Kříž jako znamení vítězství

Třetí neděle velkého půstu je zasvěcena klanění svatému Kříži a Velký pátek je dnem, kdy byl ukřižován náš Pán. Apoštolové a svatí otcové opěvují kříž pomocí těch nejvznešenějších výrazů. Opravdu hodně o kříži psal sv. Efrém Syrský. Uveďme aspoň část krásných přívlastků použitých světcem: „Kříž je vzkříšením z mrtvých. Kříž je nadějí křesťanů. Kříž je holí pro chromé. Kříž je útěchou chudých. Kříž je uzdou pro bohaté, svržením pyšných. Kříž je památníkem vítězství nad démony, vychovatelem mladých. Kříž je nadějí pro zoufalce, kormidlem pro námořníky. Kříž je přístavem pro zasažené bouří, zdí pro ty, kdo jsou obklopeni nepřáteli. Kříž je otcem sirotků, rádcem pravdomluvných. Kříž je útěchou truchlících, strážcem nemluvňat, slávou mužů, korunou starců.“

Podobného názoru se drží i svatý Theodor Studita: „Kříž je bohatství vzácnější než jakékoli jiné bohatství. Kříž je pro křesťany nejbezpečnějším útočištěm. Kříž je nejlehčím břemenem kladeným na ramena Kristových učedníků. Kříž je nejsladší útěchou pro truchlící duše. Kříž je smiřovatelem a prostředníkem mezi nebem a zemí. Křížem je usmrcena smrt a Adamovi je navrácen život.“

Svatý Řehoř z Nyssy tvrdí, že pouze apoštol Pavel, jenž byl přenesen ke dveřím ráje a slyšel nevypravitelná slova, může vysvětlit tajemství kříže, což i dělá ve svém listu Efezským: „abyste… mohli spolu se všemi svatými pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží (Efezským 3: 18–19). Podvědomě božský pohled apoštola kontempluje a rýsuje zde obraz kříže, a jeho pohled, zázračně očištěný od temnoty nevědomosti, jasně viděl do samé podstaty. Neboť v obrysu, skládajícím se ze čtyř protilehlých příček vycházejících ze společného středu, vidí všezahrnující sílu a podivuhodnou prozřetelnost toho, který se rozhodl zjevit se světu… Zdá se mi, že tím chce jasně vyjádřit, že vše, co je ve vesmíru, ať už nad nebesy, v podsvětí nebo na zemi od jednoho jejího konce do druhého, to vše žije a přebývá podle Božské vůle pod znamením kříže.“

Stejným způsobem vykládá znamení kříže i sv. Jan z Damašku: „Jako čtyři konce kříže jsou spojeny ve středu, tak i výška, hloubka, délka a šířka, tedy všechno viditelné i neviditelné stvoření, jsou spojeny Boží mocí.“ A sv. Basil Veliký tvrdí, že „všechny části světa byly přivedeny ke spáse částmi kříže.“

Pro nás, současné křesťany, kříž jako znamení spásy, vítězství nad smrtí je samozřejmostí. Ale ne vždy tomu tak bylo. V době apoštolské byl kříž symbolem hanebnosti a hrůzy.

Od dob Kaina lidé vynalezli mnoho způsobů, jak vzít život bližnímu. Technologie poprav se neustále vyvíjela. Ve starověku i později ve středověku byla poprava veřejným představením, měla určité podání a teatrálnost. Člověk musel být usmrcen před očima zvědavého davu, cílem bylo vyvolat patřičný strach. Ale odsouzený k smrti prostřednictvím veřejné popravy mohl dostat určitou platformu, mohl říct něco, co si lidé zapamatují, vytknout popravčím nebo vyzvat své stoupence, aby pokračovali v jeho boji.

Římané ale nechtěli, aby se poprava jejich protivníků stala inspirativní ukázkou odolnosti hrdinů tváří v tvář smrti. Stejně jako jejich předchůdci – Asyřané, Babyloňané, Peršané, Makedonci – věděli, jak připravit smrt o sebemenší známky krásy, hrdinství a romantiky. Ti, kteří zpochybnili jejich moc, museli zemřít nejen bolestně, ale i hanebně, u popravených by neměla zůstat ani kapka síly či důstojnosti. Jediný dojem, který měla udělat poprava, byl dojem hanby a hrůzy.

Proto byl odsouzený nejdříve bičován a pak nucen nést svůj kříž na popraviště. Poté byl přibit ke kříži a ponechán umírat. V této situaci samozřejmě nebyl žádný prostor pro inspirativní řeči a krásné legendy. Byla to porážka a hanba. Na popraveného všichni raději zapomínali.

Ale najednou se nástroj potupné smrti stává znamením slávy a vítězství; nástroj mučení se stává znamením naděje. Bůh z něj činí nástroj spásy. Svatý Athanasios Veliký říká: „Ježíš Kristus nepřijal ani Janovu smrt useknutím hlavy, ani smrt Izajáše přeřezáním pilou, aby i ve smrti zůstalo jeho tělo nerozdělené, aby tím vzal příležitost těm, kteří by se odvážili rozdělit jeho církev.“

Bůh se stal člověkem Ježíšem Kristem, jenž nám byl podobný ve všem kromě hříchu. A tento člověk pro nás a pro naši spásu přijal strašnou smrt na kříži, zvítězil nad smrtí a otevřel dveře do Království. Nebylo to však to vítězství a to království, po nichž toužili jeho současníci. Pozemského vítězství dosahují ti, kteří činí násilí, kteří velí legiím a mohou nechat roztrhat na kousky, ubodat či ukřižovat kohokoliv. Ale Kristus vítězí tím, že snáší násilí. Ve světě vítězí ti, kteří nesou smrt na ostřích svých mečů a kopí. Kristus vítězí tím, že přijímá smrt. Velký pátek, den, kdy lidé zabili Boha, se stává dnem, kdy Bůh spasil lidi.

Římané velmi dobře pochopili, že království tohoto světa se zakládají na násilí. Jejich vládci nutí lidi k poslušnosti strachem z bolesti a smrti. Kristus buduje království, které je založeno na důvěře a lásce. Své poddané neshromažďuje silou, ale láskou a vírou; nevyhrožuje, ale přesvědčuje; ukazuje se ne jako krutý válečník se zdviženým mečem, ale jako ten, kdo pokorně umírá za druhé.

A toto Království vítězí. Uplynou tři staletí a sám římský císař se skloní před křížem. A na konci časů se kříž podle sv. Efréma Syrského „zjeví na nebi se vším zástupem andělů a ozáří celou zemi od kraje do kraje jako světlo slunečné, zvěstuje příchod Krista Pána“.

Svatý Dimitrij Rostovský píše: „Kdo by nebyl dojat, hledě na Poutníka, který se tak uboze vrací do svého domova! Byl naším hostem; poskytli jsme mu první nocleh ve stáji mezi dobytkem, pak jsme ho vystrnadili do Egypta k modlářům. U nás neměl, kde by hlavu složil, „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (Jan 1:11). Nyní jsme ho poslali na cestu s těžkým křížem, na jeho ramena jsme položili těžké břemeno našich hříchů. „Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka“ (Jan 19:17) ten, kdo „svým mocným slovem nese vše, co je“ (Židům 1:3). Pravý Izák nese kříž – dříví, na kterém musí být obětován. Těžký kříž! Pod tíhou kříže padá na zem udatný bojovník, ten, který „svou paží dokázal moc“ (Lukáš 1:51). Mnozí plakali, ale Kristus říká: „neplačte nade mnou“ (Lukáš 23:28). Tento kříž na mých ramenou je moc, je klíč, jímž odemknu uzamčené brány pekelné a vyvedu Adama, „neplačte“. „Isachar je kostnatý osel. Mezi dvěma ohradami odpočívá. Uviděl, jak dobré odpočinutí mít bude a že rozkošná je země; sehnul hřbet a břemena nosil“ (Genesis 49:14–15). „Člověk vychází za svou prací“ (Žalm 104:23). Nese trůn svůj Velekněz, aby z něj vztaženýma rukama požehnal všem částem světa. Ezau vychází na pole, vzav toulec a luk, aby něco „ulovil“ pro svého otce (Genesis 27:5). Vychází Kristus Spasitel a bere kříž místo luku, aby „ulovil“, aby nás všechny přitáhl k sobě. „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě“ (Jan 12:32). Vychází Mojžíš a bere hůl. Bere svůj kříž a vztahuje ruce, rozpolcuje moře vášní, převádí nás od smrti k životu, a ďábla jako faraona topí v propasti pekelné“.

Tím, že chvalořečíme kříž, hlásáme svou víru v to, že nakonec nevítězí násilí, které zastrašuje a nutí, ale láska, která snáší i ukřižování. A stavíme se na stranu této lásky ve světě ovládaném násilím, protože jako členové církve Kristovy patříme do budoucího světa, kde již nebude násilí, ale bude pouze láska.

Redakce