Tajemství pouště. Rozjímání o ctihodné Marii Egyptské
V pátou neděli Velkého půstu si připomínáme jednu z nejuctívanějších pravoslavných světic – Marii Egyptskou. Její život nás překvapuje tím, že tato kající hříšnice navštívila chrám pouze jednou. A zbytek času strávila daleko od lidí, na poušti.
Na životě svatých mnichů, poustevníků a asketů je nejúžasnější to, že o nich ve skutečnosti nevíme nic, jen pár detailů, skoupá a často neobjektivní svědectví současníků. Jejich srdce, duši, myšlenky a činy zná pouze Kristus. A my skrze něj a jeho církev máme svědectví o svatosti, které nepotřebuje další podrobnosti.
Život ctihodné Marie Egyptské čtený při bohoslužbě ve středu 5. týdne Velkého půstu byl po mnoha staletí zdrojem inspirace pro pravoslavné. Autor na základě slov ctihodné ženy nakreslil úžasný obraz jejího 47letého života na poušti, v místě, kde se Maria ocitla tváří v tvář Bohu a sebe samé, ale zároveň tváří v tvář té děsivé ďábelské prázdnotě, tomu jistému „nic“, které člověka ničí. Ale vše zásadní, důležité pro samotnou Marii, zůstalo mimo hagiografické vyprávění, hlavní náplň jejího duchovního života nám zůstala neznámá a to je tajemství pouště.
Pro člověka s citlivým srdcem je toto tajemství dostupné nejen v Judské poušti, Sahaře nebo v poušti Karakum. Ti, kteří žijí ve světě, by měli občas zůstat o samotě už jen proto, aby se nezbláznili z koloběhu vášní tohoto světa. O tom nám říká i evangelium: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Matouš 6:6)
V ruchu města, mezi bouřlivými událostmi našeho života, důležitými i nedůležitými, dobrými i zlými, spravedlivými i hříšnými, často býváme velmi povrchní – ani v důležitých věcech nedosahujeme podstaty, plýtváme emocemi v přítomnosti příbuzných i cizích lidí, díváme se na sebe do zrcadla pouze při ranních a večerních hygienických procedurách. Pro Boha je ale velmi důležité, abychom se alespoň občas zastavili a podívali se do svého nitra, pohlédli na své srdce duchovním pohledem, nechali Krista nahlédnout do našich nehlubokých hlubin, aby mohl osvítit chladné prostory našeho srdce svým světlem.
Poušť dává duchovně střízlivému člověku jasné povědomí o Božské přítomnosti ve světě, bez vizí a duchů. Toto vědomí pochází z pochopení velikosti a krásy stvoření, z pochopení toho, jak moc byl vesmír poškozen, zlomen zločinem Adama, a za jakou cenu Kristus napravil tento věčný zlom, který prochází srdcem každého člověka.
Představte si, že máte dobrý dalekohled a rádi byste pozorovali planety a hvězdy, nahlédli do vesmíru, ale ve velkém městě nic z toho udělat nemůžete. I v té nejtemnější noci je obloha nad městy osvícena umělým světlem, které vám nedovolí vidět nic jiného než Měsíc a pár nejjasnějších planet a hvězd. Dokonalý optický přístroj vám v takových podmínkách bude úplně k ničemu. Ale v lese, na vesnici, na poušti je nebe tak jasné, až se zdá, že hvězdy můžete nabírat po hrstech a vidíte spoustu všeho i bez dalekohledu.
Srdce svatých, jako třeba srdce ctihodné Marie Egyptské, jsou duchovně bystřejší než nejbystřejší dalekohled. Poušť jim dala příležitost prozkoumat sami sebe bez vnějšího osvětlení a po mnoha letech pokání a pokory získat skutečnou modlitbu, prostou, skutečnou a přímou komunikaci s Bohem, aby se stali účastníky Božského světla, nikoliv obrazně, ale reálně dosáhli té podstatné reality bytí.
Text a foto: prot. Igor Pčelincev
Překlad: Naděžda Skvarnik