustále konfrontována s vůlí Boží. Noemova poslušnost, Abrahamova oběť, přechod Božího lidu pouští pod Mojžíšovým vedením, zákon, proroci, řada Božích vyvolených, při nichž lidé buď zůstávali věrni zaslíbení, nebo klesali a byli trestáni (zajetím, zkázou prvního chrámu) – veškerá ta posvátná Boží tradice Židů je historií postupného a těžkého pohybu padlého lidstva cestou k „plnosti časů“, kdy bude poslán anděl, aby zvěstoval vyvolené Panně blahozvěst o vtěleném Bohu a aby přijal z jejích úst souhlas, že se stane dovršením božského úradku spásy (oikonomia). Proto dle slov svatého Jana Damašského „pojmenování Matka Boží zahrnuje v sobě celou historii božské oikonomie ve světě“.[5]
Božská oikonomia (čili stavění domu Boží spásy, budování spásy),[6] jež připravuje podmínky pro vtělení Syna Božího, není činnost jednostranná. Boží vůle nelikviduje dějiny lidstva. Nejvyšší božská Moudrost[7] působí při svém budování spásy v souladu s kolísavou realitou lidských odpovědí na Boží výzvu. Tak si ona Velemoudrost buduje svůj příbytek v nejčistší bytosti přečisté Panny, skrze kterou se Slovo Boží stane jednou bytostí s námi. Mariinou odpovědí archandělu: „Hle, jsem služebnice Páně: staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38), se vítězně překonává tragédie padlého člověčenstva. Zde se dokonává všechno to, co Bůh žádal od lidské svobody po pádu do hříchu. Teprve poté se může uskutečnit dílo vykoupení, jež může vykonat pouze vtělené Slovo Boží. Nikolaos Kabasilas ve svém kázání k svátku Zvěstování přesvaté Bohorodice říká: „Vtělení bylo dílem nejenom Otce, Jeho síly a Jeho Ducha, ale také dílem vůle a víry. Bez souhlasu Přečisté, bez součinnosti víry by ani budování spásy – její oikonomia – nebylo uskutečnitelné, bylo by skryto stejně jako činnost tří Božích hypostasí. Jedině když ji naučil a přesvědčil, přijímá ji co matku a získává od ní tělo, které Mu svolila dát. Přál si, aby Ho matka porodila svobodně, podobně jako se i On sám vtělil dobrovolně.“[8]
Od svatého Justina a svatého Irenea i další otcové často kladou proti sobě „dvě panny“ – Evu a Marii. Neposlušností té první vešla do lidstva smrt; poslušnost „druhé Evy“ učinila člověkem původce života, jenž vstoupil v Adamovo potomstvo. Mezi nimi však leží celá historie Starého zákona, ze které nelze oddělit tu, jež se stala Matkou Boží. Jestliže byla vyvolena pro tento jedinečný úkol v díle Božího vtělení, pak ovšem toto vyvolení následovalo po celé řadě jiných vyvolených, jimiž bylo připraveno a jimiž se dovršilo. Ne náhodou pravoslavná církev ve svých liturgických textech nazývá Davida „bohootcem“ a týž termín užívá i o Jáchymu a Anně – „svatí spravedliví rodiče“. Římskokatolické dogma o neposkvrněném početí, zdá se, vnáší přeryv do tohoto přenášení starozákonní svatosti, které se završuje v okamžiku blahozvěsti, kdy Duch Svatý, sestoupiv na Pannu Marii, uzpůsobil ji k přijetí Slova Otcova v jejím lůně. Pravoslavná církev takovéto vyloučení přesvaté Panny ze všeho ostatního lidstva nepopírá, neuznává však, že ji toto „privilegium“ kvůli budoucím zásluhám jejího Syna činí vykoupenou ještě předtím, než se dílo vykoupení uskutečnilo. My uctíváme Matku Boží jakožto povýšenou nad veškeré stvoření, ale nikoli kvůli privilegiu, které by byla získala v okamžiku početí svými rodiči. Ona byla svatá a čistá mimo jakýkoliv hřích už v těle matky, nicméně tato svatost ji ještě nevyděluje z ostatního lidstva před Kristem. Její stav v momentu Zvěstování nebyl analogický se stavem Evy před pádem do hříchu. První Eva, jež se stala „matkou všech živých“, naklonila své ucho k slovům pokušitele, jsouc ještě ve stavu rajském, stavu bezhříšného lidství. Druhá Eva, vyvolená, aby se stala Matkou Boží, však uslyšela slova anděla, jsouc ve stavu lidstva pokleslého. Proto ji ono výjimečné vyvolení neodděluje od zbytku lidstva, od všech jejích otců, matek, bratrů a sester, ať svatých, anebo hříšníků, pro něž ona představuje vše nejlepší, co v nich bylo.
Jako jiní lidé (a též svatý Jan Předchůdce, jehož početí a narození rovněž Církev slaví), se i přesvatá Panna narodila pod zákonem prvotního hříchu a spolu se všemi nesla za pád do hříchu obecnou zodpovědnost. Hřích se však v její osobě nemohl uskutečnit; zhoubné dědictví hříchu nemělo vládu nad její spravedlivou vůlí. Ona představuje vrchol svatosti, jakého kdy bylo dosaženo před Kristem v podmínkách Starého zákona kterýmkoli z Adamových potomků. Ona setrvala bez hříchu pod všeobecnou vládou hříchu, zůstala čistou vůči jakémukoliv svodu v lidech, zotročených knížetem tohoto světa. Pro službu zvláštnímu plánu Božímu nebyla postavena nad historii, ale své výjimečné poslání uskutečnila právě v řetězci historických událostí, v celkovém osudu lidí, očekávajících spásu.
Přestože v osobě Boží Matky spatřujeme vrchol starozákonní svatosti, její osobní novozákonní svatost se tím nijak neomezuje, neboť ona převýšila i všechny vrcholy svatosti novozákonní, uskutečnivši svatost nejvyšší, jaké může dosáhnout Církev.
První Eva byla vzata z Adama: ona je osobou, která ve chvíli svého stvoření od Boha přijímá Adamovu přirozenost, aby mu co jeho doplněk pomáhala. U nové Evy ale vidíme souvztažnost opačnou: vždyť skrze ni se Syn Boží, když z ní přijal lidskou přirozenost, stává „novým Adamem“. První Adam byl před Evou, poslední po nové Evě. Nicméně nelze říct, že by lidství, přijaté Kristem v lůně přesvaté Panny, bylo k lidství Matky doplněním; je to vpravdě lidství jedné z Božích hypostasí, lidství „nebeského člověka“ (1 Kor 15,47n). Lidství Boží Matky však patří bytí stvořenému, pocházejícímu z „člověka učiněného z prachu země“. Hlavou veškerého člověčenstva není přesvatá Matka, nýbrž její Syn; On je nade vším, je „hlavou Církve, jež je Jeho tělem“ (Ef 1,22n), doplněním Jeho lidství. Proto pouze skrze svého Syna, v Jeho Církvi, může Boží Matka dosáhnout dokonalosti, připravené těm, již jsou povinni nosit obraz nebeského člověka (1 Kor 15,49).
Osobu přesvaté Boží Matky a Církev jsme už zařadili do souvislosti, když jsme mluvili o Tradici, kterou ona zosobňuje, takříkajíc ještě než se objevila Církev. Porodivší tělesně Boha, ukládala a zvažovala ve svém srdcitéž všechna slova, která jí Synovo božství odhalovalo. Tímto svědectvím o duchovním životě Bohorodice nám ji svatý evangelista Lukáš ukazuje nejenom jako nástroj, který dobrovolně posloužil Vtělení, nýbrž též jako osobu, která se snaží uvědomit si své bohomateřství. Když Božímu Synu věnuje svou lidskou přirozenost, snaží se skrze Něho získat to, co s Ním má společné, ale co v ní ještě není – účast na božství, přebývajícím v jejím Synu tělesně (Kol 2,9). Její přirozené spojení s Bohočlověkem Boží Matce jako osobě ještě nesdělilo stav zbožštěného stvoření, nehledě na to, že při blahém Zvěstování na ni sestoupil Duch Svatý, aby ji učinil schopnou splnit její výlučnou úlohu. V tomto smyslu Boží Matka před objevením se Církve, před Padesátnicí, byla ještě svázána se starozákonním lidstvem, s těmi, kteří očekávali Otcovo přislíbení, pokřtění Duchem Svatým (Sk 1,4–5).
Tradice nám praví, že Boží Matka byla přítomná uprostřed učedníků v padesátý den a společně s nimi obdržela Svatého Ducha, sestupujícího na každého z nich v podobě ohnivého jazyka. To se také shoduje se svědectvím Skutků apoštolských: po Nanebevstoupení apoštolové jednomyslně přebývali na modlitbách a prosbách, s ženami a Marií Ježíšovou, i s jeho bratry“ (Sk 1,14). Spolu s Církví získala Boží Matka onen poslední dar, jehož se jí nedostávalo, aby vzrůstala „v člověka dokonalého, v míru plného vzrůstu Kristova“ (Ef 4,13).
Ta, která Duchem Svatým přijala ve svém lůně božskou osobu Syna, nyní obdržela Ducha Svatého, poslaného Synem.
V jistém smyslu obě tato sestoupení Ducha Svatého na přečistou Pannu lze porovnat s jeho dvěma sesláními apoštolům navečer dne Vzkříšení a v den Padesátnice. První jim dalo moc svazovat a rozvazovat – funkci nezávislou na jejich subjektivních kvalitách, daných jim z božského úradku pro plnění právě této úlohy v církvi. Druhé dalo každému z nich možnost dosáhnout osobní svatosti, což vždy závisí na subjektivním úsilí. Tato obě seslání Ducha Svatého – funkční a osobní – se nicméně vzájemně doplňují, jak je vidět na příkladu apoštolů a jejich nástupců: povinnosti v Církvi člověk může splnit dobře pouze tehdy, když je podniká spolu s úsilím o dosažení svatosti; z druhé strany by však těžko dosáhl svatosti, kdyby pohrdal povinnostmi, které na něj Bůh vložil. To i jiné je nutno si během života uvědomovat stále víc a víc: normální životní úkol se stále zřejměji stává cestou, na níž člověk dosahuje osobní svatosti, přičemž zapomíná na sebe samého.
Něco podobného lze spatřit i na úloze Matky Boží při veškeré její výjimečnosti: objektivní životní úkol, který jí byl uložen v den Zvěstování, se stává i subjektivní cestou jejího osvícení. I ona si stále hlouběji uvědomuje a stále konkrétněji se jí v osobním životě vyjevuje fakt, že nosila ve svém lůně a kojila Syna Božího. A slova Kristova, jež Jeho Matku zdánlivě před Církví snižují (Lk 11,28), zde získávají svůj pravý smysl – je to nejvyšší pochvala: blahoslavená je ta, která nejenže byla Matkou Boha, ale též splnila svůj výjimečný a jedinečný úkol. Osobnost Boží Matky se povznáší ještě výš, nad svůj životní úkol; dosáhla vyššího vrcholu svatosti, než byl ten na počátku její cesty.
Fakt bohomateřství je již uskutečněn, je minulostí, ale přesvatá Panna, přebývajíc na zemi i po nanebevstoupení svého Syna, stále zůstává Matkou Toho, jenž se svým, od ní přijatým i s oslaveným lidstvím usedl po pravici Otce „vysoce nade všecka knížectva i mocnosti i síly i panstva, i nad každé jméno, kteréž se jmenuje, netoliko ve věku tomto, ale i v budoucím“ (Ef 1,21). Jaký pak stupeň svatosti, dosažitelný zde na zemi, může svou souvislostí odpovídat tomu jedinečnému a výlučnému vztahu mezi Boží Matkou a jejím Synem, Hlavou Církve, přebývajícím na nebesích? To může být jenom cele dokonalá svatost Církve, rozšířeného Kristova lidství, obsahujícího plnost milosti zbožštění, kterou Duch Svatý neustále uděluje Církvi ode dne Padesátnice. Jsou-li členové schopni stát se Kristovými příbuznými, Jeho bratrem, sestrou či matkou (Mt 12,49) tou měrou, jak plní své povolání, pak jen jediná Boží Matka, díky níž se Slovo stalo tělem, může přijmout veškerou plnost milosti, dosáhnout bezmezné slávy, uskutečnit ve své osobě všechnu svatost, jíž může být Církev schopna.
4
Syn Boží sestoupil z nebes a skrze přesvatou Pannu se proto stal člověkem, aby se lidé mohli povznášet k zbožštění milostí Ducha Svatého. „Milostí získat to, co Bůh má přirozeně“ – to je nejvyšší poslání stvořeného bytí a konečný cíl, jehož uskutečňování se očekává od synů zdejší, pozemské Církve v jejím postupném, gradujícím historickém vývoji. Tento vývoj se už uskutečnil v božské osobě Krista, Hlavy Církve, Vzkříšením a Vstoupením na nebesa. A jestliže Bohorodice ve své lidské stvořené osobě skutečně dokázala dosáhnout oné svatosti, jež byla jejím výjimečným úkolem, díky milosti mohla zde na zemi dosáhnout všeho toho, čím její Syn vládl ve své božské přirozenosti. Ale je-li tomu tak, pak historický rozvoj Církve i světa se už dovršil nejenom v nestvořené osobě Syna Božího, nýbrž i ve stvořené osobě Jeho Matky. Proto svatý Řehoř Palamas též nazývá Boží Matku, že „mezi stvořeným a nestvořeným je hranicí“. Vedle nestvořené božské hypostase stojí zbožštěná hypostase lidská.
Výše jsme řekli, že v osobě Bohorodice lze vidět přechod z největší svatosti Starého zákona k veškeré svatosti Církve. Ale dosáhla-li Přesvatá nejvyšší svatosti Církve, čili svatosti veškeré, jíž je schopen člověk, pak teprve bude řeč o jiném přechodu – ze světa utváření k věčnosti Osmého dne, z Církve k Božímu Království. Tato poslední sláva Boží Matky, eschaton uskutečněné ještě před koncem světa, ji už nyní staví za opačnou stranu smrti. Sdílí slávu svého Syna, kraluje s Ním, spolu s Ním vládne nad osudy Církve a světa, jež se vyvíjejí do času. Ona se za všechny přimlouvá před Tím, jenž zase přijde soudit živé i mrtvé.
Poslední přechod, díky němuž Bohorodice vstupuje do nebeské slávy svého Syna, oslavuje Církev ve sváteční den Zesnutí, tj. takové smrti, po které, podle vnitřního přesvědčení Církve, muselo následovat vzkříšení Přečisté a její nanebevstoupení v těle. Je těžké mluvit, ba vůbec přemýšlet o tajemstvích, jež Církev chrání v nejhlubších hlubinách svého vnitřního vědomí. Každé slovo se zde jeví jako zjednodušující, každá snaha o zformulování se zdá být svatokrádeží. Autoři apokryfů se často neopatrně dotýkali tajemství, která Církev chrání v moudrém mlčení podle spasitelné oikonomie vzhledem k vnějším. O Matce Boží apoštolové nikdy nekázali. A jestliže o Kristu zvěstují na střechách, hlásají, že byl poslán všem a vyučování jsou adresována celému světu, pak se tajemství Boží Matky odhaluje v nitru Církve, věřícím, kteří přijali zvěstování slova Božího a směřují „k poctě vyššího poznání Boha v Kristu Ježíši“ (Filip 3,4). Zde je ono tajemství nejen předmětem naší víry, nýbrž i něčím víc – je základem naší naděje; je to plod víry, jenž dozrál v Tradici.
Zachovávejme tedy mlčení a nesnažme se podávat dogmatické definice o vrcholné slávě Matky Boží. Nebuďme mnohomluvní jako gnostici, kteří ve svém snažení povědět víc, než je potřebné, přimíchali plevele svých herezí do čisté pšenice křesťanské Tradice.
Raději si vyslechněme svatého Basila Velikého, který popsal to, co patří Tradici, jako „učení nerozhlašované a nepodléhající vyučování, zachovávané našimi otci v mlčení, aby byla nepřípustná jakákoliv dotěrná zvědavost, kuriozita a indiskrétnost, proti nimž na protest spasitelně nařizovali mlčení, neboť se nesmí odhalovat očím těch, kteří nejsou zasvěceni v tajemství. Kromě toho jsou i jiné důvody pro nezapsaná podání: někteří lidé, mnohokrát zkoumající obsah těchto učení, by vůči nim mohli – jsouce puzeni svými zvyklostmi – ztratit zbožnou úctu. Neboť jedna věc je učení, druhá věc kázání. Učení se ochraňují v mlčení, ale kázání se zvěstuje najevo. I určitá mlhavost porozumění výrazům, jichž je někdy užito v Písmu, je druhem mlčení; takové chápání učení je svízelnější cestou k porozumění toho, co je jím řečeno, avšak pro čtenáře Písma k mnohem většímu užitku“.[9]
Jestliže učení o Bohorodici patří Tradici, pak pro nás, kteří se připojujeme k jejímu bezmeznému uctívání, jež jí prokazuje Církev, je možné jít cestou vlastní zkušenosti života v Církvi. A stupeň této naší zbožné úcty bude měřítkem naší sounáležitosti s Tělem Kristovým.
[1] Csl. Bogorodica. V češtině používáme liturgicky zažitý pojem Bohorodice. – Pozn. překl.
[2] Termín „Vždycky Panna“ (aei parthenos), s nímž se setkáváme ve sněmovních aktech počínaje V. všeobecným sněmem, nebyl sněmy, které jej užívaly, speciálně objasněn. [Csl. prisnoděva. – Pozn. překl.]
[3] Pentekostia, v pravoslavné liturgické terminologii padesátý den po Vzkříšení. – Pozn. překl.
[4] V evangeliu od Matouše (13,23) a Marka (4 1–20) podobenství o rozsévači bezprostředně následuje po epizodě o matce a bratřích Páně. Také zde je mezi nimi zřejmá spojitost.
[5] De fide othodoxa (O pravé víře) III, 12, PG 94, col. 1029–1032.
[6] Csl. domostroitělstvo spasenija. – Pozn. překl.
[7] Csl. Premudrosť, v češtině liturgicky „Velemoudrost“. – Pozn. překl.
[8] Franc. vyd. M. Jugie v Patrologia orientalis, XIX, 2.
[9] De spiritu sancto (O Svatém Duchu), 27; PG 32, col. 169.
