Kušitské královny kandaky

Osmá kapitola knihy Skutků apoštolů popisuje, jak apoštol Filip potkal na cestě z Jeruzaléma do Gazy etiopského dvořana, jenž vykonal pouť do Jeruzaléma a na zpáteční cestě četl proroka Izajáše. Je řečeno, že etiopský dvořan byl správcem všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Bible kralická nazývá tuto královnu Kandáces. Církevněslovanský a ruský text uvádí její titul spíš jako osobní jméno Kandakia. Anglická verze ji nazývá Candace. Tak co znamená kandaka či Kandakia – titul, nebo osobní jméno? A proč dvořan této africké vládkyně jel na pouť do Jeruzaléma a četl proroka Izajáše?

Na území dnešního Súdánu na horním toku Nilu od 9. století př. Kr. existovalo mocné království „černých faraonů“, které se nazývalo Kuš, Napata nebo Meroe. Stejně jako v Egyptě byla role žen v politickém životě Kušitů dost velká. Časem se zde rozvinula jedinečná mocenská instituce vládkyň. Titul kandaka bychom mohli vyložit jako královna-regentka nebo královna-matka, mohl však označovat i reálné postavení ženy jako velitelky a hlavy státu.

To, že v některých překladech Skutků apoštolů se kandaka uvádí jako osobní jméno, lze vysvětlit tím, že v letech 345–332 př. Kr. v Meroe skutečně vládla královna jménem Kandaka.

Vzestup kušitských královen začíná v 3. století př. n. l. v důsledku reforem krále Arkamani I. Titul kandaka existoval již dříve, ale až po reformách začal označovat panovnici. Nástupci Arkamaniho I. již sdíleli moc s královnami a počínaje kandakou jménem Šanakdakete (vládla kolem 170–150 př. n. l.) ženy vládly samy. Další kandaky používaly mužské atributy moci spojené s obrazy faraona jako vůdce, válečníka a lovce.

Země Kušitů

Kolem roku 2500 př. n. l. v Núbii, na území mezi 1. a 4. prahem Nilu, vznikl první státní útvar zvaný Kerma (podle názvu hlavního města), který soupeřil se starým Egyptem. Egypťané Kermu dobyli, to ale nemělo znatelný kulturní dopad na místní obyvatelstvo. V letech 2250–2050 př. n. l. Núbijci využili kolapsu egyptského státu a znovu získali nezávislost.

Novým núbijským hlavním městem se stala Napata. V roce 1475 př. n. l. faraon Thutmose III. Napatu dobyl. Na dalších 500 let Núbie spadla pod vliv egyptské civilizace. V tomto období byla známá jako Kuš. Afričané přijali písmo, náboženství a další kulturní prvky svých severních sousedů, místní elita se začala vnímat jako Egypťané.

Mezi lety 1077 a 1070 př. n. l. Egyptská říše zažila další úpadek. Napata se nejen stala nezávislým královstvím, ale činila si také nárok na roli sjednotitele všech zemí v údolí Nilu. Vrcholem této politiky bylo dobytí celého Egypta kušitským králem Pianchi. Tak obrovskou moc se však Núbijcům udržet nepodařilo. V roce 591 př. n. l. egyptský faraon Psammetik II. dobyl a zničil Napatu. Hlavní město země Kušitů se přesunulo na jih, do bezpečnějšího Meroe.

Při pohledu na pouštní okolí ruin Meroe je těžké si představit, že v dávných dobách bylo toto území pokryto lesy. Velkoměsto Meroe bylo důležité obchodní centrum – sbíhaly sem karavanní cesty z centrálních oblastí Afriky a od pobřeží Rudého moře. Bohatství tohoto města se stalo legendární, proudilo sem obilí vypěstované na březích Nilu a další zboží, které se pohodlně převáželo po řece. Lovci obchodovali s leopardí kožešinou a slonovinou, které se těšily velkému zájmu Egypťanů.

Místo pro nové správní a hospodářské centrum země bylo vybráno s ohledem na zásoby železné rudy a rozsáhlé lesy nutné k výrobě strategicky důležitého kovu. Železo dalo farmářům, válečníkům, lovcům a stavitelům Meroe nové možnosti a zajistilo růst blahobytu.

Napata po pět století zůstávala pod správou Egypťanů. Ale i po osvobození Kuš zůstal pod vlivem politických a náboženských tradic Egypta. Kušitští králové se nazývali faraony a nechávali si stavět hrobky ve tvaru pyramid. Vliv egyptského náboženství v Núbii byl mnohem silnější než v samotném Egyptě, kde se moci ujala dynastie založená společníkem Alexandra Velikého Ptolemaiem.

Vláda královen 

Situace se však měnila. Před nástupem k moci každý kušitský král studoval řeckou filozofii a nebyl nakloněn slepě následovat tradice svých předků. Skutečným vzorem silného a nezávislého „černého faraona“ se stal Arkamani I. Právě za jeho vlády došlo k posílení role královen.

Arkamani I. a jeho dvořané se zbavili starého egyptského kněžství, uvedli do panteonu bohy místního původu, opustili egyptské hieroglyfy a přešli na abecední systém psaní. Kušitské písmo se bohužel dosud nepodařilo rozluštit, proto historici neznají podrobnosti o vzestupu vládkyň.

Trůn mohl zdědit nejen syn současného vládce, ale i jeho bratr, takže titul kandaka mohl patřit jak matce krále, tak matce následníka trůnu. Jasná pravidla pro výběr nového panovníka pravděpodobně neexistovala. Někdy to mohlo vést ke zmatkům a konfliktům při předávání moci.

První známá kandaka, která vládla samostatně v letech 170–150 př. n. l., se jmenovala Šanakdakete. Na nalezeném pomníku je panovnice zobrazena v bojovém oděvu, jak vede svou armádu do bitvy, to ale neznamená, že byla skutečně přítomna na bojišti. Je však známo, že za její vlády království rozšířilo své hranice a ekonomika se rychle rozvíjela.

Královna Amanitore vládla mezi lety 1 a 25, v období nejvyššího rozkvětu kušitského státu. Panovnici se podařilo obnovit chrámy v Napatě a v Meroe, za její vlády vzkvétal obchod, hutnictví a zemědělství, byly vykopány nové zavlažovací kanály. Na stěně chrámu je Amanitore zobrazena jako válečnice se svým spoluvládcem, králem Natakamanim. Není však jasné, zda to byl její manžel, nebo syn.

Kandaka z knihy Skutků

Kandaka Amantitere, zmíněná v Novém zákoně, vládla v letech 25–41. Na základě pasáže z knihy Skutků badatelé předpokládají, že královna vyznávala židovské náboženství. Nevíme nic o existenci židovské komunity v Meroe, ale je známo, že Židé v Kuši žili. Dodnes existuje velká komunita Falašů – etiopských Židů. Jejich původ však není jasný. Sami se označují jako potomci jednoho z deseti ztracených kmenů Izraele, které se ztratily po zničení Šalamounova chrámu. Další legendy je označují jako potomky hebrejského kmene, který se oddělil během exodu z Egypta, či jako potomky doprovodu přiděleného králem Šalomounem legendární královně ze Sáby.

Etiopská tradice praví, že dvořan pokřtěný apoštolem Filipem po svém návratu šířil křesťanskou víru mezi spoluobčany. Ale oficiálním náboženstvím se křesťanství v této části Afriky stalo teprve v 4. století. Na stejné období připadá i zánik kušitského království. Římská říše přeorientovala svůj obchod v regionu na etiopské království Aksum. Vládkyně Kuše ztratily kontrolu nad územím, království se rozdělilo na tři nezávislé části a v roce 330 nebo 350 bylo město Meroe dobyto bojovníky Aksumu.

Úpadek Kuše mohl souviset i s ekologickou katastrofou, k níž vedla aktivní výroba železa. Lesy byly zničeny, Kušité potřebovali dřevo pro roztopení tavicích pecí. To vážně změnilo klimatické podmínky a vyčerpaná půda přestala přenášet úrodu. S úpadkem země Kuš navždy zmizel i fenomén vládkyň.

Redakce