Zjevení Páně

Sváteční událost

19. ledna (6. ledna podle juliánského kalendáře) pravoslavná církev slaví svátek Zjevení čili Křtu Páně. Zjevením se tento svátek nazývá, protože při křtu Pána Ježíše se světu zjevila přesvatá Trojice. Ve všech evangeliích se nám zachovala krásná svědectví o tom, jak Bůh Otec mluví z nebe, Syn je křtěn v Jordánu a Duch Svatý sestupuje na Syna jako holubice: „Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: ‚Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.‘ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.‘“ (Matouš 3:13−17) Bůh se zjevil, aby svou milostí spasil padlé lidstvo.

Křest Páně je počátkem jeho spásného působení. Je předobrazem svaté tajiny křtu stanovené už po zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Pána Ježíše. V této události je Kristus zjeven jako zakladatel nového Království, jehož vstupní branou je křest (viz Matouš 28:19−20). V tajině křtu člověk získává odpuštění hříchů, obnovení své lidské přirozenosti, uzdravení a znovuzrození. Trojí ponoření člověka ve svátosti křtu zobrazuje Kristovu smrt a vynoření z vody symbolizuje zasvěcení jeho zmrtvýchvstání.

Při křtu Pána Ježíše se nám zjevilo do té doby neznámé tajemství o Bohu jediném ve třech hypostazích. Svým křtem Kristus nejen „naplnil všecko, co Bůh žádá“, ale také se stal pro nás příkladem pokory a poslušnosti Boží vůli.

Svátky Křtu Páně a Narození Páně

V církvi se přinejmenším k 4. století stanovily tři hlavní svátky – Pascha, Padesátnice a Zjevení Páně. Právě ten třetí připomínal příchod Bohočlověka Krista na svět. Na Východě se tento svátek slavil 6. ledna (19. ledna podle gregoriánského kalendáře), ale pravděpodobně koreloval spíš se samotným faktem jeho zjevení světu jako Bohočlověka než s konkrétním mezníkem jeho života. Ale zároveň jednotlivé křesťanské komunity mohly asociovat zjevení s určitou událostí Kristova života – narozením, klaněním tří mudrců nebo křtem.

Tak někteří křesťanští autoři psali o svátku Zjevení Páně 6. ledna jako o svátku Křtu, jiní jako o svátku Narození. Do první skupiny patří Órigenés, sv. Athanasios Alexandrijský a Kléméns Alexandrijský. Do druhé můžeme zařadit třeba sv. Epifana Kyperského nebo Efrema Syrského.

Na Západě svátek Narození Páně trval dva týdny a završoval se klaněním mudrců znamenajícím zjevení vtěleného Boha pohanskému světu. V latinské tradici svátek Křtu Páně, i když byl stanoven po Narození Páně, nenabyl takového významu jako na Východě.

Samostatné slavení Narození Páně se ustavilo v západní církvi nejpozději na začátku 4. století. Postupně tato tradice byla přijata i ostatními patriarcháty. Svátek Zjevení Páně se časem více a více vztahoval na Křest Páně. V současnosti se v pravoslaví Zjevení Páně a Křest Páně užívají jako dva různé názvy pro jeden svátek, jehož slavení připadá na 6./19. ledna. S tím souvisí také nový výklad slova Bohozjevení (Θεοφάνια nebo Επιφάνια), chybějící v dávné minulosti, jako zjevení Trojice ve křtu Ježíše Krista.

Svěcení vody

Na památku jordánské události se v církvi na tento svátek světí voda. Tato tradice vznikla v jeruzalémské církvi a v průběhu 4.–5. století se praktikovala jenom tam. Voda se světila přímo v Jordánu. Samotný obřad svěcení vody je připisován evangelistovi Matoušovi. Několik modliteb pro svěcení napsal sv. Proklos Konstantinopolský. Konečná úprava je připisována sv. Sofroniovi – patriarchovi jeruzalémskému. O svěcení vody se ale zmiňuje již Tertulián a sv. Cyprián z Kartága. Dnešní obřad obsahuje 1) čtení proroctví (paremií) spojených s událostí křtu, 2) čtení Apoštola, 3) čtení Evangelia, kde se vypráví o samotné události, 4) ektenií a modliteb vysvětlujících význam události, 5) přivolávání Božího požehnání a 6) ponoření kříže do vody.

Exegeze svátku u svatých otců

Svátkem Křtu Páně svatá církev upevňuje naši víru v tajemství neuchopitelné pro lidský rozum a učí nás vyznávat nerozdílnou svatou Trojici jedné podstaty, jednoho Boha ve třech hypostazích. Církev také poukazuje na nezbytnost křtu pro toho, kdo chce vstoupit do Kristovy církve, a připomíná, že od hříchů se můžeme očistit pouze působením Boží milosti.

Nejstarší dochované homilie ke svátku Křtu Páně pocházejí z 3. století a jsou napsány sv. Hippolytem Římským a Řehořem Divotvůrcem. Později ve 4. až 10. století sváteční homilie vytvořili významní otcové církve – Řehoř Teolog, Jan Zlatoústý, Ambrož Milánský, Jan z Damašku. Tyto homilie spojují v sobě dogmatický význam svátku a jeho symbolickou obraznost.

Ikonografie svátku

Rozšířený dogmatický obsah svátku do značné míry ovlivnil ikonografii Bohozjevení. Již první ikony zobrazovaly nejen křest Spasitele sv. Janem v Jordánu, ale především zjevení světu vtěleného Syna Božího jako jednoho ze svaté Trojice, o němž svědčí Otec a Duch Svatý.  

Na raných křesťanských obrazech 4.–5. st., jako jsou třeba mozaiky v jednom z baptisterií v Ravenně, je křtěný Kristus zobrazován jako bezvousý mladík. Ale později se v souladu s církevní tradicí rozšířil obraz křtu Spasitele v dospělosti.

Hlavním zdrojem ikonografie Zjevení Páně vždy bezpochyby bylo Evangelium. Ale přesto jsou na ikonách a freskách často zobrazovány prvky, jež v evangeliích nepotkáme. Jedním z takových elementů je šedivý stařec – personifikace řeky Jordán, který buď sedí na břehu, nebo se nachází v řece spolu se zosobněním moře v postavě ženy. 

V Evangeliu se neříká nic o přítomnosti andělů. Ale počínaje 6.–7. st. jsou v různém počtu zobrazováni stojící naproti sv. Janu Křtiteli na druhém břehu řeky.  

Nad Spasitelem je obvykle zobrazována úseč nebe, z něhož sestupuje holubice – symbol Ducha Svatého, paprsky trojičního světla a žehnající ruka Boha Otce. Tímto způsobem je kladen důraz na Boží zjevení – Theofanii.  

Na ikonách se objevuje čím dál více detailů: lidé čekající na břehu Jordánu, kříž ve vodě, ryby apod. Nehledě na zákaz zobrazování Boha Otce, je na ruských ikonách 16.–17. st. často vidět postava Sabaotha.

Naděžda Skvarnik