Draky

Úryvek ze statě biskupa diokleiského Kallista Warea Velký půst a konzumní společnost

V Řecku, aspoň v minulosti, první den velkého půstu, takzvané Čisté pondělí (protože v pravoslavné církvi půst nezačíná ve středu, jako v západní, ale o dva dny dříve), byl prvním svátkem roku, který se slavil pod širým nebem. Rodiny jely na venkov, vystupovaly na kopce a z těch strmých kopců pouštěly draky. Je to skvělý obraz začátku velkého půstu, který kontrastuje s rituály západní Popeleční středy.

Je zřejmé, že se velmi liší svými důrazy. Popel, kterým se posypávají naše hlavy a který zanechává stopy na našich tvářích, se vší svou symbolikou pokání a nevyhnutelnosti smrti rozhodně odráží důležitou a neoddělitelnou součást významu půstu. Ale řecké pravoslaví, označujíc vstup do půstu, zdůrazňuje něco jiného. Snažíme se naopak spojit půst s čerstvým vzduchem, s větrem vanoucím nad kopci s příchodem jara. Velký půst je časem draků, dobou dobrodružství, objevů, nových iniciativ, nových nadějí.

V tomto ohledu samozřejmě není náhoda, že velký půst nezačíná na podzim, kdy opadá listí a dny se zkracují, a ne uprostřed zimy, kdy jsou stromy holé a vodní nádrže jsou zamrzlé, ale na jaře, kdy praská led a nový život odevšud oznamuje svůj příchod. Původní význam anglického slova „Lent“ (půst) je právě „jarní období“, jak je patrné ze slov středověké básně:

Lenten is come with love to towne,/ With blosmen and with briddes rowne.

(Celia and Kenneth Sisam (eds.), The Oxford Book of Medieval English Verse , Oxford, 1970, s. 120.)

Jaro s láskou vstoupilo do města, s kvetením a zpěvem ptáků. Může se zdát divné myslet na půst jako na čas zamilování, ale možná to je jeden z jeho významů. Souvislost mezi půstem a jarem je patrná také v pravoslavných liturgických textech: Začíná jaro půstu, rozkvétají květy pokání. (Zazáří jaro postní, květ pokání… samohlasen na stichovně syropustní středy, hlas 3.)

Pokání – metanoia, změna smyšlení – není popel, nýbrž rozkvétající květ. 

Toto je kontext, ve kterém bychom měli mluvit o půstu: je spojen s letem draků a začátkem jara. Ale je také spojen se svobodou. Je velmi významné, že na období velkého půstu téměř vždy připadá jeden z hlavních svátků církevního roku – Zvěstování přesvaté Bohorodici, který se slaví 25. března. V tento den si vzpomínáme to svobodné rozhodnutí, které udělala Panna Maria.

Když archanděl Gabriel oznámil Marii Boží záměr, očekával, že odpoví: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (Lukáš 1:38). Ale tato odpověď Marie nebyla předem určená, mohla vše odmítnout. Svatá Trojice respektuje lidskou svobodu. V listu Diognetovi (2. století n. l.) se říká: „Bůh nenutí, ale přesvědčuje, protože násilí je mu cizí“. (List Diognetovi VII., 4.: „Poslal jej, poněvadž chtěl zachránit, přesvědčovat, ne nutit násilím. Bůh totiž neužívá násilí.“)

Přesně tak se stalo v případě Panny Marie: Bůh by se nestal člověkem, kdyby nejprve nepožádal o dobrovolný souhlas tu, která se měla stát jeho Matkou. Byla to nutná podmínka. „Jsme spolupracovníci (synergoi) na Božím díle,“ říká apoštol Pavel (1 Korintským 3:9), a to se týká především Panny Marie. Ve Zvěstování se stala synergos, Boží spolupracovnicí – nejen poslušným nástrojem v jeho rukou, ale aktivní účastnicí svátosti (tajiny). Jak říká svatý Irenej z Lyonu († asi 200): „Marie spolupůsobila k spásnému řádu“ (Proti bludům III, XXI, 7).

Toto je tedy další klíč k pochopení smyslu půstu. Jako čas porozumění a obnovy, čas duchovního jara, půst souvisí také s tím, jak využíváme naši lidskou svobodu volby. Velký půst je doba, kdy se učíme být svobodní. Neboť svoboda je na jedné straně něco přirozeného, ale na druhé straně je to něco, čemu je třeba se naučit. Pokud byste se mě zeptali: „Hrajete na housle?“ – a já bych odpověděl: „Nejsem si jistý, nikdy jsem se o to nepokusil …“ – moje odpověď by se vám zdála trochu divná. Protože vůbec nemám svobodu hrát na housle Bachovu sonátu, pokud předtím dlouhým a vytrvalým studiem neovládnu nástroj.

Na morální úrovni je to stejné s projevem naší svobody. Jako člověk, stvořený k obrazu a podobě Boha, nemám skutečnou svobodu, dokud se nenaučím správně využívat svobodu, která mi byla dána, a takové učení předpokládá poslušnost, disciplínu a sebezapření. Svoboda není jen dar, je to také výzva. Ruská spiritualita tomu říká asketický čin. Jak správně poznamenal Nikolaj Berďajev (1874–1948): „Svoboda není snadná, jak si její nepřátelé, kteří ji pomlouvají, myslí, svoboda je obtížná, je těžkým břemenem.“ (Самопознание. Опыт философской автобиографии, Москва, “ДЭМ”, 1990 г., с. 51). Je to však také privilegium a radost.

Tady jsou tři „měření hloubky“, která pomohou naší lodi plout postním souostrovím. Již nyní je jasné, že půst není jen o tom, co jíme a pijeme. Nyní se pokusme rozšířit naše vnímání půstu, přičemž zohledníme zaprvé paralely ze Starého zákona, zadruhé postní praxi v rané církvi a zatřetí zvláštní a specifický význam půstu v dnešním světě. To nám ukáže, že půst je spojen zaprvé s přinesením světa zpátky k Bohu s díkuvzdáním, zadruhé s křestním zasvěcením a s misionářským svědectvím církve a za třetí s tím, jaký máme vztah k bližním a okolní přírodě. Pokusíme-li se shrnout význam půstu třemi slovy, bude to oběť, učení a účast.